Článek
Sedíme v naší oblíbené italské restauraci. Měl to být romantický páteční večer po náročném týdnu. Jenže nejsme sami. Naproti mně sedí Marta. Tomášova bývalá žena. „Jé, Tomi, pamatuješ na to rizoto v Bibione v devadesátém osmém? To bylo přesně takové, viď?“ směje se Marta a plácne mého přítele po ruce. Tomáš se rozzáří. „Jasně! Jak nám pak došel benzín a spali jsme v autě. To byla jízda.“ Oba se smějí. Hlasitě, srdečně. Mají svůj svět, svůj jazyk, své vzpomínky. A já? Já sedím, míchám vidličkou špagety a cítím se jako nejzbytečnější člověk v místnosti. „A co ty, Ireno? Byla jsi někdy v Bibione?“ zeptá se mě Marta s hraným zájmem, jako by se bavila s malým dítětem. „Ne, nebyla,“ odpoví stroze. „O hodně jsi přišla. Viď, Tomi?“ mrkne na něj.
Moderní vztah, nebo citový incest?
Tomášovi je padesát pět, mně padesát. Jsme spolu tři roky. Marta je rozvedená s Tomášem už deset let. Děti mají dospělé, takže argument „děláme to pro děti“ neobstojí. Ze začátku jsem se snažila být ta tolerantní, moderní žena. „Je fajn, že se nehádají,“ říkala jsem kamarádkám. Jenže postupem času mi docházelo, že Tomáš se sice rozvedl papírově, ale emočně je stále ženatý. Marta volá, kdy se jí zachce. „Tomi, kape mi kohoutek.“ Tomáš jede. „Tomi, potřebuju odvézt na letiště.“ Tomáš ruší náš víkend a jede. „Tomi, je mi smutno.“ Tomáš visí hodinu na telefonu a utěšuje ji, zatímco já vedle něj v posteli čekám, až si mě všimne.
Když jsem mu poprvé řekla, že mi to vadí, podíval se na mě jako na blázna. „Ireno, prosím tě, nebuď stíhačka. Marta je moje nejlepší kamarádka. Prožili jsme spolu dvacet let. To nemůžu jen tak vymazat. Ty jsi moje partnerka, ji nemiluju. Ale je to rodina.“ Rodina.To slovo použil jako štít. Proti rodině se přece nebojuje. Kdo bojuje proti rodině, je ten zlý.
Vetřelec v obýváku
Nejde jen o ty služby, které jí prokazuje. Jde o narušování mého teritoria. Minulou neděli jsem pekla bábovku. Pohoda, klid. Najednou zarachotí klíč v zámku. Marta má stále klíče od našeho bytu, prý „pro strýčka Příhodu“, a i když jsem Tomáše stokrát prosila, ať jí je vezme, on to odmítá řešit. Vejde Marta. „Ahoj, šla jsem kolem, tak nesu Tomášovi ty knihy,“ hlásí vesele a zouvá si boty, jako by tu bydlela. Tomáš vyleze z pracovny, nadšený. „Jé, Marti, super. Dáš si kafe?“ A už ji vede do obýváku. Mého obýváku. Usadí ji do mého křesla. „Irenko, udělala bys nám kávu? A nakrájíš tu bábovku?“ zavolá na mě do kuchyně. Stála jsem tam s nožem v ruce a třásla se vzteky. Udělala jsem ze sebe služku ve vlastním bytě. Když jsem přinesla kávu, oni už zase jeli to svoje. „Teda, ta sedačka je tu divně,“ zhodnotila Marta. „My jsme ji měli u okna, to bylo lepší světlo na čtení.“ „No jo, Irena to chtěla takhle,“ pokrčil Tomáš rameny, jako by se omlouval za můj vkus. „Hm, no, proti gustu…“ ušklíbla se Marta.
Bod zlomu: Výročí, které nebylo naše
Minulý měsíc jsme měli výročí. Tři roky. Tomáš mi slíbil překvapení. Těšila jsem se. Koupila jsem si nové šaty, nechala se nalíčit. Vyzvedl mě a jeli jsme do luxusní restaurace. Byla jsem dojatá. „Mám pro tebe ještě jedno překvapení,“ řekl tajemně, když jsme si sedali. „Opravdu?“ „Ano. Nechtěl jsem, abychom slavili sami. Tak jsem pozval Martu.“ Myslela jsem, že špatně slyším. „Prosím?“ „No, ona měla teď těžké období v práci, tak jsem ji chtěl rozptýlit. A ona nás má oba moc ráda. Říkala, že nám chce připít na štěstí.“ V tu chvíli se ve dveřích objevila ona. Vypadala skvěle. Sebevědomě. Přišla ke stolu, políbila Tomáše na tvář a mě poplácala po rameni. „Gratuluju, vy hrdličky. Tak co si dáme?“ Chopila se jídelního lístku a začala organizovat večer. „Tomi, ty si dáš ten steak, ten ty miluješ. A Ireně objednáme salát, ona pořád řeší tu váhu, že?“ Tomáš se usmál: „Ty mě znáš lépe než já sám, Marti.“
V tu chvíli mi to došlo. Já tam nepatřím.Oni jsou pár. Já jsem jen doplněk. Já jsem ta, co s ním spí a pere mu ponožky, ale duševní souznění, smích a historii sdílí s ní. Omluvila jsem se, že musím na toaletu. Vzala jsem si kabát, vyšla zadním vchodem a jela taxíkem domů. Tomáš mi pak volal. Desetkrát. Když přišel domů, byl naštvaný. „Ztrapnila jsi mě! Marta tam zůstala sama! Jak jsi mohla odejít?“ „Ona tam nebyla sama, Tomáši. Byla tam s tebou. Se svým nejlepším přítelem. Já jsem tam byla navíc.“
Mám šanci vyhrát nad minulostí?
Od té večeře je u nás tichá domácnost. Tomáš trvá na tom, že jsem hysterická žárlivka, která mu chce zakazovat přátele. „Je to moderní vztah, Ireno. Dospělí lidé se takhle chovají.“ Já ale nevím, jestli chci být takhle „moderní“. Cítím se ponížená. Cítím se jako křen. Marta tu je pořád. Ve zprávách, v telefonátech, v jeho hlavě. Mám ho ráda, ale bojím se, že v tomhle trojúhelníku pro mě není místo. Bojuji s duchem, který je až příliš živý a který má oproti mně náskok dvaceti let společných zážitků.
