Článek
„To se dělá, ty chuligán, tady čmárat po zdi? Nedávno jsme malovali.“ Když tuhle větu pronese hodný kat v pohádce Šíleně smutná princezna (1968, režie Bořivoj Zeman), děti u televizí se dodnes chechtají. A není divu! Princ v podání Václava Neckáře je zavřený v hladomorně, kreslí si po zdi – a kat, místo aby ho mučil, ho peskuje jako starostlivý domovník. S tím zvláštním, měkkým ráčkováním, které se nedá zapomenout.
Jenže málokdo z českých diváků ví, kdo toho dobráckého kata hrál. Byl to slovenský herec František Dibarbora, na Slovensku hvězda, jakou znají všechny generace. Hrál v desítkách filmů, ve stovkách divadelních představení, v rozhlase i v televizi. Diváci ho milovali pro jeho humor, kolegové pro jeho inteligenci a laskavost. Přesto jeho život nebyl žádnou veselou komedií. Spíš dramatem, ve kterém se smích střídal se slzami.
Slovenský ital
František Dibarbora se narodil 19. listopadu 1916 v Bratislavě. Byl nejmladším z osmi dětí a jeho otec pracoval u železnice. Rodina měla italské kořeny – předkové pocházeli ze severu Itálie a podle rodinných vzpomínek měl děda Giacomo dokonce továrnu na barvení textilu nedaleko Vídně. Odtud to zvláštní příjmení, které na Slovensku znělo jako z jiného světa.
František byl na své italské předky hrdý a říkal, že právě jim vděčí za svůj komediální talent. Teatrolog Miloš Mistrík později dokonce psal o tom, jak se v jeho herectví ozývá dávná italská tradice komedie dell'arte – lidového divadla plného masek, improvizace, pantomimy a slovních hříček. Dibarbora měl podle Mistríka přirozený cit pro tělesný humor, pro gesto, které rozesměje dřív, než herec otevře pusu. Jako by v něm ožili potulní komedianti, kteří kdysi bavili lidi na italských náměstích.
Malý František ale nejdřív nesnil o divadle. Miloval sport. Kopal fotbal za dorost prestižního klubu SK Bratislava, předchůdce dnešního Slovanu, a hrál výborně stolní tenis. A pak tu byl hokej. Mladý Dibarbora chytal v brance – a dotáhl to až do slovenské hokejové reprezentace, za kterou podle dobových záznamů odchytal několik zápasů.
Sport ho přitom provázel celý život. I jako slavný herec rád hrával fotbal za mužstvo složené z herců Slovenského národního divadla a na kolegy z jeviště prý působil jako pravý sportovec – rychlý, obratný, s výbornou koordinací. Možná i proto se na jevišti pohyboval s takovou lehkostí. Herecké pády, skoky a komické honičky pro něj byly hračkou.
Jenže v sobě měl ještě jiný talent. Byl to veselý kluk, který dokázal rozesmát každého. „Byl jsem veselý a žoviální chlapec,“ vzpomínal v roce 1981 pro Slovenský rozhlas. A když se ho kdosi zeptal, jestli by nechtěl být hercem, odpověděl prý jednoduše: „Proč ne.“
A tak v roce 1934 nastoupil na Hudební a dramatickou akademii pro Slovensko v Bratislavě. Jeho učitelem byl Janko Borodáč, zakladatel slovenského profesionálního divadla. Už jako student organizoval zábavné programy v bratislavské kavárně a zkoušel první kabaretní čísla. V roce 1938 školu dokončil a nastoupil do činohry Slovenského národního divadla.
Začátky ale nebyly jednoduché. Dibarbora byl rozený komik a v divadle ho brali hlavně jako baviče. V letech 1940 až 1942 dokonce přešel do operety, kde zpíval a tančil. Pro jeho komediální výraz to byla výborná škola. „Potom jsem proto přešel k polovážným až k vážným úlohám,“ popisoval později svou cestu. Divadelní kritik Ladislav Čavojský o něm napsal, že měl blízko k dobromyslnému, přejícímu humoru, ne k jedovatému výsměchu.
Pak přišla válka. A s ní i strach. Dibarbora se stýkal s lidmi, kteří nesouhlasili s fašistickým režimem Slovenského státu, a jednou za to zaplatil. „Detaily neznám. Táta jen říkal, že ho fašisti na tři dny zavřeli,“ vzpomínal jeho syn Michal. Veselý komik z jeviště tak poznal i zatýkání a celu.
Po válce se mu otevřel nový svět. V roce 1946 patřil k zakladatelům nového divadla Nová scéna v Bratislavě. Spolu s ním tam přešli i Ladislav Chudík, Mária Bancíková nebo Martin Gregor. Na Nové scéně se Dibarbora mohl konečně naplno rozehrát. Byla to doba nadšení, kdy se po válce otevíraly nové možnosti a mladí herci věřili, že mohou divadlo změnit. Nová scéna hrála komedie, muzikály i vážné hry a Dibarbora v nich exceloval. Mladá parta herců zkoušela nové věci, hrála s nadšením a diváci jí leželi u nohou. V roce 1952 se vrátil do Slovenského národního divadla – a zůstal mu věrný až do konce kariéry.
Filmová hvězda
A pak tu byl film. Už v roce 1948 dostal Dibarbora Národní cenu za roli ve slovenském filmu Vlčie diery, dramatu z doby Slovenského národního povstání. A v roce 1952 přišla komedie, kterou znali i čeští diváci – Dovolená s Andělem. Dibarbora v ní hrál veselého slovenského horníka Štefana Palka. Komedie o odborářské rekreaci, kde se setkávají Češi se Slováky, patří dodnes ke klasikám, které televize opakují. Slovenský horník s italským jménem a neodolatelným humorem si v ní získal i české publikum. Pro mnoho Čechů to bylo poprvé, co Dibarboru viděli – a rozhodně ne naposledy. V době, kdy se v kinech promítaly hlavně budovatelské agitky, to byl závan humoru, za který diváci byli vděční.
Pak následovaly další filmy: Jánošík, Majster kat, Posledná bosorka, V piatok trinásteho a řada dalších. Celkem natočil přes padesát filmů. A v roce 1968 přišel kat ze Šíleně smutné princezny. Malá role, a přesto ta, díky které ho v Česku znají dodnes.
Šíleně smutná princezna byla v roce 1968 obrovským hitem. Helena Vondráčková jako princezna, která se nesmí smát, Václav Neckář jako vzdorovitý princ, Jaroslav Marvan jako král a písničky, které si zpívala celá republika. Pohádka vznikla v pohnutém roce 1968, v době, kdy lidé potřebovali něco veselého víc než kdy jindy. Dibarbora v ní dostal jen pár minut, ale stačily.
Jenže největším domovem pro něj nebyl film. Byl to rozhlas. Dibarbora nahrál stovky rozhlasových her pro dospělé i pohádek pro děti. Jeho hlas znalo celé Slovensko. Generace slovenských dětí usínaly u rozhlasových pohádek, ve kterých Dibarbora hrál čerty, krále, hloupé Honzy i mazané kupce. Dospělí ho zase poslouchali v rozhlasových hrách a zábavných pořadech.
A pak kabaret. V poválečných letech vytvořil s kolegou Františkem Brestovanským legendární kabaretní dvojici. Jejich zábavný pořad S Kristínkou okolo světa objížděl celé Slovensko. Lidé se na něj hrnuli do divadel, sálů, amfiteátrů a prý dokonce i na fotbalové stadiony. Dibarbora tu mohl být sám sebou – vtipný, pohotový, laskavý. Bavič, který dokázal rozesmát tisíce lidí najednou.
Byl to ale humor laskavý. Dibarbora nikoho neponižoval, neválel se v laciných vtipech. Bavil lidi tak, aby se mohli smát všichni – děti, babičky i přísní páni v kravatách. A v době, kdy se nahlas nesmělo říkat, co si člověk myslí, byl takový smích pro lidi úlevou.
Kolegové na něj vzpomínali s láskou. Herecká legenda Ladislav Chudík, kterého Češi znají jako primáře Sovu z Nemocnice na kraji města, o něm řekl: „Byl to parádní herec… v autobuse uměl vytvořit takovou náladu, že jsme ani nevěděli, jak ubíhají hodiny.“ Herec Oldo Hlaváček zase ocenil jeho rozum: „Fero měl obrovskou danost, že byl velmi inteligentní člověk a přitom i vzdělaný pán.“
Drama jako z učebnice
Jenže zatímco na jevišti sklízel potlesk, v soukromí ho čekala jedna z nejkrutějších ran, jaké může život přichystat. Dibarbora se oženil s Annou Bottovou. Byla to dcera Ivana Krasky, slavného slovenského básníka, který byl za první republiky i senátorem. Mladí manželé spolu žili v Bratislavě a Dibarbora byl šťastný. Pak udělal něco, co by udělal každý dobrý kamarád. Poskytl střechu nad hlavou svému kolegovi a příteli, opernímu pěvci Františku Zvaríkovi. Zvarík tehdy neměl kde bydlet, a tak se nastěhoval k Dibarborovým.
Jenže Zvarík se zakoukal do Anny. A ona do něj. Milostný poměr se odehrával přímo v Dibarborově bytě, pod jeho střechou. Když to vyšlo najevo, bylo to pro herce strašné ponížení. Manželství se rozpadlo. Anna se s Dibarborou rozvedla a vzala si Zvaríka. Dibarbora se prý z bytu odstěhoval a nechal ho jim.
Ani pro Annu ale tahle láska nedopadla šťastně. Podle dobových svědectví ji Zvarík brzy začal podvádět s dalšími ženami. A v březnu 1954 Anna Bottová dobrovolně odešla ze života. Okolnosti její smrti nebyly nikdy úplně vyjasněny.
Pro Dibarboru to byla dvojí rána. Štěstí nakonec přece jen našel znovu. Jeho druhou ženou se stala Květa Ilavská, dramaturgyně Slovenského národního divadla. Narodil se jim syn Michal, kterého Dibarbora zbožňoval. Michal se k herectví nevydal, i když vyrůstal v zákulisí divadla, mezi herci, kostýmy a kulisami. Na tátu ale vzpomíná s láskou a dodnes se k jeho příběhu ochotně vrací v rozhovorech s novináři. „Umělecké sklony mě přeskočily, i když si samozřejmě dobrou inscenaci nebo nějaký film rád podívám,“ řekl s úsměvem deníku Pravda.
Dibarbora hrál dlouhá léta a divadlo pro něj nikdy nepřestalo být tím nejdůležitějším. Vždycky ho těšilo, jak ho lidé mají rádi. „Těší mě, že když jdu po ulici, lidé se na mě usmívají, tleskají v divadle,“ říkal v roce 1981. A přestože už byl v důchodu, nepřestal myslet na budoucnost: „Já se musím zabývat tím, co přijde. To, co mě zajímá, je tvorba při divadle, ta nikdy nekončí.“
Do vysokého věku zůstal aktivní. Účinkoval v televizních inscenacích, kterých natočil stovky, namlouval rozhlasové hry a vystupoval na zábavných večerech. Jeho tvář patřila ke slovenské televizi stejně samozřejmě jako večerníček. Mladší kolegové k němu vzhlíželi a on jim ochotně radil.
V roce 1986 dostal titul zasloužilý umělec. Bylo mu sedmdesát let a byl to pořád vitální, sportovně založený pán. Rád řídil auto. Možná až příliš rád. Nedlouho předtím otevřeli v Bratislavě nový most přes Dunaj – Most hrdinů Dukly, dnes známý jako Přístavní most. Moderní dálniční stavba, na kterou byli Bratislavané pyšní. Dibarbora na něj vjel autem. A tam se stala chyba, která ho stála život. Nedal přednost a srazil se s jiným vozem. Utrpěl těžká poranění hrudníku.
Za normálních okolností by takové zranění možná přežil. Jenže Dibarbora byl bývalý kuřák, trpěl cukrovkou a měl za sebou infarkt. Herec bojoval o život několik dní. Pak jeho srdce vypovědělo službu. František Dibarbora zemřel 4. září 1987 ve věku sedmdesáti let. Dobový tisk jeho smrti nevěnoval moc pozornosti. Podle některých svědectví i proto, že se Dibarbora netajil kritickými postoji k tehdejšímu komunistickému režimu.
Zdroje:
https://spravy.stvr.sk/2021/11/z-hokejoveho-brankara-charizmaticky-zabavac-pred-sto-rokmi-sa-narodil-frantisek-dibarbora/
https://www.theatre.sk/vystavy/divadelna-galeria/tvare-slovenskeho-profesionalneho-divadla-cinohra/frantisek-dibarbora
https://www.theatre.sk/sites/default/files/2018-10/dibarbora.pdf
https://www.pravda.sk/zena/ludia/clanok/556127-syn-frantiska-dibarboru-otcova-nehoda-nebol-risk-moze-sa-pritrafit-kazdemu
https://www.pravda.sk/spravy/kultura/clanok/65144-herec-frantisek-dibarbora-zomrel-pred-25-rokmi-po-autonehode
https://www.vtedy.sk/herec-dibarbora-profil
https://www.dobrenoviny.sk/c/109590/noblesny-komik-frantisek-dibarbora-mal-talianskych-predkov
https://snn.sk/storocnica-noblesneho-komika-a-vsestranneho-herca-frantiska-dibarboru/
https://www.topky.sk/cl/1001053/1724331/Herecka-tragedia–Prebral-zenu-kolegovi----Spachala-samovrazdu-
https://www.lifee.cz/tv-a-filmy/smutny-konec-frantiska-dibarbory-jeho-zivot-ukoncila-vazna-nehoda_237487.html
