Článek
Firma Chemie Grünenthal uvedla v říjnu 1957 na západoněmecký trh lék s účinnou látkou thalidomid pod názvem Contergan. Prodávala ho jako sedativum a lék na spaní, který měl být mimořádně bezpečný a netoxický. V Německu byl zpočátku snadno dostupný i bez receptu.
Contergan se postupně dostal také do doporučení pro těhotné ženy trpící ranními nevolnostmi. Právě tady začala katastrofa. Tehdejší pravidla pro ověřování bezpečnosti léčiv byla nesrovnatelně mírnější než dnes a před uvedením léku na trh neexistovalo dostatečné testování, které by dokázalo odhalit jeho účinky na vyvíjející se plod.
Firma v pozdějších letech tvrdila, že thalidomid přímo nepropagovala jako lék proti těhotenské nevolnosti. Parlamentní vyšetřování v Austrálii ale upozornilo na dobové materiály a svědectví, podle nichž se k těhotným ženám dostávala ujištění o jeho bezpečnosti. Lék se navíc stal mimořádně úspěšným: na přelomu padesátých a šedesátých let patřil v západním Německu k nejprodávanějším sedativům.
Děti, které se začaly rodit bez končetin
Už koncem padesátých let začali němečtí lékaři zaznamenávat neobvykle vysoký počet novorozenců s vážnými vrozenými vadami. Nejznámější z nich byla fokomelie, tedy extrémní zkrácení nebo chybění končetin. Ruce či nohy mohly připomínat krátké pahýly, v některých případech chyběly téměř úplně.
Poškození ale nezasahovalo jen končetiny. Thalidomid mohl ovlivnit také vývoj očí, uší, obličeje, vnitřních orgánů a nervové soustavy. Rozhodovalo i to, v jakém přesně období raného těhotenství žena lék užila. Stačila přitom jediná dávka v kritických dnech vývoje embrya.
Lékaři zpočátku příčinu nechápali. Ve veřejné debatě se objevovaly i spekulace o vlivu jaderných zkoušek nebo jiných vnějších faktorů. Jen málokdo si dokázal představit, že by tak rozsáhlé poškození mohl způsobovat běžně prodávaný lék.
Na podzim roku 1961 na souvislost nezávisle upozornili německý pediatr a genetik Widukind Lenz a australský porodník William McBride. Nešlo o jednoduchý objev z jednoho dne. Oba si všimli nápadného spojení mezi užíváním thalidomidu v raném těhotenství a narozením dětí s typickými vadami.
Lenz své podezření sdělil společnosti Grünenthal. Firma Contergan stáhla z německého trhu 27. listopadu 1961, tedy až poté, co se podezření dostalo na veřejnost. V některých zemích se výrobky s thalidomidem prodávaly ještě déle.
Škoda už však byla nenapravitelná. Ženy, které lék užily v rozhodujících týdnech těhotenství, často ještě ani nevěděly, že se jejich dítě vyvíjí s těžkým poškozením.
Tisíce zničených životů ve více než čtyřiceti zemích
Thalidomid se prodával přibližně ve 46 zemích světa pod různými obchodními názvy. Contergan byl německý název, v Británii se například prodával jako Distaval, jinde jako Softenon.
Přesný počet obětí nelze určit. Záznamy byly neúplné, mnoho těhotenství skončilo potratem nebo úmrtím dítěte krátce po narození a některé případy se nikdy nespojily přímo s thalidomidem. Odhady ale obvykle hovoří o více než 10 000 dětech narozených s těžkými vadami po celém světě. Další tisíce plodů a novorozenců nepřežily.
Jen v západním Německu se podle různých odhadů narodilo přibližně 4 000 až 5 000 postižených dětí. Z nich přežily zhruba tři tisíce. Dodnes žijí tisíce lidí, kteří nesou následky thalidomidové embryopatie: deformace končetin, poruchy sluchu a zraku, bolesti, problémy s páteří, klouby i postupné přetěžování těla v dospělosti.
Thalidomid navíc poškodil i dospělé pacienty. Už před odhalením katastrofy přicházely zprávy o bolestivém poškození periferních nervů, takzvané periferní neuropatii. Právě tato varování mohla být podle řady kritiků důvodem k mnohem rychlejšímu stažení léku z trhu.
Spojeným státům se katastrofa ve velkém měřítku vyhnula díky lékařce a úřednici amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv Frances Oldham Kelseyové. Ta odmítla schválit thalidomid pro běžný prodej, protože požadovala přesvědčivější údaje o jeho bezpečnosti, mimo jiné po zprávách o nervových potížích u dospělých pacientů.
Ani Spojené státy však nezůstaly úplně bez obětí. Ještě před schválením dostaly thalidomid tisíce Američanek v rámci rozsáhlého systému takzvaného investigativního podávání. Kelseyová přesto zabránila tomu, aby se lék dostal na trh v rozsahu, jaký měl v Evropě.
Vědec s temnou minulostí
Ústřední postavou vývoje thalidomidu v Grünenthalu byl Heinrich Mückter, vedoucí výzkumu firmy. Byl mezi obžalovanými v conterganském procesu a až do své smrti v roce 1987 nikdy nebyl za tuto kauzu odsouzen.
Jeho válečná minulost patří k nejtemnějším kapitolám příběhu. Za nacistické okupace Polska působil jako zástupce ředitele Institutu pro výzkum tyfu a virů v Krakově. Dlouhá léta se v populárních textech opakovalo, že se přímo podílel na pokusech na vězních koncentračního tábora Buchenwald.
Novější odborný výzkum ale vyžaduje přesnější formulaci. Studie zveřejněná v roce 2026 potvrzuje, že Mückter prováděl neetické a metodologicky pochybné pokusy na lidech v okupovaném Polsku, včetně nezletilých a osob vystavených nacistickému násilí. Zároveň však autoři upozorňují, že pro jeho přímé osobní zapojení do experimentů v Buchenwaldu nejsou k dispozici spolehlivé důkazy.
Polští vyšetřovatelé Mücktera po válce hledali kvůli podezření z experimentů na lidech a nucených dělnících. Podařilo se mu však dostat do západního Německa. Už v roce 1946 nastoupil do Grünenthalu jako vedoucí výzkumu.
Poválečné Německo tehdy zaměstnávalo velké množství odborníků s nacistickou minulostí. Ne všichni byli potrestáni, ne všichni byli vůbec důkladně prověřeni. Mückter se stal jedním ze symbolů toho, jak snadno mohli někteří lidé pokračovat v kariéře, aniž by se veřejnost dozvěděla, co dělali za války.
Příběh Grünenthalu se opakovaně spojuje také se jménem Otto Ambros, chemikem a bývalým vysokým představitelem koncernu IG Farben. Ambros byl v Norimberku odsouzen za zotročování a masové vraždy v souvislosti s výrobou v komplexu Auschwitz-Monowitz. Z osmiletého trestu si odpykal čtyři roky a po propuštění působil jako poradce různých chemických společností i amerických institucí.
Jeho konkrétní role v Grünenthalu během vývoje thalidomidu je ale předmětem rozporů. Některé publicistické zdroje ho popisovaly jako významnou postavu firemního vedení už v období Conterganu. Samotná firma dnes tvrdí, že Ambros do jejího poradního orgánu vstoupil až v roce 1972, tedy dlouho po stažení léku z trhu.
Přesto nelze přehlédnout širší souvislost. Poválečná západní Evropa často dovolila lidem s těžce problematickou minulostí vrátit se do vlivných vědeckých a průmyslových pozic. A oběti pak mnohdy sledovaly, jak lidé, kteří nesli část odpovědnosti, dál žijí nerušené životy.
Proces, který trval dlouho
Vyšetřování a příprava obžaloby trvaly státním zástupcům v Cáchách více než šest let. Samotný proces začal v květnu 1968 před Zemským soudem v Cáchách, který se kvůli nedostatku prostoru přesunul do Alsdorfu.
Obžalováno bylo devět bývalých vedoucích pracovníků Grünenthalu, včetně Heinricha Mücktera a zakladatele firmy Hermanna Wirtze staršího. Wirtz se ale z důvodu zdravotního stavu osobně neúčastnil. V soudní síni proto v některých fázích procesu sedělo jen sedm obžalovaných.
Čelili obvinění z nedbalostního usmrcení, nedbalostního i úmyslného ublížení na zdraví a porušení tehdejšího zákona o léčivech. Vedle nich se k řízení připojili i další poškození dospělí pacienti, u nichž thalidomid způsobil poškození nervů.
Rozsah procesu byl bezprecedentní. Obžaloba měla 972 stran, soud vyslechl přibližně 352 svědků a 29 znalců. Případ se opíral o desítky tisíc stran materiálu; část firemních dokumentů policie zajistila přímo v sídle společnosti.
Řízení trvalo 283 jednacích dní. Dlouho šlo o jedno z nejsložitějších trestních řízení v dějinách západoněmeckého soudnictví.
Mückter u soudu tvrdil, že podstatné firemní záznamy byly zničeny nebo se ztratily už v roce 1959. Vzhledem k tomu, že šlo o dokumenty související s vývojem a bezpečností mimořádně úspěšného léku, vyvolalo to pochybnosti vyšetřovatelů i veřejnosti.
V soudní síni vypovídal také Widukind Lenz, muž, jehož zjištění pomohla katastrofu odhalit. Pro rodiče postižených dětí muselo být sledování procesu mimořádně bolestivé. Zatímco právníci debatovali o odpovědnosti, jejich děti žily s následky tablet, které jejich matky užily v důvěře, že jsou bezpečné.
Dne 18. prosince 1970 soud proces zastavil, aniž by vynesl rozsudek. Rozhodnutí se opíralo o tehdejší německou procesní úpravu: soud dospěl k názoru, že případná individuální vina obžalovaných by byla nejvýše malá a že další pokračování procesu není nutné z hlediska veřejného zájmu.
Součástí širšího rozuzlení byla také finanční dohoda. Grünenthal souhlasil se zaplacením 100 milionů marek pro postižené děti a jejich rodiny. Západoněmecký stát přidal dalších 100 milionů marek. Výměnou se dotčení měli vzdát dalších nároků vůči firmě.
V roce 1972 vznikla státní nadace, pozdější Conterganstiftung, která podporuje postižené dodnes. Stát do ní v dalších letech vložil další prostředky a Grünenthal v roce 2009 poskytl dobrovolný příspěvek 50 milionů eur.
Zdroje:
https://contergan-infoportal.de/stiftung/historie
https://www.thalidomide-tragedy.com/historical-review
https://www.theguardian.com/society/2014/nov/14/-sp-thalidomide-pill-how-evaded-justice
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4737249/
https://www.fda.gov/about-fda/fda-history-exhibits/frances-oldham-kelsey-medical-reviewer-famous-averting-public-health-tragedy
https://www.cambridge.org/core/journals/medical-history/article/before-thalidomide-heinrich-muckter-and-the-nazi-typhus-complex/0E71A7B805B74D6DB1EA97D2714DD2E5
