Článek
Průmyslová revoluce v Británii přinesla nebývalou poptávku po pracovní síle - a tu z velké části naplnily děti. Počátkem 19. století tvořily v některých textilních továrnách děti a mladiství značnou část všech dělníků. V roce 1833 napočítali vyšetřovatelé v manchesterských přádelnách kolem čtyř tisíc dětí mladších čtrnácti let.
Děti pracovaly nejen v textilu, ale i v dolech, sklárnách, strojírnách nebo na polích. Byly levnou a údajně ochotnější pracovní silou - zaměstnavatelé tvrdili, že drobné prsty dětí se lépe hodí na rychlou práci s nitěmi a stroji. Ve skutečnosti děti často nastupovaly, protože rodiny zoufale potřebovaly každý peníz, nebo šlo o sirotky z chudobinců, kteří byli továrnám svěřeni do učení.
Pracovní doba v továrnách byla z dnešního pohledu extrémní. K běžnému obrazu té doby patřily pětileté či sedmileté děti buzené za tmy, aby už v pět ráno stály u stroje. V mnoha textilkách se jelo od šesté ranní do deváté večerní, šest dnů v týdnu. Děti tak trávily u strojů často přes 14 hodin denně.
Pauzy na jídlo byly minimální - třeba jen půlhodina v poledne. Snídani nebo večeři děti často jedly za pochodu mezi stroji. Desetiletá Elizabeth Bentleyová, která od šesti let pracovala ve lněné přádělně v Leedsu, později vzpomínala, že když z únavy ráno nestíhala dojíst chléb, mistr jí ho sebral a hodil do chlíva ke sviním.
Dětské tělo neuneslo takovou zátěž bez následků. Práce v textilce bývala fyzicky náročná - i malé dívky tahaly těžké koše s materiálem, takže si deformovaly páteř i klouby. Kromě kosterních deformací trpěly děti i nemocemi z povolání - vlhký a zplstnatělý vzduch plný textilního prachu jim zanášel plíce a způsoboval chronické kašle.
K všudypřítomnému prachu se přidával hluk strojů a stísněné horké haly bez větrání. Pokud dítě únavou zpomalilo nebo se opozdilo, čekal ho trest. Dohlížitelé běžně používali k ukáznění rákosku nebo důtky.
Někteří provozovatelé továren si zakládali na okázalé tvrdosti: v nechvalně proslulém přádelním mlýně Litton Mill v Derbyshiru bil majitel Ellis Needham své svěřence silným řemenem namočeným ve slané vodě, aby rány více pálily a hůř se hojily. Děti tam pracovaly na pokraji vyhladovění - dostávaly jen ovesnou kaši a pár brambor denně - a kdo se pokusil utéct, skončil zavřený v dřevěné bedně.
Nejčastější zdravotní újmu ale působily samotné stroje. Na počátku 19. století ještě neměly stroje kryty ani nouzové vypínače. Malí dělníci často museli zalézat přímo pod rozběhnuté soukolí a čistit ho od nánosů bavlny nebo se natáhnout mezi pohyblivá vřetena, aby navázali přetrženou nit. Stačil krůček vedle, jedno zaváhání - a drobná ruka se ocitla v soukolí.
V lepším případě stroj „jen“ utrhl prsty nebo část dlaně, jindy vtáhl celou paži. Každý rok navíc docházelo k řadě smrtelných nehod, o kterých se ale mimo daný kraj obvykle nikdo nedozvěděl - dokud se postupně nezačaly hromadit důkazy a svědectví.
Svědectví dětí v parlamentu
První, kdo za děti v továrnách hlasitěji promluvil, byli novináři a reformně naladění tovární inspektoři. Na podzim 1830 rozvířil debatu otevřený dopis zveřejněný v listu Leeds Mercury, v němž aktivista Richard Oastler přirovnal poměry v textilkách k otrokářství - psal o „yorkshirském otroctví“ a šokoval veřejnost líčením desetiletých dětí přivázaných u strojů.
V roce 1832 zasedla ve Westminsteru parlamentní komise vedená poslancem Michaelem Sadlerem, která si předvolávala svědky z továren. Během několika měsíců vyslechla výpovědi více než osmdesáti dělníků, převážně bývalých dětských pracovníků z různých částí Anglie.
Jejich svědectví před komisí poprvé otevřeně odhalila bourcující skutečnosti, které se do té doby průmyslníci snažili zpochybňovat nebo skrývat. Členové komise si do svých zápisů poznamenali například případ mladičké přadleny, která byla za trest ponořena hlavou do špinavé vody. Jinde dozorci připoutávali děti na řemen, aby neusnuly, nebo je dokonce mrskali železnými tyčemi.
Dne 4. června 1832 předstoupila před poslaneckou komisi také dvaadvacetiletá Elizabeth Bentleyová. V drobné ženě se zhrublými rysy sotva šlo poznat kdysi čilé děvčátko - Elizabeth měla zdeformovaná záda a přiznala, že kvůli dlouhé práci v prachu a vedru je už od dvaceti let v podstatě invalidní.
Poslanci se jí trpělivě vyptávali na každý detail. „V kolik hodin jste jako dítě chodila do práce?“ - „Od pěti ráno do devíti do večera,“ odpověděla tiše. „A co přestávky na jídlo?“ - „Jen čtyřicet minut v poledne a jinak nic. Když jsme chtěli svačit při práci, někdy nám jídlo sebrali a dali ho prasatům.“ - „Co se stalo, když jste ve vyčerpání zpomalila?“ - „Přišel mistr a ztloukl mě řemenem,“ vypověděla Elizabeth.
Popsala také všudypřítomný prach v přádelně - „Bylo ho tolik, že jsme se navzájem ani neviděli“ - a líčila, jak mnoho dětí včetně jí samotné trpí kašlem, slabostí a pokřivením končetin. Záznam jejího výslechu se následně objevil v tisku a poprvé ukázal širší britské veřejnosti, za jakých podmínek vyrábí průmyslová revoluce své bohatství.
Sadlerova vyšetřovací komise ve své závěrečné zprávě potvrdila, že dětská práce v továrnách je spojena s vážným týráním a ohrožením zdraví. Doporučila, aby parlament rychle přijal zákon na ochranu nezletilých dělníků.
Než se však návrhy stihly projednat, došlo v politice ke změnám - Sadler přišel o své poslanecké křeslo a vlády se ujali liberálové, kteří se na požadavky přísného omezení pracovní doby dívali méně radikálním pohledem. I tak už ale veřejnost volala po nápravě a ignorovat celou věc nešlo. Ještě téhož roku 1833 se rozproudila debata o prvním fabrikčním zákoně britské historie.
Zákon proti dětské práci
Parlament v srpnu 1833 skutečně schválil zákon, který poprvé v historii omezoval práci dětí v továrnách. Výsledek byl ale kompromisní. Původní návrhy reformátorů požadovaly, aby děti mladší 14 let nesměly pracovat déle než 8 hodin denně a v žádném případě v noci, a aby mládeži do 18 let byla zavedena maximálně deseti- nebo dvanáctihodinová pracovní doba.
Politickým vyjednáváním a pod tlakem průmyslníků však došlo k řadě ústupků. Zákon známý jako Factory Act 1833 zakázal zaměstnávat děti mladší 9 let, ale jen v textilních továrnách. Dětem od 9 do 13 let stanovil limit 9 pracovních hodin denně a 48 hodin týdně, starším mládežníkům do 18 let pak 12 hodin denně. Noční práce dětí byla nově zakázána. A vůbec poprvé byly do zákona vloženy paragrafy vyžadující pro malé dělníky školní docházku - alespoň dvě hodiny vyučování denně.
Ještě důležitější novinkou byla státní kontrola: aby nový zákon nezůstal na papíře, zřídila vláda instituci továrních inspektorů. Čtyři nově jmenovaní inspektoři dostali za úkol objíždět továrny po celé Británii a dohlížet, zda podniky nová pravidla dodržují. Jejich pravomoc byla ovšem zpočátku omezená a terén rozlehlý. Je snadné spočítat, že čtveřice úředníků neměla šanci uhlídat stovky továren rozesetých po Anglii, Skotsku a Walesu.
Navíc se zákon z roku 1833 přímo týkal jen textilek - v jiných odvětvích, například v dolech, na něj legislativa zatím nenavazovala. Přesto šlo o zásadní průlom. Poprvé bylo vysloveno, že malé děti do fabrik nepatří, a poprvé se stanovil limit, kolik hodin smí dospívající mládež maximálně pracovat.
Z pohledu dělnických rodin v průmyslových oblastech to ale zprvu znamenalo i problém: rodinám s více dětmi náhle vypadla část příjmů, protože nejmladší nesměly do práce vůbec a starší chodily z továrny domů dřív. V chudých čtvrtích, odkázaných na dětské výdělky, tak nový zákon zpočátku budil i rozpaky.
První prověrky odhalily, že ne všude se zákon dodržuje. Následující rok 1834 popsali inspektoři případy, kdy továrníci obcházeli pravidla jednoduše tím, že si opatřili falešné křestní listy a „papírově“ udělali z osmiletého dítěte devítileté. Nebo posunuli začátek a konec směn tak, že oficiálně zákonu vyhověli, ale děti nechávali uvnitř pracovat ve skutečnosti déle.
Tragédie v Silkstonu 1838
Paradoxem tak zůstávalo, že zatímco v textilce už osmileté dítě pracovat nesmělo, v uhelném dole klidně ano. Uhlobaroni argumentovali, že v úzkých štolách se dospělý muž leckde ani nepohne, a tak musejí úmornou práci dělat drobné děti. V praxi se do černočerných dolů Anglie spouštěly už šestileté děti.
Pracovaly jako tzv. „trappeři“ - seděly hodiny samy ve tmě a otevíraly a zavíraly důlní dveře pro projíždějící vozíky s uhlím. Starší a silnější děti, často dívky kolem dvanácti let, zase sloužily jako “huriéři”: na všech čtyřech tahaly těžké vozíky s uhlím nízkými tunely až k šachtě.
Veřejnost o těchto poměrech v dolech dlouho nevěděla. Změnil to až červen 1838. Toho dne zasáhla oblast kolem hornické vesnice Silkstone v hrabství Yorkshire prudká bouře. Přívalový déšť rozvodnil místní potok tak náhle, že valící se voda pronikla větrací šachtou do uhelného dolu Huskar.
Dole zrovna končila směna a k povrchu právě mířila skupina dělníků - převážně dětí. Valící se voda je zastihla v úzké štole, kterou používali jako nouzový východ. V nastalém zmatku se děti snažily utéct zpět, ale dřevěné dveře šachty zablokoval tlak vody. Během několika minut bylo neštěstí hotovo: ve tmě zatopeného dolu našlo smrt 26 mladých horníků ve věku od 7 do 17 let, z toho 11 dívek a 15 chlapců.
Nejmladším obětem, sourozencům Josephu a Isaacovi Birkinshawovým, bylo pouhých 7 a 9 let. Jejich jména - spolu se jmény dalších dětí, které ten den nepřežily - jsou dodnes vytesána do náhrobního pomníku u kostela v Silkstonu.
Tragédie v dole Huskar se stala mezníkem. Když se zpráva o utonulých dětech dostala do londýnských novin, vyvolala celonárodní smutek a pobouření. Sama královna Viktorie, které bylo v té době teprve 19 let, si nechala od svých ministrů podrobně vylíčit, jak mohl takový incident nastat. Šok z Huskaru přispěl k tomu, že britský parlament okamžitě rozšířil svůj zájem z továren také na doly.
Už v roce 1840 byla sestavena vyšetřovací Komise pro zaměstnávání dětí v dolech, vedená humanisticky smýšlejícím hrabětem Shaftesburym. Komisaři během dvou let zmapovali poměry v desítkách dolů po celé zemi a v roce 1842 vydali obsáhlou zprávu.
Zpráva barvitě citovala výpovědi dětských horníků: sedmiletí kluci líčili, že v šachtě nekonečných dvanáct hodin skoro celou dobu prosedí ve tmě. Sedmnáctiletá havířka Patience Kershawová popsala, jak se plazí tunely zapřažená do vozíku s uhlím a od dospělých kolegů někdy schytá ránu pěstí, když nestačí včas vylézt z cesty.
Výsledkem těchto zjištění byl Mines and Collieries Act 1842 - zákon, který od srpna 1842 definitivně zakázal práci žen a dívek v dolech a ustanovil věkovou hranici deseti let pro všechny, kdo fárali pod zem. Po této změně už žádné šestileté „trapéry“ v anglických šachtách oficiálně nikdo nesměl zaměstnat. Nucené dětství v podzemí tím skončilo.
Zákaz byl postupně rozšiřován i na další odvětví průmyslu a do konce 19. století se v Británii stal obecně přijímanou normou: dítě patří do školy, ne na šichtu. Zahraniční pozorovatelé s jistou dávkou cynismu poznamenávali, že si Británie mohla sociální ohledy dovolit až ve chvíli, kdy si díky předchozímu bezohlednému využívání dětí vybudovala dostatečný ekonomický náskok před světem.
Zdroje:
https://www.gutenberg.org/files/59127/59127-h/59127-h.htm
https://www.parliament.uk/about/living-heritage/transformingsociety/livinglearning/19thcentury/overview/factoryact/
https://hub.edubirdie.com/examples/essay-on-child-labour-victorian-era/
https://www.nationalarchives.gov.uk/education/resources/1833-factory-act/
https://www.gutenberg.org/files/59127/59127-h/59127-h.htm
https://spartacus-educational.com/IRbentley.htm
https://www.parliament.uk/about/living-heritage/transformingsociety/livinglearning/19thcentury/overview/coalmines/
https://www.nationalarchives.gov.uk/education/resources/victorian-lives/children-mines/
https://www.ncm.org.uk/app/uploads/2023/02/1842-Commission.pdf
https://historicengland.org.uk/listing/the-list/list-entry/1151741
