Článek
Všechno to začalo před pár měsíci docela nenápadně. Stála jsem v koupelně před zrcadlem a krémovala si obličej. Mám padesát dva let. Mám vrásky kolem očí, kůže na krku už není, co bývala, a ano, po dvou dětech a menopauze mám plnější tvary. Ale cítila jsem se ve svém těle docela dobře. Do koupelny vešel Richard. Čistil si zuby a díval se na mě v odraze zrcadla. Najednou natáhl ruku a štípl mě do boku. „Tady nám to nějak kyne, mamino,“ prohodil s plnou pusou pasty. Ztuhla jsem. „Prosím? Vždyť vážím stejně už pět let.“ „No právě. Možná by to chtělo trochu zpevnit. Víš, do plavek,“ vypláchl si pusu, poplácal se po svém vlastním, velmi viditelném břiše, které mu přetékalo přes gumu od trenek, a odešel do ložnice. Zůstala jsem tam stát a nevěřila vlastním uším. On, který se zadýchá, když si zavazuje tkaničky, mi bude vyčítat měkké boky?
Stříbro není pro každého
Další střet přišel o týden později. Rozhodla jsem se přestat barvit. Ta chemie mi ničila vlasy a upřímně – líbí se mi, jak dnes ženy nosí přirozené šediny. Připadá mi to elegantní. Když jsem přišla od kadeřnice s krásným, stříbřitým melírem, čekala jsem pochvalu. Richard se na mě podíval, jako bych měla na hlavě hnízdo. „Co to máš, proboha?“ „To je přirozený přechod, Richarde. Nechávám si svou barvu.“ „Vypadáš jako babizna,“ řekl znechuceně. „Okamžitě si to běž přebarvit. Mám v práci důležitou pozici, chodíme na večeře. Nemůžu tam přijít s někým, kdo vypadá jako moje matka.“ Jako moje matka.To bolelo víc než facka. „A ty?“ neudržela jsem se. „Podívej se na sebe. Máš pleš, břicho jako balón a v noci chrápeš, že se třesou okna. To je reprezentativní?“ Richard se zasmál tím svým povýšeným způsobem. „Ale prosím tě. Chlap zraje jako víno. Šediny a břicho u chlapa znamenají, že si umí užívat života. U ženské to znamená, že to vzdala. To je biologie, zlato. S tím nic nenaděláš.“
Večeře o hladu
Od té doby je to u nás jako na minovém poli. Richard začal sledovat, co jím. Když si dám k večeři pečivo, zvedne obočí. „Zase sacharidy? Pak se nediv, že ty šaty dopneš jen tak tak.“ Přitom on si ve stejnou chvíli nakládá na talíř tři knedlíky s omáčkou a zapíjí to dvanáctkou. Když mu to vyčtu, má vždycky pohotovou odpověď: „Já spaluji stresem v práci. Ty sedíš v kanceláři a pak doma u televize.“ Není to pravda. Chodím na jógu, starám se o dům, o zahradu, běhám kolem našeho psa. On přijde z práce, sedne si k fotbalu a chce „servis“. Ale v jeho očích jsem já ta líná a zanedbaná.
Bod zlomu: Firemní večírek
Minulý pátek měl Richard firemní večírek. Velká akce, nóbl hotel, partneři zváni. Těšila jsem se na to. Koupila jsem si nové tmavomodré šaty, které mi (podle mého názoru) slušely. V pět hodin odpoledne přišel Richard domů. Už byl v obleku. Já stála v předsíni, nalíčená, učesaná (i s těmi stříbrnými vlasy), připravená vyrazit. Richard se na mě podíval. Změřil si mě od hlavy k patě. „Kam jdeš?“ zeptal se chladně. „No přece na ten večírek. Říkal jsi, že je to od šesti.“ Richard si povzdechl, jako by vysvětloval násobilku prvňáčkovi. „Simono… podívej. Bude tam generální ředitel. Budou tam kluci z marketingu s těmi svými mladými kočkami. Ty… nezlob se na mě, ale ty bys tam nezapadla.“ Nemohla jsem se nadechnout. „Cože? Ty se za mě stydíš?“ „Nestydím. Jen jsem realista. Nechci, aby si mysleli, že mám doma… no, prostě to není vhodné. Zůstaň doma, udělej si hezký večer. Stejně by tě to tam nebavilo.“ Pak si vzal klíče od auta. „A vážně popřemýšlej o tom fitku a kadeřníkovi. Dělám to pro tebe. Chci, aby ses mi zase líbila.“ Práskl dveřmi.
Samota a otázky
Seděla jsem v těch nových šatech na botníku a plakala. Neplakala jsem proto, že jsem nešla na večírek. Plakala jsem pro těch pětadvacet let, které jsem věnovala muži, pro kterého jsem teď jen obnošené zboží. Když se podívám do zrcadla, nevidím „babiznu“. Vidím ženu, která vychovala dvě děti, která pracuje, která se směje (nebo se smála). Richard ale vidí jen číslo na váze a barvu vlasů. Nejhorší je ten jeho dvojí metr. On může kynout, on může stárnout, on může mít zdravotní problémy z obžerství. To je „známka blahobytu“. Já musím být dokonalá loutka, jinak ho „nereprezentuji“.
Přemýšlím, co dál. Mám se začít barvit a hladovět, abych si udržela manžela, který si mě evidentně neváží? Nebo mám zůstat svá a riskovat, že mě vymění za nějakou „reprezentativnější“ třicítku, která se na jeho pivní břicho bude dívat s obdivem (kvůli jeho peněžence)?
