Článek
Když jsem ta čísla uviděla na obrazovce telefonu, málem jsem upustila hrnek s kávou. Zkontrolovala jsem tiket asi desetkrát. Seděla jsem v naší oprýskané kuchyni, kde dvířka od linky nedoléhají a lino je prošlapané až na beton, a v ruce jsem držela klíč k novému životu. Deset milionů korun.
První myšlenka? „Musím to říct Karlovi! Konečně splatíme hypotéku, opravíme barák, pojedeme k moři!“Ale hned vzápětí přišla druhá myšlenka, studená a střízlivá jako facka: „Jestli se to Karel dozví, do dvou let jsme na dlažbě.“
Karel není zlý člověk. Je to ten typ, co má, jak se říká, srdce na dlani. Problém je, že má taky děravé kapsy a nulovou finanční gramotnost. Je to král večírků, který v hospodě poroučí rundy pro všechny, i když doma nemáme na zaplacení elektřiny.
„Peníze se musí točit, Maruno!“
Abych obhájila své rozhodnutí, musím vám popsat jeden incident z loňska. Měli jsme na knížce našetřeno asi osmdesát tisíc. Byly to peníze „na strýčka Příhodu“, na novou střechu, do které zatékalo. Karel jednoho dne přijel v „novém“ autě. Byl to ojetý, žravý džíp, který vypadal, že se rozpadne, jen co na něj sedne moucha. „Koupil jsem to od Ládi z práce, super kauf!“ zářil štěstím. „Stálo to jen sedmdesát, zbytek dáme do oprav a prodáme to za dvojnásobek!“
Málem mě trefilo. Vzal naše úspory bez mého vědomí. A výsledek? Ten vrak nám stojí na zahradě, nepojízdný, a Láďa z práce se mu směje do očí. Když jsem mu vyčetla, že nemáme rezervu, mávnul rukou: „Peníze budou, my nebudem. Nebuď škrt, Maruno.“
Takový je můj manžel. Věří každému podvodníkovi, půjčuje peníze kamarádům, kteří mu je nikdy nevrátí, a když má v kapse tisícovku, cítí se jako Rockefeller, dokud ji nepromění v piva a cigarety.
Dvojí život
Výhru jsem si nechala vyplatit na nový účet, o kterém nikdo neví. Karta je schovaná u mé sestry (jediná osoba, které jsem se svěřila). Doma dál hraju roli utrápené manželky, která počítá slevy v letácích.
Je to psychicky náročné. Minulý týden se nám rozbila pračka. Karel začal hned řešit, že si vezmeme nějakou rychlou půjčku od nebankovní společnosti, protože „teď zrovna čekám prémie“ (které nikdy nepřijdou). Musela jsem zahrát divadlo. Řekla jsem, že mi v práci přidali mimořádnou odměnu a koupila jsem pračku „na splátky“ (ve skutečnosti jsem ji zaplatila hotově z výhry). „Vidíš? Vždycky si nějak poradíme,“ poplácal mě po zádech, zatímco si otevíral desáté pivo ten týden.
Peníze jsem rozdělila. Většinu jsem uložila na termínované vklady a investice pro naši dceru Lenku. Je jí sedmnáct, je chytrá, chce studovat medicínu. S Karlem by se na vysokou nikdy nedostala, protože on razí heslo, že „ženská má jít makat a ne ležet v knihách“. Já jí teď můžu zaplatit koleje, skripta, stáže v zahraničí. Ale musím to dělat tajně.
Když kamarádi jsou víc než rodina
Nejtěžší chvíle přišla o Vánocích. Chtěla jsem nám dopřát. Koupila jsem lepší jídlo, dárky. Karel se ale rozhodl, že Štědrý den je ideální čas pozvat své kumpány z fotbalu. „Kluci nemají kam jít, Maruš,“ oznámil mi a přivedl do obýváku tři chlapy, kteří už v poledne sotva stáli na nohou. Vytáhli moje drahé víno, které jsem si koupila za „tajné“ peníze na oslavu, a během hodiny ho vychlemstali. Jeden z nich si zapálil cigaretu přímo v kuchyni a propálil mi ubrus. Karel se smál. „To se koupí nový! Hlavně že je pohoda, ne?“
V tu chvíli jsem měla chuť zařvat: „Já mám na účtu deset milionů, ty idiote! Mohla bych koupit tuhle barabiznu i s tebou a těma tvejma ožralama desetkrát!“Ale spolkla jsem to. Podívala jsem se na Lenku, která se zavřela v pokoji a plakala, že máme zase Vánoce jako v putyce. Věděla jsem, že to dělám pro ni. Kdybych Karlovi řekla o penězích, do měsíce by u nás pořádal bankety pro celé město. Koupil by nesmysly. Půjčil by „kamarádům“. A za rok bychom neměli nic, jen zástup falešných přátel a játra v háji.
Bod zlomu
Předevčírem přišel s „geniálním nápadem“. Jeho kamarád prodává podíl v hospodě. „Maruš, je to zlatý důl. Stačí do toho vložit půl milionu. Zastavíme barák,“ řekl mi s leskem v očích. Polil mě studený pot. Náš dům je to jediné, co máme oficiálně. „Ne,“ řekla jsem klidně. „Barák zastavovat nebudeme.“ Začal křičet. Že ho brzdím v rozletu. Že mu nevěřím. Že jsem maloměšťačka, co se bojí rizika. „Kdybys nebyla taková srababa, mohli jsme se mít jako prasata v žitě!“ řval na mě, zatímco si bral z lednice poslední pivo, které jsem koupila ze své výplaty uklízečky (což je mé oficiální zaměstnání).
Cítím se strašně. Mám moc změnit náš život, ale nemůžu ji použít, dokud jsem s ním. Připadám si jako podvodnice. Spím vedle muže, kterému lžu do očí každé ráno. Ale kdykoliv se podívám na výpis z účtu a vidím tam tu jistotu pro dceru, uklidním se.
Přemýšlím o rozvodu. Až bude Lenka plnoletá, možná to udělám. Vezmu ji, koupíme si malý byt a začneme znova. Do té doby budu dál chodit v teplákách ze sekáče, jíst levné šunky a poslouchat, jaký je můj muž nedoceněný podnikatel, kterému chybí jen ten kapitál. Kapitál, který leží v bance na moje jméno.
