Článek
Někdy na jaře 1945, u řeky kdesi v Německu, se podle Brooksovy vzpomínky ozývá zpěv. Skupina německých vojáků si notuje sborovou odrhovačku a zvuk se v nočním vzduchu nese přes vodu. Na druhém břehu, ukrytý ve tmě, stojí osmnáctiletý americký ženista Melvin Kaminsky – budoucí Mel Brooks – a uvažuje, co s tou podivnou serenádou udělat.
Slouží sice u bojových ženistů, ale zároveň má pověst šprýmaře s ukulele. Když teď proti němu zní nacistický sbor, mladík neodolá svému instinktu: bere do ruky ukořistěný tlampač, nadechne se a místo palby spustí vlastní píseň.
Brooks později vzpomínal, že Němci zpívali falešně – a on se rozhodl „ukázat jim, jak vypadá pořádný zpěv“. Z plných plic tedy přes řeku rozezněl popěvek Toot, Toot, Tootsie, Goodbye od Ala Jolsona – pronikavou melodii z amerického muzikálu Jazzový zpěvák.
Po válce zůstal Melvin Kaminsky ještě nějaký čas v armádě a v roce 1946 se vrátil domů do New Yorku jako válečný veterán. Boje přečkal bez úhony. „V armádě dostanete řádnou školu života – pokud vás ovšem nezabijí,“ glosuje to po letech ve svých pamětech. Po návratu zkusil navázat tam, kde jako teenager začal: u zábavy. Už před vojnou vystupoval jako komik v letoviscích Catskills a teď na konci 40. let se k tomu vrátil.
Změnil si příjmení na Brooks a začal se malými krůčky prosazovat v showbyznysu. Psal vtipy pro estrády a kabarety, až se kolem roku 1950 propracoval do televize. Jako scenárista se podílel na populární zábavné show Your Show of Shows, kde se sešla talentovaná generace komiků.
Komedie na hranici vkusu
Koncem 60. let začal Mel Brooks psát svůj první film inspirovaný světem Broadwaye. Vycházel z bizarní představy: co kdyby se dva zoufalí producenti snažili vydělat peníze tím, že úmyslně vytvoří nejhorší a nejskandálnější divadelní show všech dob? Brooks tomu fiktivnímu propadáku vymyslel provokativní název Springtime for Hitler („Jaro pro Hitlera“).
Na jevišti se v něm měl promenádovat směšný Adolf Hitler a zástupy tanečnic v nacistických helmách a se svastikami by okolo něj tančily jako sbory v muzikálu – dokonalý recept na fiasko. Jenže nakonec by se publikum začalo smát a z trháku o Hitlerovi by byl nečekaný hit. Tohle bylo téma Brooksova debutu: Producenti (v originále The Producers). Jenže ještě než padla první klapka, zjistil Brooks, že s takovou látkou narazí na odpor.
Hollywoodská studia odmítala tu satiru financovat – připadala jim za hranicí vkusu. Teprve menší společnost Embassy Pictures byla ochotná riskovat. I tam ale padl návrh, aby Brooks vyškrtl Hitlera a raději si utahoval z „méně kontroverzního“ diktátora. Legendární producent Lew Wasserman mu například radil: „Co takhle Jaro pro Mussoliniho? Mussolini je přece jen sympatičtější.“
Brooks trval na svém: smyslem bylo zesměšnit přímo nacistického vůdce, ne jej nahrazovat jinou postavou. Projekt tedy dostal zelenou i s Hitlerem, jen název filmu se nakonec změnil na mírnější Producenti.
Když byla černá komedie Producenti dokončena, ani pak neměl Mel Brooks vyhráno. Film byl natočen roku 1967 a uveden do kin roku 1968 – pouhých 23 let po válce – a téma se zdálo příliš provokativní. Šéfové studia se zprvu zalekli a váhali, zda vůbec snímek poslat do kin; obávali se skandálu a ztrát.
Zkušební premiéra filmu v Pittsburghu dopadla skutečně bídně – značná část publika odcházela rozhořčeně ze sálu. Mnozí diváci i kritici považovali humor Producentů za nevkusný a urážlivý. Brooks v té době neměl slavné jméno ani vlivné zastánce, a tak čelil velmi ostrým reakcím.
Navzdory smíšeným reakcím nakonec Producenti získali i velké uznání. Mel Brooks obdržel na jaře 1969 Oscara za nejlepší scénář, čímž se z outsidera rázem stal respektovaný filmař. Ještě cennější pro něj bylo, že se jeho odvázaná satira postupem času dočkala i divácké obliby.
Z původně nepochopeného filmu se stal kult. Koncem 70. let už Producenty mnozí filmoví fanoušci citovali zpaměti – zejména absurdní píseň Springtime for Hitler, v níž se na jevišti tančí step v uniformách Wehrmachtu. Tato scéna, s groteskně usměvavým Hitlerem uprostřed, se stala symbolem Brooksova stylu: ničemu nesvatému se nevyhýbat a z největšího padoucha udělat blázna.
Ohnivá sedla
Oscar Brooksovi otevřel dveře k dalším projektům. Hned v následujících letech natočil několik výrazných komedií a všechny jako by posouvaly hranice humoru ještě dál. Nejznámější z nich je Blazing Saddles (česky uváděno jako Ohnivá sedla) – westernová parodie, která měla premiéru v roce 1974. Brooks v ní zaútočil na jedno z nejcitlivějších amerických témat: rasové předsudky.
Děj filmu se točí kolem malého městečka na Divokém západě, kam je proti vůli místních dosazen nový šerif – a je to černoch. Obyvatelé ho hned první den přivítají v němém úžasu, načež zazní hrubá nadávka. Tím začíná bláznivý příběh plný záměrně přehnaných stereotypů o černoších, Židech, Číňanech i běloších.
Film kombinuje drsný slovník, bláznivou nadsázku i záměrné nekorektní vtipy, ale výsledek není nenávistný – naopak, celým filmem prostupuje Brooksův otevřený výsměch rasismu jako takovému.
Film Blazing Saddles se stal obrovským hitem roku 1974 a dodnes bývá řazen k nejlepším filmovým komediím všech dob. Při natáčení s Brooksem spolupracoval i známý afroamerický komik Richard Pryor (podílel se na scénáři) a i díky němu byla výsledná satira mimořádně břitká.
Mel Brooks v jednom rozhovoru v roce 2017 doslova řekl, že Blazing Saddles by dnes „nikdy nevznikl, protože jsme příšerně politicky korektní společnost“. Doby se změnily: ohleduplnost k menšinám je podle Brookse správná věc, ale má to i svou odvrácenou stránku. „Přílišná korektnost je smrt pro komedii,“ vysvětlil. „Komedie musí našlapovat na tenké hraně a brát si rizika. Je to takový chlípně neposlušný skřítek, který šeptá králi do ucha pravdu o lidském chování.“
Vedle Blazing Saddles natočil Brooks v roce 1974 ještě druhý trhák – černobílou parodii Mladý Frankenstein, v níž s láskou i vtipem vzdal poctu klasickým hororům. Během 70. a 80. let pak pokračoval v řadě dalších bláznivých komedií. V historickém skečovém filmu Dějiny světa, část I (1981) si například dovolil zobrazit i Španělskou inkvizici jako zpívající taneční revue.
V remaku satiry Být či nebýt (1983) si dokonce spolu se svou manželkou zahrál hlavní role – jako herecký pár, který v okupovaném Polsku přelstí nacisty pomocí převleků a humoru. Na konci 80. let přišla Brooksova odpověď na sci-fi fenomén Hvězdných válek: potrhlá parodie Spaceballs (1987), kde si s gustem vystřelil ze všech klišé žánru vesmírných oper.
A v roce 1993 pobavil publikum taškařicí Bláznivý příběh Robina Hooda, v níž udělal komedii z legendy o Sherwoodu. Tyto pozdější filmy už nebyly tak kontroverzní jako jeho rané satiry. Jeho styl humoru ale zůstal nezaměnitelný: parodoval s odvahou a zálibou v přehánění, často až na hranici grotesky.
Ne každá novinka měla u kritiků úspěch, ale diváci si Brooksův osobitý rukopis oblíbili. V 80. letech se tak Mel Brooks stal pojmem – komikem, který si dovolí vše a neváhá střílet si z čehokoli.
12 cen Tony pro Producenty
Na přelomu tisíciletí se Brooks vrátil ke svému starému „skandálnímu“ nápadu a rozhodl se převést film Producenti do hudebního divadla. V roce 2001 měla na Broadwayi premiéru stejnojmenná muzikálová verze. Tentokrát už publikum vědělo, co čekat – z Jara pro Hitlera se za třicet let stal téměř klasický kousek černého humoru.
Muzikál Producenti se okamžitě stal hitem sezóny a vysloužil si rekordních 12 cen Tony. Pětasedmdesátiletý Mel Brooks tím získal do sbírky i divadelní trofeje a zařadil se mezi několik málo umělců, kteří v kariéře dosáhli na všechny čtyři velké ceny showbyznysu (tzv. EGOT: Emmy, Grammy, Oscar a Tony). Triumf to byl o to sladší, že potvrdil trvalou sílu humoru, kterému někteří kdysi nevěřili.
Krátce poté, co Producenti dobyli Broadway, zasáhla Brookse životní rána: v roce 2005 zemřela na nemoc jeho milovaná manželka Anne Bancroftová, s níž strávil více než čtyři desetiletí života. Tvořili neobvyklý pár – ona uznávaná dramatická herečka, on komediant – ale jejich svazek byl harmonický a plný vzájemné podpory.
Bancroftová často manželovy bláznivé nápady chápala a fandila mu. Svůj herecký talent dokonce jednou propůjčila i jeho parodii, když společně hráli v komedii Být či nebýt. Její odchod zasáhl Mela hluboce. Na čas se stáhl z velkých projektů a na veřejnosti se objevoval méně. Humor ho ale neopustil.
V nenápadných rolích a hostováních se dál objevoval v televizi (např. seriál Larry, kroť se) i ve filmech – namluvil například Alberta Einsteina v animované komedii Pan Peabody a Sherman nebo Vlada v sérii Hotel Transylvánie. A nakonec se vrátil i k produkci a psaní – jak jinak než s další dávkou své typické satiry.
Brooks dnes patří k posledním žijícím legendám zlaté éry hollywoodské komedie. Už dávno překročil devadesátku, ale pořád srší energií a nápady. Ve svých 95 letech vydal rozsáhlé memoáry a vzápětí se pustil do projektu, kterým překvapil mladší generace: po čtyřiceti letech oživil svůj starý filmový fór Dějiny světa, část I a dotočil k němu pokračování.
„Když se dokážete smát, dokážete přežít i špatné časy,“ napsal Mel Brooks ve svých pamětech. Celý jeho život je toho živým důkazem.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Mel_Brooks
https://www.denofgeek.com/movies/mel-brooks-ww2-sing-off-with-german-soldiers/
https://www.war.gov/News/Feature-Stories/Story/article/2882521/actor-comedian-mel-brooks-served-in-army-in-world-war-ii/
https://historynet.com/mel-brooks-goes-to-war/
https://www.mentalfloss.com/article/80238/12-outrageous-facts-about-producers
https://www.vanityfair.com/culture/2004/01/making-the-producers
https://aaspeechesdb.oscars.org/link/041-23/
https://variety.com/2017/film/news/mel-brooks-blazing-saddles-pc-culture-1202568893/
https://www.independent.ie/style/celebrity/celebrity-news/mel-brooks-everything-is-fine-for-comedy-apart-from-gas-chambers/36154819.html
