Milovaly ho stovky žen, on si vybral 15letou. Káju Saudka režim zakázal a v kómatu protrpěl 9 let

Karel „Kája“ Saudek přišel na svět 13. května 1935 v pražském Podolí jako prvorozený z jednovaječných dvojčat. O několik minut později ho následoval bratr Jan. „Byl jsem od začátku číslo dvě,“ komentoval to s odstupem Jan Saudek s hořkou ironií. Rodiče patřili k pražské smetánce – otec byl bankovní ředitel, matka v domácnosti.

Rodinný původ však brzy přestal být výhodou. Gustav Saudek měl židovské kořeny a když během druhé světové války nacisté rozpoutali rasové pronásledování, ocitla se rodina v ohrožení života. Roku 1945 byl otec deportován do terezínského ghetta. Matka jako nežidovská Češka směla zůstat s pětiletými chlapci v Praze.

Dvojčata tak naštěstí unikla transportu, který mnoho jejich příbuzných nepřežilo – většina širší rodiny zahynula v koncentračních táborech. Po osvobození se Gustav z Terezína vrátil a malý Kája s Janem odjeli nabrat síly do ozdravovny pro podvyživené děti ve Slezsku. Trauma války se jim vepsalo do paměti, ale díky pevnému poutu bratrů a láskyplné péči rodičů se rodina Saudkových znovu sjednotila.

Již v chlapeckém věku Kája objevil kouzlo kreslených příběhů. Měl štěstí v neštěstí: někteří příbuzní před okupací emigrovali do USA, a tak do poválečného Československa občas přicházaly balíčky z Ameriky. Uvnitř byly nedělní noviny a na posledních stránkách – zázrak! – celostránkové barevné komiksy.

Pro malého Káju a Jana to bylo jako otevřít okno do jiného světa. Hltali dobrodružství superhrdinů, detektivů a krásných žen v kabrioletech, byť nerozuměli ani slovu. Prstem po písmenech postupně luštili anglické dialogy v bublinách a za pomoci slovníku pronikali do tajů jazyka.

Kája zvláště propadl kresleným seriálům natolik, že si sám začal vymýšlet vlastní komiksové postavičky. V ponurých letech po komunistickém převratu 1948 tak dvojčata utíkala do papírového světa fantazie – a díky komiksům se naučila i základy angličtiny.

Nadšení pro americkou popkulturu však naráželo na realitu stalinského Československa 50. let. Rodina Saudků, dříve zámožná, upadla v nemilost nového režimu. Kája patřil ke generaci, jíž komunisté znemožnili studium z politických důvodů.

Mladý kreslíř tak místo umělecké školy nastoupil jako technický výkresář v projekční kanceláři a brzy poté získal práci kulisáka ve filmových ateliérech na Barrandově. Pro ambiciózního mladíka to nebyla vysněná dráha, ale Barrandov mu poskytl cenné zkušenosti i nové kontakty.

V zákulisí filmových studií se seznámil s filmovou grafikou, typografií a také s řadou umělců. S obřími dekoracemi a rekvizitami pomáhal u mnoha natáčení – a po nocích dál kreslil do šuplíku své vlastní komiksové hrdiny, inspirované zámořskými vzory.

Navzdory oficiální ideologii, která americké comicsy označovala za pokleslou „kapitalistickou“ zábavu, si Kája dál tajně sháněl zahraniční inspiraci. Obdivoval klasické disneyovky i díla odvážných autorů, jako byli Robert Crumb či Richard Corben. Právě jejich expresivní styl a nadsázka mu učarovaly.

V socialistických časopisech té doby se sice sem tam objevil domácí kreslený seriál, šlo však spíše o humorné obrázkové anekdoty. Velké akční či sci-fi comicsy byly považovány za ideologicky nevhodné. Satirický týdeník Dikobraz dokonce zesměšňoval americké superhrdiny – kreslil je jako opilé obtloustlé panáky posilující se Coca-Colou.

Ta šance přišla nečekaně na sklonku uvolněných šedesátých let. V roce 1966 oslovil scenárista Miloš Macourek tehdy 31letého Káju Saudka s nabídkou spolupráce na bláznivé filmové komedii Kdo chce zabít Jessii?. Režisér Václav Vorlíček připravoval příběh o komiksových postavách, které ožijí ve skutečném světě, a hledal výtvarníka, jenž by vytvořil kreslené sekvence do filmu.

Kája po letech v Barrandově nabídku nadšeně přijal. Jeho dynamické kresby superhrdinů, bublin a jednoduchých zvuků (slavné „BUM!“, “PRÁSK!”) vtiskly filmu originální tvář. Sám Saudek dokonce navrhl inovaci – nechal komiksovým postavám ve filmu kreslené bubliny, které se objevovaly na plátně, když hrdinové promlouvali.

Tahle hravá novinka způsobila senzaci. Snímek Kdo chce zabít Jessii? se stal hitem kin roku 1966 a Kája Saudek rázem vešel ve známost jako „ten kreslíř od Jessie“. Jeho výtvarný rukopis – výbušný mix humoru, erotiky, psychedelie a nadsázky – se poprvé zapsal do dějin české popkultury.

Během práce na Jessii se proplétaly i Kájovy osobní vztahy s fikcí. Hlavní ženskou roli sexy hrdinky Jessii hrála herečka Olga Schoberová. Saudek se s Olgou znal z Barrandova a použil ji jako model pro kreslenou Jessii už během příprav filmu. Skutečnost a komiks se u něj mísily: Schoberovou kreslil tak často, až se stala předobrazem mnoha jeho ženských postav.

Dokonce s ní krátce chodil. Kája Saudek měl slabost pro půvabné ženy s plnými tvary – a ony měly slabost pro jeho šarm bohéma. Románek s Olgou však neměl dlouhého trvání. Schoberová byla mezinárodní hvězda a Kája zatím jen začínající umělec. Osudovou lásku svého života potkal Saudek záhy nato mimo filmová studia – v úplně obyčejný letní den na vltavské plovárně.

Tehdy patnáctiletá pohledná dívka Johana mu na lavičce opatrně sdělila, že na drink, na který ji zve, je ještě trochu mladá. Kája se do ní okamžitě zamiloval. „Byla hodně vyspělá na svůj věk a padla mi do oka,“ vzpomínal se smíchem. Johana později přiznala, že Kájovu kouzlu sama rychle podlehla – byl o patnáct let starší, zkušený, vtipný a ženy kolem něj kroužily.

Johana se tak stala jeho zákonitou manželkou v době, kdy on sám se teprve stával slavným. Koncem 60. let totiž Saudekova hvězda stoupala strmě vzhůru. Po úspěchu Jessie byl žádaným ilustrátorem – tvořil plakáty k filmům, kreslil titulní sekvence a přispíval do časopisů. Jeho kresby zdobily moderní hudební magazín Pop Music Express, ilustroval knihy Jaroslava Foglara i sci-fi povídky v populárních časopisech.

V roce 1969 dostal společně s Milošem Macourkem životní nabídku: vytvořit první český celovečerní komiksový román s názvem Muriel a andělé. Bylo plánováno dvanáct dílů futuristické ságy o krásné lékařce Muriel a andělu Ró, který ji přenese do světa bez nenávisti a smrti. Dokonce se uvažovalo, že by podle komiksu vznikla filmová série – v hlavní roli opět s Olgou Schoberovou, tehdy již hvězdou světového formátu.

Saudek do projektu vložil všechnu energii. S Macourkem vytvořili psychedelickou podívanou ovlivněnou estetikou hippies: barevné panely plné smělých vizí, humoru a narážek na diktaturu. Do postav promítl i své blízké – hrdinku Muriel modeloval podle Schoberové a zlotřilého generála Xerona podle tváře svého bratra Jana.

V srpnu 1969 otiskl týdeník Mladý svět krátkou ukázku z Muriel a andělé, která vzbudila senzaci. Zdálo se, že zrod „českého komiksového krále“ už nic nemůže zastavit.

Jenže mohlo – a přišlo to záhy. Po sovětské invazi v srpnu 1968 se poměry v zemi prudce změnily. Z nastupující svobody se stal mrazivý normalizační dohled. V roce 1970, když byl komiks Muriel a andělé zcela připraven k vydání, zasáhla státní cenzura.

Komunistickým schvalovacím komisím připadal Saudkův příběh ideologicky nebezpečný – příliš odvážný, příliš „americký“. Kniha nesměla vyjít. Ba co víc, hotová maketa komiksu záhadně zmizela v tiskárně a originální kresby se rozptýlily neznámo kam. Stejný ortel postihl i plánované pokračování Muriel a oranžová smrt, které dvojice autorů vytvořila záhy poté – to už se v 70. letech k vydání ani nepřiblížilo.

Saudkův komiksový opus byl umlčen dřív, než mohl promluvit. Totalitní moc dílo onálepkovala jako „příliš americké“ a „buržoazní kýč“ – a dokonce „pornografii“, vadila jí zřejmě lehce erotická stylizace hrdinů a svůdné ženské křivky. Kája Saudek byl v šoku.

Věřil, že se po vzoru Západu začne komiks konečně vydávat i u nás; místo toho se ocitl na indexu. Ještě v roce 1971 dostal možnost pracovat na dalším filmovém projektu – opět s Vorlíčkem a Macourkem vytvořil kreslené sekvence pro bláznivou komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Jenže pak se tyto dveře zavřely nadobro.

Začátkem 70. let se nový režim rozhodl „zakázat komiks“ jako celek. Kája Saudek tak náhle nesměl dělat to, v čem byl nejlepší. Jeho kreslené seriály zmizely ze stránek časopisů, redakce byly „vyčištěny“ od nepohodlných autorů a Saudkovo jméno se ocitlo na černé listině. Pro srovnání: podobný osud potkal například legendárního spisovatele Jaroslava Foglara, jehož dobrodružné romány režim rovněž uložil k ledu.

Kája se však odmítl vzdát kreslení. Byl od přírody bojovník. Navzdory zákazům tvořil dál, byť pod jinými záminkami. V Mladém světě stihl počátkem 70. let publikovat aspoň torza seriálů (například westernově laděného Lips Tullian), než i tomu učinili cenzoři přítrž.

Jiné Saudkovy kresby vadily z jiných důvodů: když do komiksu karikoval známé zpěváky, protestovali dotčení prominenti, například popový idol Karel Gott. Komiks jako médium byl zkrátka trnem v oku mocným i celebritám. Saudek po roce 1973 oficiálně nemohl publikovat komiksy vůbec.

Kdo měl doma schované starší čísla časopisů s jeho seriály, střežil je jako poklad – šťastní sběratelé si je vázali do knih a kolovaly nabídky k prodeji za přemrštěné sumy.

Tvůrce sám ale nehodlal odložit tužku. Vymýšlel kličky, jak své příběhy dostat k aspoň několika čtenářům. Koncem 70. let našel azyl v nečekané instituci – Československé speleologické společnosti neboli u jeskyňářů. Ti mu nabídli spolupráci: Saudek kreslil dobrodružné příběhy, které společnost tiskla jako interní zájmový tisk pro své členy v nákladu pár tisíc kusů.

Díky této výjimce vyšlo v 80. letech naoko pro jeskyňáře hned několik komiksových sešitů – například Tajemství zlatého koně či Po stopách sněžného muže, které by jinak neměly šanci spatřit světlo světa.

Tvrdý normalizační útlak zastihl Káju Saudka v osobním životě zrovna ve chvíli, kdy zakládal rodinu. Po tajné svatbě v roce 1967 žil s mladičkou Johanou poněkud nekonvenčně. Novomanželé zpočátku nebydleli spolu – Kája dál obýval rodinnou vilu Saudků v Podolí, zatímco Johana zůstávala u své matky v malém bytě v centru Prahy.

„Z porodnice s Patrikem jsem jela k mámě – bylo jí teprve sedmatřicet, tak si jeho výchovu vzala na starost,“ líčila Johana neobvyklou rodinnou dohodu. Jejich prvorozený syn Patrik tak zčásti vyrůstal u babičky, zatímco Kája a Johana „dál randili, i když už byli manželé“. Mladinká Johana totiž musela chtě nechtě přijmout, že žije s bohémem.

Kája byl muž jedné ženy – a stovek múz. Johana o něm s nadhledem říkala, že „měl rád, když do něj byla nějaká ženská zamilovaná. To bylo koření jeho života“. Sám prý tyto obdivovatelky ne vždy využil „do krajnosti“, spíše mu lichotil ten pocit zájmu.

Johana to věděla a tolerovala: „On si mě vycvičil, znal mě od patnácti… Na všechno jsem odpověděla – ano, Kájo“, vzpomínala s úsměvem. Přesto v jejich svazku panovala hluboká oddanost. Johana byla Kájovi celoživotní oporou – vyřizovala praktické věci, platila složenky, chodila do práce jako zdravotní sestra, zatímco on se nořil do kreslení.

Když se rozhodli mít druhé dítě, dali rodinu oficiálně dohromady: nastal „komiksový happyend“ a Saudkovi se sestěhovali pod jednu střechu. Kája vlastnoručně přestavěl starý dům na pražském Strahově a právě tam se jim narodila dcera Berenika.

Rodinný život však Kájovu volnomyšlenkářskou povahu příliš nezměnil. Stále vedl bohémský život a společenské skandály se mu nevyhýbaly – byť ve srovnání s Janem, který střídal milenky a pózoval nahý v časopisech, byl Kája spíš plachý bohém.

Jeho kreslířský styl v 70. a 80. letech mírně ztemněl – v něčem odrážel dobu beznaděje, v něčem možná i osobní krize. Podle znalců se Saudkův rukopis postupně vyčerpával a opakoval staré motivy. Kája to vnímal a trápilo ho, že „jeho kometa, která zazářila v 60. letech, pomalu slábne“. Únik hledal ve fantazii – začal malovat olejové akty krásných žen a kreslil i eroticky velmi odvážná díla pro úzký okruh sběratelů.

Některé z těchto pozdních kreseb byly tak explicitní, že by se daly označit až za pornografii.

Listopad 1989 a pád komunismu zastihl Káju Saudka v rozpačité situaci. Najednou mohl svobodně publikovat, co chtěl – jenže komiksový žánr se mezitím odmlčel na dvacet let a jméno Saudek znala spíš undergroundová generace než děti devadesátých let.

Kája se s vervou pustil do oživení své slávy. Hned na počátku 90. let vyšlo znovu téměř vše, co dříve nesmělo: staré seriály, souborné sešity i vytoužená Muriel a andělé (1991). Fanoušci jásali a Saudek se dočkal veřejného uznání, po jakém toužil. Stal se ikonou, o které se mluvilo v televizi – byl prezentován jako „zakladatel českého komiksu“ a legenda, jež ve své zemi nemá konkurenci.

Kája poskytoval rozhovory, účastnil se vernisáží a s dojatou hrdostí sledoval, jak jeho někdejší zapovězená díla konečně putují k masám čtenářů. Vycházely nová vydání Lips Tulliana, Arnal a dva dračí zuby či Foglarových příběhů s jeho ilustracemi. V časopise Kometa publikoval nové komiksy a pro erotický magazín NEI Report kreslil odvážné pin-up kresby polonahých krásek.

Jenže svoboda měla i stinnou stránku. Na českém trhu se po roce 1990 objevily záplavy zahraničních komiksů a vyrostla nová generace domácích kreslířů. Mladí autoři jako Štěpán Mareš či Jiří Grus uváděli Saudka jako svůj vzor, ale současně posouvali komiks novými směry.

Kája zůstal nepřehlédnutelný – v anketách byl prohlašován za nejvýznamnější osobnost našeho komiksu – přesto postupně ztratil dech v držení kroku s dobou. V devadesátých letech už nenakreslil žádné zásadní dílo. Spíše dohlížel na reprinty svých klasik a těžil z minulých úspěchů. Někdo to přičítal rozčarování ze zpožděného věhlasu, jiný zdravotním problémům či nadměrnému pití.

Kolem Káji se totiž začala vytvářet skupinka rádoby manažerů a „rádců“, kteří mu slibovali rychlé zbohatnutí – stačilo prý prodat originály kreseb nebo podepsat nevýhodné smlouvy. Saudek těmto vábením dlouho odolával, ale jistá pachuť z nesplněných snů zůstávala.

Měl už přes šedesát let, když viděl, že jeho milované komiksy sice konečně vyšly, ale žádný triumfální finanční úspěch se nekonal. Přesto dál s láskou kreslil po ateliéru a vítal návštěvy fanoušků, kteří za ním chodili jako za živoucí legendou. Předával rady mladším kreslířům a užíval si status kultovní postavy. Zdálo se, že jej čeká klidný podzim života po boku věrné Johany, obklopen obrázky a rodinou.

Ten klid však překazil tragický zvrat. V dubnu 2006 postihla Káju Saudka těžká nehoda – při jídle mu zaskočilo sousto v krku a došlo k zástavě dechu. Stalo se to nečekaně a doma, pozdě večer. Když jej manželka našla, byl již bez vědomí. Záchranáři dokázali obnovit srdeční činnost, ale mozek byl dlouhé minuty bez kyslíku.

Saudek upadl do kómatu, z něhož se neprobudil ani za den, ani za týden. Jeho tělo přežívalo – lékaři ho uvedli do stabilizovaného vegetativního stavu v pražské nemocnici Motol. Oči měl otevřené, dýchal pomocí přístrojů a přijímal potravu sondou, ale nevnímal svět okolo. Devět dlouhých let ležel Kája Saudek na nemocničním lůžku mezi životem a smrtí.

Johana nepřestávala věřit. Každý druhý den za ním chodila, držela ho za ruku a vyprávěla mu o dětech, o světě venku, o všem, co spolu ještě podniknou, až otevře ústa a odpoví jí. Jeho bratr Jan však nepřišel ani jednou.

Dne 25. června 2015, po devíti letech v bezvědomí, Kája Saudek zemřel – bylo mu 80 let.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%A1ja_Saudek

https://www.iliteratura.cz/clanek/29441-diesing-helena-kaja-saudek-in-tyden

https://cnn.iprima.cz/show-time/jan-saudek-slavi-90-dite-cekal-s-vlastni-dcerou-bratr-karel-lezel-devet-let-v-komatu-474296

https://www.denik.cz/spolecnost/johana-saudkova-kaja-saudek.html

https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-kaja-saudek-po-deviti-letech-v-komatu-zemrel.A151229_165233_lide_ELE

https://magazin.aktualne.cz/kultura/umeni/vedel-ze-umi-pred-peti-lety-zemrel-mistr-komiksu-kaja-saudek/r~b75064c8b6f011ea842f0cc47ab5f122/?lp=1

https://www.kvety.cz/lide/jan-saudek-kaja-saudek-dvojcata-fotografie-komiksy-vitalita-smrt/

https://www.idnes.cz/kultura/vytvarne-umeni/zemrel-kaja-saudek.A150626_181812_vytvarne-umeni_vha