Článek
Je neděle po obědě. Na stole leží katalog cestovní kanceláře, který jsem tam „nenápadně“ nechala. Pavel si ho všimne, když si jde pro pivo. „Co to je?“ zavrčí a listuje stránkami s tyrkysovým mořem. „Řecko? Třicet tisíc na osobu? To ses zbláznila, ne?“ „Pavle, nebyli jsme u moře pět let. Potřebuju sluníčko, potřebuju vypnout,“ zkouším to jemně. „Vypnout můžeš na Sázavě. Mám zamluvenou tu chatu od Pepy. Je to za pusu, berou tam ryby a je tam klid.“ A je to tady zase. Sázava. Komáři. Vlhké povlečení. A já u dvouplotýnkového vařiče, zatímco on sedí na břehu a čučí do vody. „Já na Sázavu nechci, Pavle. Užila jsem si jí dost, když byly děti malé. Chci hotel, snídani formou bufetu a žádné vaření.“ Pavel práskne katalogem o stůl. „Jsi zmanýrovaná. Všem stačí chata, jen paninka potřebuje all inclusive.“
Dovolená = servis v polních podmínkách
Abych to uvedla na pravou míru – nemám nic proti přírodě. Ale naše společné dovolené vypadají posledních deset let stejně. Pavel rozhodne, kam se jede. Obvykle je to kemp, chata nebo levný penzion v horách, kde „dobře vaří pivo“. Ráno vstane, jde na ryby nebo na houby. Já vstanu, jdu nakoupit do místní sámošky (protože v ceně není jídlo), uvařím oběd, umyju nádobí v lavoru. Odpoledne on spí, protože „je z toho vzduchu unavený“. Já čtu knížku a odháním mouchy. Večer si chce povídat nebo hrát karty, ale běda, když vyhraju. Nebo když si postěžuju, že mě bolí záda z proleželé matrace. „Ty si neumíš nic užít,“ říká mi pravidelně. Realita je taková, že pro něj je dovolená relax, protože nemusí do práce. Pro mě je to ale jen přesun mých domácích povinností do horších podmínek. Doma mám myčku a sušičku. Na dovolené mám houbičku a šňůru mezi stromy.
Hádky pod slunečníkem
Když jsme naposledy jeli k moři (před těmi pěti lety, do Chorvatska autobusem, protože to bylo levné), byla to katastrofa. Pavel nesnáší horko. Pavel nesnáší slanou vodu („štípe to do očí“). Pavel nesnáší cizí jídlo („co to je za blivajz, nemají řízek?“). Celý týden seděl na pokoji s klimatizací, pil lahváče z domova a nadával, že je tam draho. Já jsem chodila na pláž sama, a když jsem se vrátila, poslouchala jsem přednášky o tom, jak zbytečně utrácíme. Vrátili jsme se rozhádaní, unavení a já jsem si slíbila, že tohle už nikdy neabsolvuju.
Návrh, který vyvolal bouři
Letos přišla moje kamarádka Jana s nabídkou. „Jedeme s holkama na Krétu. Máme jeden volný pokoj. Pojď s námi. Bude to dámská jízda, víno, památky, žádní chlapi.“ Srdce mi poskočilo. To je přesně to, co potřebuju. Večer jsem si dodala odvahy. „Pavle, poslouchej. Mám nápad. Ty chceš jet na ryby na tu Sázavu, že jo?“ „No jasně.“ „Tak jeď. Vezmi si Pepu nebo jeď sám. Užij si to. A já bych jela s Janou na týden na Krétu.“ Čekala jsem, že bude rád. Že ušetří za mou osobu na chatě, že bude mít klid na rybaření. Pavel zrudnul. „Cože? Ty chceš jet sama? Bez manžela?“ „Ne sama, s Janou. A ty pojedeš na ryby. Každý si odpočineme po svém a pak se doma sejdeme a budeme si vyprávět.“ „To nemyslíš vážně,“ procedil mezi zuby. „Co tomu řeknou lidi? Že moje stará rajtuje někde u moře, zatímco já tvrdnu u vody? Vypadá to, že jsme před rozvodem!“
„Slušná ženská nejezdí sama“
Snažila jsem se argumentovat logicky. Že se na společné dovolené stejně jen hádáme. Že máme jiné zájmy. Neposlouchal. Přešel do útoku. „Jedeš tam lovit chlapy, co? O to ti jde. Starý ti nestačí, tak se chceš vystavovat před nějakými Řeky.“ „Pavle, je mi dvaapadesát, proboha. Chci si číst knížku a plavat. Nechci lovit nikoho.“ „To určitě. Ženská, co jede k moři bez chlapa, je buď zoufalá, nebo kurva. Rodina má být spolu. I když se nudíš. O tom je manželství. O sdílení.“ O sdílení čeho? Nudy? Otrávených pohledů? „Takže radši budeme oba naštvaní na Sázavě, než abychom byli oba šťastní každý zvlášť?“ zeptala jsem se. „Ano,“ řekl pevně. „Protože tak se to dělá. Moji rodiče taky jezdili všude spolu, i když táta chtěl na hory a máma k vodě. Přizpůsobili se.“ Tím debatu ukončil.
Tichá domácnost a dilema
Od té doby je u nás dusno. Pavel se tváří jako mučedník. Kdykoliv zazvoní telefon a volá Jana, má uštěpačné poznámky typu: „Volá cestovka do ráje hříchu?“ Vyhrožuje mi, že jestli odjedu, on na tu Sázavu nepojede a bude sedět doma, aby „hlídal barák, když se panička rozhodla rozbít rodinu“. Jana na mě tlačí, do pátku musí zaplatit zálohu. Spoléhá na mě. Já se na tu Krétu strašně těším. Cítím, že potřebuju nadechnout, jinak se z toho stereotypu zblázním. Ale zároveň ve mně hlodá červíček pochybností, kterého tam zasadil on. Opravdu je to tak špatné? Jsem sobecká, když chci jeden týden v roce jen pro sebe? Bojím se, že když odjedu, vrátím se do prázdného bytu, nebo do bytu, kde budu poslouchat výčitky dalších deset let. Ale pokud zůstanu a pojedu na Sázavu mýt ešusy v ledové vodě, bojím se, že tentokrát už ho do té vody strčím.
