Článek
„Mami, proč mají holky zase nové boty a já mám tyhle okopané?“ zeptal se mě včera pětiletý Kubík, když jsme vyprovázeli manželovy dcery (14 a 16 let) po víkendu domů. Srdce se mi zastavilo. Co mu mám říct? Že tatínek má pocit viny, že opustil jejich maminku, a tak si odpustky kupuje teniskami za tři tisíce? Podívala jsem se na Kubíkovy boty. Byly z výprodeje v supermarketu, koupené o číslo větší, „aby do nich dorostl“. Manžel, který stál vedle mě, jen nervózně zakašlal. „Neboj, Kubíku, taky ti něco koupíme, až… až budou prémie.“ Lhal. Prémie byly minulý týden. A všechny padly na „školní potřeby“ pro holky. Přesněji řečeno na nový tablet, protože ten starý, rok starý, už se prý sekal.
Exkluzivní klub prvorozených
S Romanem jsme manželé pět let. Máme sice společný účet, kam chodí jeho výplata i můj rodičovský příspěvek (a teď výplata ze zkráceného úvazku), ale vládne mu on. Roman kontroluje každý výdaj. Kdykoliv v obchodě koupím něco „navíc“, doma následuje výslech. „Proč jsi kupovala tu dražší šunku? Proč Kubík potřebuje nové lego, když má staré?“ Náš rodinný rozpočet drží zkrátka. Hypotéka a energie nás drtí. Ale pro jeho dcery z prvního manželství tato pravidla neplatí. Jsou pro něj nedotknutelné modly.
„Tati, potřebuju pět stovek na kino a pizzu.“ Cink. Peníze odeslány. „Tati, jedeme se školou do Vídně, potřebuju sto euro kapesné.“ Cink. Peníze odeslány. Když jsem mu minule ukázala účet za elektřinu a řekla, že musíme šetřit, odsekl mi: „Přece nebudu na dětech šetřit. Ony za náš rozvod nemůžou. Mají právo na stejnou životní úroveň, jako kdybychom byli spolu.“ A náš syn? Ten to právo nemá?
Značkové mikiny vs. Vinted
Nejhorší jsou ty vizuální rozdíly, které už vnímá i náš malý. Když holky přijedou na víkend, je to jako přehlídka log. Nike, Adidas, Calvin Klein. Mobil v ruce má větší hodnotu než moje ojeté auto. Já mezitím po večerech sedím na Vinted a lovím pro Kubíka balíky oblečení „po jednom dítěti“. Mám radost, když seženu zimní bundu za dvě stovky.
Minulý měsíc to vygradovalo u večeře. Starší dcera se rýpala v jídle (dělala jsem rizoto, aby to bylo levné) a prohlásila: „Tati, tyhle tenisky už jsou trapné. Potřebuju nové Jordany. Stojí jenom čtyři tisíce.“ Čekala jsem, že jí Roman řekne, ať se vzpamatuje. Nebo ať jde na brigádu. Místo toho se na ni usmál a řekl: „Podíváme se na to, zlato. Pošlu ti odkaz, vybereš si.“
Vybouchla jsem. „Čtyři tisíce?! Romane, Kubík potřebuje zaplatit plavání, stojí to dva tisíce na půl roku a tys mi řekl, že na to teď nemáme peníze! Že je to zbytečný luxus!“ U stolu nastalo ticho. Holky protočily oči, jakože macecha zase prudí. Roman mě chytil za ruku a sykl: „Nekaz to. Vyřešíme to potom.“
Bod zlomu: Moře pro vyvolené
Nevyřešili jsme nic. Tenisky koupil. Plavání jsem nakonec zaplatila já, ale musela jsem si na to dva měsíce tajně „ulívat“ peníze z nákupů potravin, protože kdybych ty dva tisíce poslala přímo z účtu, Roman by udělal scénu kvůli „rozhazování“.
Ale ten skutečný pohlavek přišel teď, před prázdninami. Plánovali jsme naši dovolenou. Chtěli jsme jet pod stan na Šumavu, protože „na moře letos nejsou finance“. Kubík se těšil, že bude spát ve spacáku. Včera mi ale přišla notifikace z banky. Mám v mobilu náhled na náš účet, i když s ním nesmím volně disponovat. Odešla platba 25 000 Kč. Cestovní kancelář. Na chvíli mě zaplavila naděje. Že by nás Roman překvapil? Že přece jen pojedeme k moři?
Když přišel z práce, skočila jsem mu kolem krku. „Tys koupil dovolenou? To je úžasné!“ Ztuhl. „No… víš, Jani… to není pro nás.“ Odtáhla jsem se. „Cože?“ „Bývalá žena mi volala. Holky chtějí letět do Egypta. Ona na to celou částku nemá, tak jsem jim přispěl. Je to jejich dárek za vysvědčení. Zaslouží si to, měly těžký rok.“
Zaslouží si to? A náš syn si zaslouží co? Komáry u Lipna, protože tatínek poslal pětadvacet tisíc svým dcerám, které ho navštěvují jednou za čtrnáct dní, aby ho vyždímaly? Zatímco já musím krást z nákupů na rohlíky, abych zaplatila kroužek? Začala jsem křičet. Hystericky. Vyčetla jsem mu všechno. Že jeho dcery jsou rozmazlené princezny. Že on si kupuje jejich lásku, protože se bojí, že ho zavrhnou. Že okrádá vlastní malé dítě, které ho miluje bezpodmínečně, aby nasytil bezednou jámu v první rodině.
Jsem prý nepřejícná
Výsledek? Roman se urazil. Prý jsem nepřejícná, sobecká a chovám se jako typická zlá macecha z pohádky. „Jsou to moje děti!“ řval na mě. „Nikdy mezi nimi nebudu dělat rozdíly!“ Jenže on je dělá. Obrovské. Jen na opačnou stranu, než si myslí.
Teď spolu nemluvíme. On spí v obýváku, já brečím v ložnici. Kubík se ptá, kdy pojedeme k moři, a já nemám sílu mu říct, že moře je jen pro jeho „lepší“ sestry. Cítím bezmoc. Nemůžu mu zakázat dávat peníze jeho dětem. Ale odmítám dál živořit a nechat se kontrolovat za každou korunu, zatímco on financuje luxusní život někomu jinému.
