Článek
Domont, Francie, prosinec 2005. Personál domova důchodců pomalu vyváží 104letého muže na vozíku z jeho pokoje. Bývalý trestanec jménem Charles Brunier tu žije už léta tiše a bez návštěv. Teď ho však čeká zvláštní setkání – na návštěvu přichází francouzský ministr, aby si poslechl Brunierovy vzpomínky na někdejší trestaneckou kolonii v Jižní Americe.
Brunier má na levé paži vytetovaného motýla a zkroucený prst na ruce, ale hlavně jedno tvrzení: že on je skutečným „Papillonem“ čili Motýlkem, vězněm, jehož neuvěřitelný útěk z pekla káznice proslavil stejnojmenný bestseller Henriho Charrièra. Charrièrův román zasáhl miliony čtenářů – Brunier však tvrdí, že autor si přivlastnil cizí životní příběh.
Henri Charrière, známý pod přezdívkou Papillon (Motýlek), se stal celebritou takřka přes noc poté, co v roce 1969 vydal údajně autobiografickou knihu o útěku z obávané vězeňské kolonie ve Francouzské Guyaně. Čtenáři mu uvěřili každý detail. Příběh líčí devět zoufalých pokusů o útěk, měsíce strávené v tropické džungli i na širém oceánu a nakonec vítězné vydobytí svobody.
Veřejnost si Charrièra s motýlím tetováním na hrudi zamilovala jako muže, který dokázal nemožné – utekl z místa, odkud se živí vězni nevraceli. Skutečný osud Henriho Charrièra je však komplikovanější a zdaleka ne tak jednoznačně hrdinský, jak se z příběhu Motýlka zdá.
Vražda v Paříži a doživotí ve vyhnanství
Henri Charrière se narodil roku 1906 v horské vesnici Saint-Étienne-de-Lugdarès na jihu Francie. V sedmnácti letech vstoupil do francouzského námořnictva, kde sloužil dva roky. Vojenská kázeň ho však dlouho neudržela – námořník Charrière dokonce později vyprávěl, že si sám uřízl část levého palce, aby nemusel pokračovat ve službě.
Po odchodu z armády zakotvil v Paříži a živil se v polosvětě noční čtvrti Pigalle drobnými krádežemi a vloupáními. Mezi místními podvodníky a pasáky si vysloužil přezdívku Papillon podle tetování motýla, které zdobilo jeho hruď.
Na podzim 1931 se pětadvacetiletý Charrière ocitl před pařížským soudem. Byl obviněn z účasti na vraždě Rolanda Legranda, přezdívaného „Le Petit“, místního drobného pasáka ze čtvrti Pigalle.
Legrand byl v říjnu 1931 zavražděn během potyčky v pařížském podniku a Charrière byl spolu s dalším podezřelým označen za pachatele na základě svědeckých výpovědí z podsvětí. Od počátku vinu popíral – tvrdil, že ho konkurenti falešně obvinili a že se stal obětí intrik.
Soud však svědectvím uvěřil. Koncem roku 1931 byl Henri Charrière uznán vinným a odsouzen k doživotnímu trestu těžkých nucených prací. Čekalo ho deportační vyhnanství ve vzdálené trestanecké kolonii na druhé straně oceánu.
Roku 1933 byl Charrière převezen lodí do Jižní Ameriky, do známé trestanecké osady Saint-Laurent-du-Maroni ve Francouzské Guyaně. V pásmu tropického pralesa tam Francie po desítky let provozovala neblaze proslulé káznice pro nejhorší zločince. Už cestou lodí na „dědičné galeje“, jak se trestu doživotních prací přezdívalo, měl mladý vězeň jedinou myšlenku: útěk.
Tvrdil, že se hned od vylodění netajil odhodláním uprchnout při první příležitosti. Kruté prostředí kolonie – tropické nemoci, brutální dozorci a prakticky nulová šance na návrat domů – mu k tomu dávalo pádný důvod.
První útěky a roky na samotce
Podle Charrièrova vyprávění na sebe první pokus o útěk nenechal dlouho čekat. Krátce po příjezdu do tábora skutečně uprchl spolu s několika dalšími vězni na ukradeném člunu po řece Maroni k moři. V primitivním plavidle měli urazit neuvěřitelných dva a půl tisíce kilometrů podél pobřeží Jižní Ameriky.
Charrière později líčil, že se mu tehdy podařilo dostat až ke břehům Kolumbie. Několik měsíců se skrýval v malých rybářských osadách a dokonce prý našel útočiště u komunity malomocných, kteří žili v izolované kolonii na pobřeží. Zanedlouho ho ale dopadly úřady v okolí kolumbijské Santa Marty a předaly zpět Francouzům.
Následoval tvrdý trest. Za drzou eskapádu byl Charrière uvržen na dva roky na samotku do vězeňské pevnosti, kde v malinké betonové cele málem přišel o zdravý rozum. Přežil jen díky nezlomné vůli a také trochu díky štěstí – patrně ho šetřilo vědomí dozorců, že jde o mladého nováčka s mimořádnou touhou po svobodě.
Po propuštění z izolace se Charrière opět zapojil do těžké rutiny v táboře, ale touha po útěku ho podle vlastních slov nikdy neopustila. Ve svých memoárech popsal celkem devět útěků či pokusů, které v Guyaně během jedenácti let zkusil podniknout.
Nešťastní trestanci tam často umírali na úmor a nemoci – kolonii se přezdívalo Guillotine sèche čili „suchá guillotina“ – a pro Papillona bylo každé další tvrdé potrestání jen motivací zkusit to znovu. Útěkářské pokusy ho postupně zavedly do nejrůznějších koutů kolonie: prodíral se pralesem, brodil močály, balancoval na hranici života při útěku na vorech i pěšky.
Každé selhání ovšem znamenalo tvrdé bití, týdny v řetězech a další prodloužení trestu. Podle vlastních zápisků se Charrière stal notoricky známým útěkářem, kterého dozorci nakonec přeložili na nejstřeženější místo: vězeňský ostrov Île du Diable, známý jako Ďábelský ostrov.
Útěk na pytli kokosů
Trojice skalnatých ostrovů Îles du Salut u tropického pobřeží Francouzské Guyany fungovala jako přísná věznice zejména pro nebezpečné vězně a útěkáře. Ďábelský ostrov z této trojice proslul jako místo, odkud prakticky neexistuje úniku – kolem dokola jen oceán s dravými žraloky a pevnina pečlivě střežená vojáky. Henri Charrière později tvrdil, že právě sem ho úřady poslaly coby nenapravitelného provinilce. A právě odtud se měl odehrát jeho nejodvážnější a poslední útěk.
Psal se rok 1941 a Papillon vylíčil, že se s dalším odsouzencem rozhodli skočit do oceánu na pytlích naplněných sušenými kokosovými ořechy. Improvizované plováky je nadnášely na vlnách a mořský proud je unášel dál od ostrova.
Po několikadenním strastiplném plování mezi tropickými bouřemi a s minimem jídla doplaval Charrière nakonec k pobřeží Jižní Ameriky. Svobody si však ještě neužil – vysíleného uprchlíka zajaly úřady ve venezuelské Guyaně a poslaly ho do místní věznice El Dorado. Musel si počkat další čtyři roky, než se dočkal definitivního propuštění.
Dne 18. října 1945 byl Henri Charrière ve Venezuele propuštěn na svobodu. Francouzská vláda mezitím trestanecký systém v Guyaně zrušila a propuštěné vězně už nepožadovala vrátit do vlasti. Po dvanácti letech nucených prací a mnoha neúspěšných pokusech o útěk tak Charrière skutečně získal vytouženou volnost – i když ne tak, jak si plánoval.
Ve Venezuele se Charrière rozhodl zůstat. Země neměla s Francií uzavřenou dohodu o vydávání odsouzených, takže v tropickém exilu byl v bezpečí před francouzskou spravedlností. Zařídil si nový život v hlavním městě Caracasu a v roce 1956 se oženil s místní ženou jménem Rita Alcover.
Po více než dvaceti letech od odsouzení se kolem něj začal uzavírat i zbytek starého příběhu: v roce 1967 jeho případ ve Francii promlčel. Charrière se tak mohl poprvé vrátit domů legálně, aniž by mu hrozilo zatčení. Po příjezdu do Francie se shledal se svou stárnoucí otcovskou rodinou a zároveň ho čekala nečekaná pozornost médií.
„Tady jsou má dobrodružství…“
Koncem 60. let byl Henri Charrière pro francouzský tisk ztělesněním romantického uprchlíka: muže, který dokázal utéct ze samotného Ďábelského ostrova a dlouhá léta unikal osudu. Jeho příběh – v hrubých rysech tehdy známý jen z ústních verzí – vzbuzoval senzaci, a tak se Charrière rozhodl využít situace.
Už během života ve Venezuele si totiž začal sepisovat své paměti. Třináct školních sešitů popsaných drobným písmem poslal roku 1968 do Paříže nakladateli. Doprovodil je vzkazem: „Tady jsou má dobrodružství, dejte je sepsat profesionálovi.“ Výsledkem byla kniha Papillon, vydaná v roce 1969, která se okamžitě stala bestsellerem.
Barvitě napsaný příběh uprchlíka z tropického pekla zlákal čtenáře po celém světě – během pár měsíců se prodaly přes jeden a půl milionu výtisků a brzy následovaly překlady do desítek jazyků (česky kniha vyšla pod názvem Motýlek).
Henri Charrière, dlouho jen bezejmenný exulant, se ve svých třiašedesáti letech proměnil v literární hvězdu a lidového hrdinu. Úspěch knihy byl tak obrovský, že o Papillonův příběh vzápětí projevil zájem Hollywood.
Následně už sledoval, jak v Americe vzniká velkolepá adaptace jeho vlastního útěku – film Papillon režiséra Franklina J. Schaffnera. Hlavní roli Charrièra v něm ztvárnil slavný Steve McQueen, kterému sekundoval Dustin Hoffman.
Ještě před premiérou filmu se však autor dočkal i formálního zadostiučinění: v roce 1970 francouzský prezident Georges Pompidou podepsal dekret o jeho milosti. Henri Charrière tak byl oficiálně omilostněn za dávný zločin, který vždy popíral, a nic už nestálo v cestě, aby si beze strachu užíval své pozdní slávy.
Pravda mezi řádky
Euforii kolem knihy Papillon kalily od počátku určité pochyby. Už v prosinci 1969, pár měsíců po vydání románu, vyslal pařížský nakladatel na vlastní pěst odborníka do Jižní Ameriky, aby tam příběh Papillona prověřil. Ten brzy narazil na zjevné rozpory a falešné stopy.
Rozhodl se však nálezy raději nezveřejňovat a úspěšnou knihu nekazit. Záhy se ale ozvali jiní. V roce 1970 publikoval investigativní novinář Gérard de Villiers knihu Papillon épinglé („Motýl přišpendlený na zeď“), v níž věcně rozebral Charrièrovy mnohdy sporné vzpomínky.
Na základě archívů trestanecké správy a výpovědí pamětníků de Villiers doložil, že mnoho epizod popisovaných v Papillonovi se Charrièrovi vůbec nepřihodilo – anebo se staly někomu úplně jinému a v jiné době.
Například pověstný Ďábelský ostrov, z nějž Charrière dramaticky prchá na pytli kokosů, zřejmě nikdy osobně nepoznal: francouzské úřady potvrdily, že v oficiálních seznamech vězňů na Île du Diable jeho jméno nefiguruje. Podobně i záznamy z káznic v Guyaně o žádných opakovaných útěcích vězně Charrièra mlčí.
Na světlo začaly postupně vycházet konkrétní inspirace, z nichž autor bestselleru čerpal. René Belbenoît, bývalý vězeň a útěkář z téže kolonie, vydal své paměti už v roce 1938 a mnohé jejich motivy jako by se v Papillonovi objevily znovu – jen převedené do života Henriho Charrièra.
Další kapitoly Motýlka zase nápadně připomínaly osudy slavného lupiče a útěkáře Mariuse Jacoba či zmíněného Charlese Bruniera, kterého Charrière osobně potkal jako spoluvězně. A nakonec samotný text knihy dost možná vybrousil někdo zkušenější: v literárních kruzích se mluvilo o tom, že Charrièrovi pomáhal s výslednou podobou Papillona spisovatel Max Gallo.
Charrière kritiku odmítal. V roce 1972 vydal druhou knihu Banco, kde na útěk z prvního dílu volně navázal a snažil se dokázat, že jeho příběh je navzdory pochybám pravdivý. Veřejné mínění však už začalo vnímat Papillonovu legendu s otazníkem.
Henri Charrière si celosvětového filmového úspěchu svého příběhu užil jen krátce. Zemřel nečekaně 29. července 1973 v nemocnici v Madridu – podlehl rakovině hrtanu ve věku 66 let. Jeho poslední přání bylo spočinout v rodné Ardèche na jihu Francie, kam nakonec rodina převezla jeho ostatky.
Přestože už za života čelil pochybnostem o pravdivosti svého líčení, sláva příběhu Motýlka tím neutichla. Dobrodružný román se dodnes čte jako klasika žánru a stejnojmenný film ze 70. let patří k ikonickým snímkům o touze po svobodě.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Henri_Charri%C3%A8re
https://www.rtve.es/television/20221025/papillon-pelicula-historia-real-henri-charriere-verdad-mentira/2406912.shtml
https://www.nytimes.com/1973/07/30/archives/henri-charriere-author-of-papillon-scores-of-adventures-filled-13.html
https://www.britannica.com/biography/Henri-Charriere
https://allthatsinteresting.com/henri-charriere-papillon
https://www.thetimes.com/travel/destinations/europe-travel/france/paris/from-the-archive-papillon-rages-at-claims-of-devils-island-fantasy-grcff5jkgm2
