Muž, který měl zakázáno osvobodit Prahu. Generál George S. Patton Sovětům ustupovat nehodlal

Pattonova 3. armáda se valila Československem jako lavina. Po prolomení německé obrany v Bavorsku dostal Patton 4. května 1945 povolení od vrchního velitele spojenců Dwighta D. Eisenhowera vstoupit se svými jednotkami do západních Čech.

Radost z postupu však kalilo omezení: Eisenhower stanovil, že americké jednotky se nesmí dostat východně od linie vedoucí od Karlových Varů přes Plzeň až po České Budějovice. Tato demarkační čára vznikla z dohod mezi Spojenci. Na jaltské konferenci i při pozdějších jednáních s Moskvou totiž Američané přislíbili, že osvobození Prahy ponechají Rudé armádě, aby nedošlo k nechtěným střetům spojeneckých vojsk na postupu.

Eisenhower nechtěl riskovat krveprolití ani diplomatický konflikt s dosavadním sovětským spojencem, zvlášť když válka už beztak spěla ke konci. Praha měla počkat na Sověty – tak zněla dohoda.

Přesto se američtí generálové nemohli ubránit pocitu promarněné šance. Již koncem dubna Pattonův nadřízený generál Omar Bradley namítal, že by bylo vojensky možné dorazit do Prahy dřív než Sověti. Německá fronta se hroutila a Patton měl k dispozici osmnáct divizí, na vrcholu síly, připravených k dalšímu útoku.

„Prahu bychom mohli osvobodit do čtyřiadvaceti hodin,“ věřil Bradley spolu s Pattonem. Avšak ve vrchním velení převážila opatrnost. Už 2. května dostal Patton příkaz zastavit postup – předběžně na linii u německých hranic.

A když se ozval, přišla jen dílčí úleva: 4. května večer přišlo svolení překročit hranice do Čech, ale stále platilo neúprosné „stop“ u Plzně, zhruba 55 mil (88 km) před Prahou. V noci na 5. května tak Pattonovy tanky místo triumfálního závodu k Praze obsazovaly „jen“ strategickou Plzeň a okolí. Tam, na demarkační linii, měl západní postup skončit.

Situace však nabrala nečekaný spád právě v den, kdy Patton osvobozoval Plzeň. V Praze 5. května vypuklo povstání. Čeští odbojáři a vlastenci se vrhli do ulic, odzbrojovali okupanty, stavěli barikády z převrácených tramvají, nábytku i dlažebních kostek. Rozhlas volal lid do boje.

Pražané věděli, že Američané jsou v západních Čechách – zpráva o postupu Pattonových jednotek do Plzně povzbudila jejich odvahu k revoltě. Naivně doufali, že pomoc je blízko. Povstání ale brzy narazilo na tvrdou realitu: Němci se nevzdali a zahájili protiútok těžkými zbraněmi.

Hořící město se proměnilo ve změť barikád a zničených domů. Civilisté s loveckými puškami a pistolemi čelili tankům a obrněným jednotkám Wehrmachtu. „Mezi Plzní a Prahou nestál žádný německý odpor a my jsme mohli Němce vyhnat za jediný den,“ popsal jeden z pamětníků situaci, jak ji tehdy viděl. Jeho slova nebyla daleko od pravdy: Západní Čechy už německá armáda prakticky nekontrolovala a její zbytky spíše prchaly na západ vstříc Američanům, aby se vyhnuly sovětskému zajetí.

Patton, sám známý svou horkokrevností, cítil, jak se v něm vzdouvá neklid. Dostával zpravodajské hlášení o zoufalé situaci Prahy a měl pocit, že právě tady – doslova pár hodin jízdy od jeho tankových kolon – se odehrává velké historické finále války, u kterého nesmí chybět. Neváhal a okamžitě apeloval na nadřízené.

Zasypal generála Bradleyho, velitele 12. armádní skupiny, naléhavými vzkazy: Umožněte mi pokračovat na Prahu!. Snažil se pro svůj záměr získat podporu, argumentoval zprávami o povstání ohroženém v Praze. Pro jistotu se rozhodl obstarat i přímý důkaz, že cesta do města je volná: vyslal v noci z 5. na 6. května malý průzkumný oddíl – jednoho amerického důstojníka a tři české vojáky na ukořistěných motocyklech – aby pronikli německými liniemi až do Prahy.

Té troufalé jízdě přálo štěstí. Motocyklisté se po tmě propletli kolem ustupujících německých kolon a nad ránem skutečně dorazili až do hořící Prahy. Na vlastní oči spatřili chaos povstání: v ulicích bojovali občané proti okupantům, barikády, střelba, plameny.

Okamžitě bylo jasné, že Praha krvácí a volá o pomoc. Po předání zpráv odbojová Česká národní rada naléhala na spojence, ať městu poskytnou leteckou či pozemní podporu. Krátce poté se průzkumný tým s vypětím sil probojoval zpět k americkým liniím, pronásledován dozvuky bitevní vřavy.

V Pattonově polním velitelství v Plzni je zastihl dramatický okamžik. Když se vyčerpaní zvědové vrátili 7. května ráno, našli štáb soustředěný kolem rádia. Z ampliónu se ozývalo naléhavé volání z Prahy – v českém, ruském i anglickém jazyce. Jeden z povstalců skrze rozhlasový éter zoufale prosil Američany o záchranu: Němci zahájili proti povstání drtivý úder a povstalci potřebovali okamžitou pomoc, aspoň ze vzduchu.

Patton neztrácel čas a znovu žádal povolení vyjet na pomoc Praze. Ve stejnou dobu probíhala i jednání na nejvyšší úrovni mezi spojeneckými štáby. Bradley a Eisenhower nabídli sovětskému velení, že by Američané mohli do Prahy postoupit, aby potlačili poslední německý odpor dříve, než Rudá armáda stihne dorazit. Sovětský maršál Koněv však zdvořile, leč pevně odmítl: Praha je v sovětské zóně, porušíte tím dohody.

Rudá armáda si poradí sama. A tak přišel definitivní verdikt: Eisenhower osobně Pattonovi zakázal překročit demarkační linii – žádné americké jednotky nesmí postupovat dále na východ. Patton zuřil. Doslova škemral u nadřízených o změnu rozkazu, ale slyšel jediné: slíbili jsme Stalinovi, že Praha bude jeho. Stop.

Patton se musel podřídit, třebaže se v něm bouřila krev. Ještě 6. května odpoledne mu pro jistotu volal generál Bradley a zvýšeným hlasem ho varoval. Bradley věděl, že jeho podřízený má sklony ignorovat nepříjemné rozkazy – a v Praze zuřící povstání mohlo Pattona vyprovokovat k impulsivní jízdě kupředu. Patton sám později přiznal, že ho to lákalo: cítil „obrovské zklamání“ a byl přesvědčen – a dosud je – že jsme měli dojet až k Vltavě v Praze, a pokud by se to Rusům nelíbilo, měli si trhnout…

Tato neskrývaná hořkost zazněla v jeho deníku i po válce. Mnozí jeho muži cítili podobně. Pražané mezitím dál bojovali a čekali na jakoukoli záchranu. V poslední chvíli jim místo Američanů přišla pomoci překvapivá posila: do povstání se zapojila 1. divize tzv. Ruské osvobozenecké armády, tvořená přeběhlíky – bývalými sovětskými vojáky bojujícími původně po boku Němců.

Tyto jednotky generála Vlasova se z vlastní vůle obrátily proti Němcům a pomohly v Praze na pár dní zastavit nejhorší masakry. Byla to ironie osudu: zatímco spojenci stáli opodál, „bělogvardějci“ bez rozkazů chránili české civilisty před nacisty, ačkoli tím riskovali, že je stihne trest od Stalinových sil (jak se také stalo – po válce většina vlasovců padla do rukou NKVD a čekala je smrt nebo gulag).

Z vojenského hlediska už ovšem bylo rozhodnuto. Vůle politiků převážila. Dne 8. května 1945 v pozdních večerních hodinách vstoupila v platnost německá kapitulace. Po dlouhých šesti letech války zavládl v Evropě mír na všech frontách – i na té české. K Praze se mezitím od východu přiřítily houfy tanků maršála Koněva, pobízené Stalinem, aby dorazily co nejrychleji.

Rudá armáda dorazila na okraj metropole v brzkých hodinách 9. května, když v ulicích ještě doznívala střelba s posledními vzdorujícími jednotkami SS. Sověti vstoupili do města a byli vítáni jako osvoboditelé. Vyčerpaní čeští povstalci – zklamaní marným čekáním na Američany – nakonec s úlevou objímali rudoarmějce.

Praha tak byla osvobozena až 9. května 1945 Rudou armádou, čtyři dny po vypuknutí povstání. V té době už Pattonovi muži jen nečinně vyčkávali na svých pozicích. Zatímco Plzeň bouřlivě slavila svobodu s americkými vojáky, v Praze se do popředí dostal politický kapitál: Sovětský svaz mohl hrdě oznámit, že jeho vojska přinesla Československu svobodu.

Pro československé komunisty to byl dar z nebes – jejich prestiž náhle vylétla vzhůru a lidé je oslavovali, protože přijeli s vítěznou armádou. Jeden britský diplomat v tu chvíli hořce poznamenal, že tímto momentem se Československo definitivně vzdálilo Západu.

Zadržet Pattona před Prahou se z vojenského hlediska mohlo zdát rozumné. Jenže rozhodnutí mělo dalekosáhlé důsledky. Generál Patton s těžkým srdcem uposlechl rozkaz – ale uvnitř zuřil. Když válka skončila, neskrýval své pohrdání kompromisy, které Západ se Stalinem uzavřel.

Hned na Den vítězství 8. května 1945 svolal Patton tiskovou konferenci, kde si nebral servítky. Před zraky ohromených novinářů ukázal na mapu střední Evropy, která teď byla rozdělená na sféry vlivu, a rozhořčeně prohlásil: „Co se tím dnes povedlo těm cínovým politickým figurkám ve Washingtonu a Paříži? Vypráskali jsme jednoho parchanta – a zároveň jsme pomohli nastolit druhého, možná ještě horšího… Zmeškali jsme další rande s osudem. A jestli máme žít ve světě se Stalinem a jeho pohůnky, budeme potřebovat zatracenou Boží pomoc.“

Jeho slova byla ostrá jako dýka. Patton nepokrytě označil sovětský režim za zlo rovnocenné nacismu a dal najevo, že politické ústupky vůči Stalinovi pokládá za tragickou chybu. Téhož dne pak soukromě žurnalistům drsněji řekl, že „s Rusáky se nedá obchodovat – nemůžete ulehnout vedle prašivého šakala, aniž byste nedopadli stejně“. Taková slova z úst vysokého důstojníka vítězné armády zněla jako kacířství proti tehdejší oficiální linii o nerozborném spojenectví se SSSR.

Pro Pattona však představovala vnitřní pravdu. Věřil, že válka neskončila vítězstvím, ale zradou. Soukromě varoval představitele americké vlády, že pokud nyní armáda promptně neukáže Sovětům sílu a jednotu, „vyhráli jsme sice nad Němci, odzbrojili je, ale celou válku jsme tím prohráli“.

Navrhoval neuspěchat demobilizaci, neustoupit ze střední Evropy a případně vytlačit Sověty, pokud by nehodlali dodržet dohodnuté hranice. Tyto myšlenky však ve vysoké politice narazily – Západ byl válkou vyčerpán a miliony vojáků chtěly domů, ne zahajovat nový konflikt. Pattonovy názory označili mnozí v americkém vedení za nepřijatelné.

Generál Eisenhower, kdysi jeho blízký kolega, se od Pattonových výroků distancoval. Patton začal být vnímán jako potížista – hrdina, který odmítá držet jazyk za zuby v zájmu zachování křehké poválečné diplomacie.

Netrvalo dlouho a přišly důsledky. Patton byl na podzim 1945 odvolán z prestižní funkce vojenského guvernéra v Bavorsku poté, co veřejně kritizoval tvrdou denacifikaci a přirovnal členy nacistické strany k „příznivcům demokratických stran“ – což vyvolalo skandál. Byl „uklizen“ do nevýznamného velení 15. armády, fakticky odsunut na vedlejší kolej.

Tento energický vojevůdce, který ještě před pár měsíci vedl stotisícové armády, tak najednou neměl co dělat. Upadl do deprese a stále hlasitěji dával najevo své názory, že by USA měly být na střet se Sověty připraveny, nebo že by se dokonce měly spojit se zbytky německé armády proti stalinistům. Pro své bývalé nadřízené byl čím dál větší přítěží – a pro některé radikální vlastence naopak hrdinou, který „to řekl na plná ústa“.

V prosinci 1945 se generál Patton chystal k návratu do Spojených států. Osud však zasáhl: 9. prosince utrpěl těžká zranění při autonehodě poblíž Mannheimu v okupovaném Německu. O dva týdny později, 21. prosince 1945, svým zraněním podlehl.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/George_S._Patton

https://charlesoheller.com/2021/11/17/4862/

https://en.wikipedia.org/wiki/Prague_uprising

https://www.army.mil/article/125589/the_liberation_of_pilsen_an_american_veteran_remembers

https://warfarehistorynetwork.com/article/george-s-pattons-end-run-the-story-of-his-final-days/

https://charlesoheller.com/2021/11/17/4862/

https://english.radio.cz/us-army-and-liberation-czechoslovakia-1945-8161936