Článek
Byla sobota ráno. Karel byl ve sprše a jeho telefon, který si jindy hlídá jako oko v hlavě, ležel na kuchyňské lince. Právě jsem krájela chleba k snídani, když se displej rozsvítil. Nebyla to zpráva od milenky. Nebyla to ani zpráva z práce. Byla to SMS z banky. Z jiné banky, než u které máme náš společný účet. Protože má Karel nastavené náhledy zpráv i na zamknuté obrazovce, přečetla jsem to celé: „Příchozí platba: 12 000 Kč. Zůstatek na účtu: 480 000 Kč.“Zůstala jsem stát s nožem v ruce a zírala na ta čísla. Čtyři sta osmdesát tisíc. V hlavě mi to šrotovalo. Jak je to možné? Vždyť včera večer jsme se hádali o to, jestli můžeme letos zaplatit dceři lyžařský kurz, nebo jestli bude muset zůstat doma. Karel tvrdil, že na to nemáme. Že jsme „na dně“.
Život ve slevě
Abych vám přiblížila kontext – žijeme od výplaty k výplatě. Nebo tak jsem to alespoň vnímala já. Já pracuji jako prodavačka, Karel je ve středním managementu ve stavební firmě. Vždycky říkal, že doba je zlá. Že stavebnictví stagnuje. Že mu zvedli daně. Věřila jsem mu. Jsem ta, co drží kasu, tedy tu společnou, děravou kasu. Poslední dva roky pro mě byly očistcem. Všechno zdražilo. Jídlo, energie, benzín. Já jsem se uskromnila na kost. Přestala jsem chodit ke kadeřnici. Barvím se doma barvou z drogerie za stovku. Nekupuju si maso. Vařím ho jen Karlovi a dětem, já si dám radši chleba se sýrem, „protože nemám hlad“.
Největší ponížení jsem ale zažila v prosinci. Rozlepily se mi zimní kozačky. Byly staré čtyři roky. „Karle, teče mi do bot. Potřebuju nové,“ řekla jsem mu tehdy zoufale. Podíval se na mě přes brýle a povzdechl si. „Jani, teď před Vánoci? Víš, kolik nás stály dárky a elektřina? Zkus to zalepit vteřinovým lepidlem. Měsíc to vydrží a v lednu budou slevy.“ Tak jsem si zalepila boty. Cítila jsem se jako žebrák, když jsem šla do práce a doufala, že nešlápnu do louže. On si přitom v listopadu koupil novou bundu za pět tisíc. Prý „reprezentativní nutnost do práce“.
Incident s pračkou
Před půl rokem se nám rozbila pračka. Opravář řekl, že oprava by stála víc než nová. Karel rozhodil rukama. „Nemáme na to. Účet je prázdný.“ „A co kontokorent?“ navrhla jsem. „V žádném případě! Nebudeme se zadlužovat kvůli spotřebiči. Budeš muset prát v ruce nebo u mámy, než našetříme.“ Tři týdny jsem vozila špinavé prádlo autobusem přes celé město k mojí sedmdesátileté matce. Půjčila mi tehdy pět tisíc ze svého důchodu, abychom si tu pračku mohli koupit. Karel si ty peníze od ní vzal. Bez mrknutí oka. Teď, když vím, že měl v tu chvíli na tajném účtu skoro půl milionu, se mi zvedá žaludek. Okradl nepřímo moji mámu. Nechal mě tahat tašky s prádlem, zatímco seděl na balíku peněz.
Konfrontace v kuchyni
Když vylezl ze sprchy, čekala jsem na něj. Telefon ležel na stole. „Co to má znamenat?“ zeptala jsem se a ukázala na displej, kde notifikace stále svítila. Zbledl. Rychle po telefonu chňapnul. „Ty mi lezeš do mobilu?“ vyjel na mě útočně. „Nelezla jsem tam. Rozsvítilo se to samo. Karle, ty máš půl milionu? Kde se tam vzaly? A proč mi tvrdíš, že nemáme ani na lyžák pro Kristýnu?“
Čekala jsem, že řekne, že to je omyl. Nebo že to jsou firemní peníze. Nebo že nám tajně šetří na auto k výročí. Ale on se narovnal a nasadil ten svůj povýšený manažerský tón. „To jsou moje peníze. Moje úspory.“ „Tvoje? Jsme manželé, máme SJM (společné jmění manželů)!“ „To si myslíš ty. Tohle jsou peníze z mých odměn a melouchů. Posílám si tam dvacet, pětadvacet procent z výplaty už pět let.“
Zadní vrátka jen pro jednoho
„Ale my nemáme peníze!“ křičela jsem a začaly mi téct slzy. „Já chodím v lepených botách! Máma nám musela půjčit na pračku! Jak jsi se mohl dívat, jak se trápím, a nic neříct?“ A tehdy to řekl. Větu, která mi zněla v uších ještě hodiny poté. „Jani, doba je nejistá. Podívej se na statistiky rozvodovosti. Podívej se, jak dopadají chlapi. Oholí je na kost. Já musím myslet na zadní vrátka. Kdyby se cokoliv stalo, kdybychom šli od sebe, nebo kdybych přišel o práci… nemůžu zůstat s holým zadkem.“
On nešetřil pro nás na horší časy. On šetřil pro sebe na život bez nás. Nebo hůř – na život beze mě. Ty peníze tam leží jako jeho pojistka proti mně. Proti mé případné „nenažranosti“ u rozvodu. Zatímco já investuji všechno, co mám (čas, péči, svoji výplatu do poslední koruny) do rodiny, on si buduje únikovou cestu.
Manželství s ručením omezeným
Od té soboty je u nás ticho. Karel se tváří, že o nic nejde. „Však hlady neumíráme, ne? Jídlo máš, teplo máš. Že si nemůžeš koupit každý hadr, co vidíš, to je jen o tvé rozmařilosti,“ vmetl mi do tváře, když jsem se pokusila o tom znovu mluvit. Zaplatil dceři lyžák (z toho tajného účtu, demonstrativně), jako by mi tím zavřel pusu. Ale já se cítím podvedená víc, než kdybych mu našla v posteli cizí ženskou. Ta důvěra je pryč. Najednou vidím, jak si kupuje drahé obědy v práci, zatímco já jím rohlík v šatně. Jak si kupuje značkovou elektroniku, zatímco já látám dětem tepláky.
Cítím se jako služka, která dostává kapesné na provoz domácnosti, zatímco pán domu si hromadí bohatství. Právně na ty peníze mám nárok. Ale morálně? Morálně jsem pro něj zjevně cizí člověk, před kterým je třeba se chránit. Nevím, jestli s ním dokážu dál žít. Každý jeho dotek mě teď studí. Každé jeho „nemáme peníze“ ve mně vyvolává záchvat vzteku.
