Článek
Šedesát metrů pod ním hučela voda. Niagara byla v devadesátých letech devatenáctého století jedním z nejslavnějších turistických cílů Ameriky. Sem jezdili novomanželé na líbánky, sem vozily vlaky výletníky z New Yorku i Toronta a nad soutěskou se klenul železniční visutý most, technický zázrak své doby, po kterém přejížděly vlaky ze Spojených států do Kanady. Říční soutěska pod Niagarskými vodopády je ale také místo, kde se příroda ukazuje ve své nejsurovější podobě.
Masy vody, které se o pár kilometrů výš zřítí z vodopádů, se tu ženou úzkým kaňonem mezi strmými skalami, pění, víří a vytvářejí Vírové peřeje, jedny z nejdivočejších na světě. Kdo by spadl do té vody, neměl by šanci. Přesto se právě sem od poloviny devatenáctého století sjížděli lidé, kteří chtěli soutěsku přejít po laně. A tisíce diváků se na ně chodily dívat, napůl z obdivu, napůl v morbidním očekávání, že to jednou někdo nezvládne.
Dvanáctého října 1892 stál na okraji soutěsky u železničního visutého mostu dvaadvacetiletý mladík z Ontaria. Přes kaňon bylo napnuté ocelové lano, silné necelé dva centimetry, a pod ním zela šedesátimetrová hloubka. Mladík vzal do rukou dlouhou balanční tyč a vykročil. Za šest a půl minuty stál na druhé straně. Takovou rychlost nikdo před ním nedokázal. Jmenoval se Clifford Calverley a ten den se z neznámého kluka stal nejrychlejším provazochodcem v dějinách Niagary.
Blondin, Farini a ti, kteří spadli
Calverley nebyl první. Byl osmý. Cestu mu otevřel slavný Francouz Jean-François Gravelet, známý jako Blondin, který začal soutěsku přecházet v roce 1859, jedenáct let před Calverleyho narozením. Celkem ji přešel jednadvacetkrát po laně dlouhém přes tři sta třicet metrů, nataženém mezi americkým Prospect Parkem a kanadským břehem. Jeho vystoupení přitahovala desetitisíce diváků a Blondin je neustále stupňoval. Přecházel na kole, tlačil trakař, šel se svázanýma rukama a nohama. V srpnu 1859 přenesl na zádech přes soutěsku svého manažera. Cesta trvala dvaačtyřicet minut a Blondin se při ní dvaačtyřicetkrát zastavil, aby si oba odpočinuli. Byla to podívaná, jakou svět neviděl.
Brzy se objevili další. Kanaďan William Hunt, který vystupoval pod jménem Signor Farini, uprostřed lana vypral kapesník ve vodě, kterou si vytáhl až z řeky. Profesor Andrew Jenkins v roce 1869 přejel nad Vírovými peřejemi na velocipedu, ale místní noviny jeho výkon odbyly jako chabou napodobeninu Blondina. Australan Henry Bellini od roku 1873 pravidelně přecházel po laně dlouhém přes čtyři sta metrů a pro větší efekt z něj skákal do řeky, kde na něj čekal člun. Italka Maria Spelteriniová se v roce 1876, v době oslav stého výročí nezávislosti Spojených států, stala první ženou, která soutěsku přešla. Bylo jí třiadvacet, nohy měla v koších, na rukou pouta a jednou šla i se zavázanýma očima.
Ne všichni měli štěstí. Stephen Peer, místní rodák ze Stamfordu, v červnu 1887 úspěšně přešel po vlastním laně mezi dvěma mosty. O tři dny později se ale vrátil, údajně po pijatice, a spadl. Zřítil se z výšky kolem čtrnácti metrů a zemřel. Jeho lano přitom v soutěsce zůstalo a sloužilo dalším. V září 1890 po něm přešel Samuel Dixon, kterému se přezdívalo Odvážný Dixon, a o rok později Dixon předvedl další přechod mezi dvěma železničními mosty nad soutěskou. Po Peerově laně se později prošel i Calverley, jak dokládají dobové fotografie. Kdo se na lano nad Niagarou postavil, věděl, že kráčí po stopách mrtvého.
Většina provazochodců potřebovala na cestu přes soutěsku patnáct až dvacet minut. Šli pomalu, opatrně, s přestávkami. Calverley šel jinak.
Kluk z Clarksburgu
O jeho dětství víme velmi málo. Narodil se kolem roku 1870 v Clarksburgu, malé vesnici v ontarijském okrese Grey, nedaleko Georgianského zálivu. Kraj polí, lesů a zálivu, kde se o cirkusech a provazochodcích jen vyprávělo. Jak se mladík z venkova dostal k akrobacii, není jasné. Jisté je jen to, že provazochodectví nebylo jeho celoživotním řemeslem.
Než přišel k Niagaře, žil v Torontu a trénoval sotva několik měsíců. Na místě, kde se zkušení artisté připravovali roky, chtěl uspět skoro jako začátečník. V den svého velkého pokusu mu bylo dvaadvacet let a neměl za sebou žádné slavné vystoupení, žádné jméno ani pověst, kterou by mohl ztratit.
Calverleyho předchůdci často chodili po silných konopných lanech, která se kroutila a pružila. Calverley se postavil na ocelové lano silné tři čtvrtě palce, natažené asi šedesát metrů nad Vírovými peřejemi. Nešel krok za krokem, s dlouhými pauzami, jako jeho předchůdci. Šel svižně, jistě, s těžkou balanční tyčí v rukou. Ta nebyla jen na efekt. Dlouhá tyč s váhou na koncích zpomaluje každé zakymácení, takže provazochodec má víc času na vyrovnání. Čím déle ale člověk na laně stojí, tím víc ho unavují paže, nohy i pozornost. Rychlá chůze tak nebyla jen exhibicí, ale i takové zmírnění rizika.
Diváci na obou březích sledovali drobnou postavu, jak se rychle zmenšuje uprostřed kaňonu a pak zase roste na druhé straně. Měření se v různých zdrojích liší o pár desítek sekund, většinou se uvádí šest minut a necelých třicet čtyři sekund. Druhý den noviny The Daily Cataract otiskly titulek „Jak to Calverley dokázal. Přešel soutěsku za šest a tři čtvrtě minuty“ . Ať tak či onak, byl to čas, na který žádný z jeho předchůdců neměl.
Židle nad peřejemi
I kdyby zůstal jen u rychlosti, zapsal by se do dějin Niagary. Calverley ale chtěl víc. Po úspěšném přechodu se vrátil na lano a začal předvádět kousky, při kterých se divákům tajil dech. Lehl si na ocelové lano a nechal se kolébat větrem. Postavil na lano židli a posadil se na ni. Rozložil noviny a v klidu je četl, jako by seděl v kavárně. Pak se zhoupl pod lano, zavěsil se za prsty u nohou a visel hlavou dolů nad peřejemi.
Stál na jedné noze, visel za jednu ruku, skákal přes švihadlo, seskakoval z lana a znovu se ho chytal. Tlačil po laně trakař, stejně jako o třicet let dříve slavný Blondin, jako by chtěl ukázat, že zvládne všechno, co jeho velký předchůdce, a ještě rychleji.
Za devět měsíců, v červenci 1893, se vrátil. Lano znovu natáhl přes soutěsku a přidal další kousky. Přešel s nohama v koších, stejně jako kdysi Maria Spelteriniová. Pořádal i noční vystoupení nad hučící vodou. A při jednom z nich přivezl na laně v trakaři kamínka a uvařil si nad peřejemi snídani. Diváci na březích sledovali, jak se nad kaňonem kouří z malého sporáku a muž na laně si v klidu připravuje jídlo.
Člověk by čekal, že muž, který takové kousky předváděl, zbohatl. Opak byl pravdou. Natažení ocelového lana přes soutěsku, kotvení, povolení a technické zajištění stály spoustu peněz. Odměny, které Calverley za vystoupení dostával, podle všeho sotva pokryly náklady na lano, pokud vůbec. Riskoval život nad smrtícími peřejemi a vydělal na tom téměř nic. Jeho skutečnou odměnou byla sláva.
Pak se Calverley z Niagary vytratil. Na rozdíl od mnoha jiných artistů nezemřel na laně ani v peřejích. Vrátil se do civilního života a o tom, co dělal další desetiletí, se zachovalo jen málo zpráv. Ještě v roce 1937 se ale objevil na stránkách magazínu Life, kterým tehdy listovaly miliony Američanů, jako postarší muž, který prý pořád toužil kousek zopakovat. Zemřel v prosinci 1946 a pohřben byl na hřbitově v Thornbury a Clarksburgu, nedaleko místa, kde se narodil. Jeho náhrobek tam stojí dodnes. V Clarksburgu na svého rodáka nezapomněli a místní historici ho dodnes řadí k nejpozoruhodnějším postavám kraje, vedle lidí, kteří tu v klidu prožili celý život.
Zdroje:
https://www.weirdhistorian.com/clifford-calverley-flirting-with-death-for-fun-and-fame/
https://www.escarpmentmagazine.ca/flipzine/2012-summer/files/assets/basic-html/page162.html
https://exhibits.library.brocku.ca/s/niagara-falls-stereo-cards/page/tightrope-walkers
https://www.history.com/articles/a-daredevil-history-of-niagara-falls
https://nfpl.historicniagara.ca/s/ref/item/286229
https://nfpl.historicniagara.ca/s/ref/item/286230
https://nfpl.historicniagara.ca/s/images/item/91348
https://exhibits.library.brocku.ca/s/niagara-falls-stereo-cards/item/4395
