Na pohřeb čekala 153 let. Manžel Julie Pastrany vydělával na jejím těle ještě dlouho po její smrti

Moskva, konec března 1860. V nemocničním pokoji leží nehybné tělo šestadvacetileté ženy. Julia Pastrana před pěti dny porodila syna. Chlapec s týmž vzácným postižením, jaké měla ona sama, však přežil jen několik dní.

Julii krátce poté skolily poporodní komplikace a její manžel Theodore Lent pak rázem řešil nečekanou obchodní příležitost. Profesor moskevské univerzity Alexandr Sokolov nabízí, že za několik tisíc rublů odkoupí tělo zesnulé ženy i jejího dítěte.

Balzamování ostatků a jejich vystavení v anatomickém ústavu bude prezentováno jako vědecký projekt, ale pro Lenta to znamená především nový zdroj příjmů. Místo pohřbu čeká jeho ženu proměna v muzejní exponát – a dlouhé posmrtné putování po světových panoptikách zdaleka nekončí.

Mimořádnou zvědavost nevzbuzovala náhodu. Julia Pastrana byla jednou z nejproslulejších „živých kuriozit“ viktoriánské doby – drobná, jen 137 cm vysoká žena, jejíž tělo i tvář pokrývaly husté černé chlupy a jejíž čelisti nepřirozeně vystupovaly dopředu.

Trpěla vzácným genetickým syndromem zvaným hypertrichóza lanuginosa a souběžnou gingivální hyperplazií, jež způsobovaly nejen extrémní ochlupení, ale i nadměrný růst dásní a deformaci úst.

Narodila se v srpnu 1834 v indiánské komunitě kmene Mayo na severozápadě Mexika. O jejím raném dětství se dochovaly jen neúplné zprávy – podle některých zdrojů osiřela jako malá v horách, kde ji objevili vesničané a umístili do sirotčince.

Jisté je, že část mládí strávila v domácnosti bývalého guvernéra Sinaloy Pedra Sáncheze, než se kolem svých dvacátých narozenin ocitla v rukou prvního impresária. Podle záznamu spisovatele Irenea Paze Julii v roce 1854 odkoupil za několik set pesos celník Francisco Sepúlveda z přístavu Mazatlán. Ten v ní okamžitě rozpoznal potenciálně výnosnou atrakci pro zámořská panoptika.

První zahraniční vystoupení Julie Pastrany se odehrálo v prosincových dnech roku 1854 na newyorské Broadwayi. Drobounká černovlasá žena v červených šatech tehdy na pódiu sálu Gothic Hall zpívala španělskou lidovou píseň a k pobavení obecenstva zatančila i skotský tanec zvaný Highland Fling.

Publikum zaplnilo sál do posledního místa. Julia sice předvedla kultivovaný zpěv a dobově oblíbené tance, diváci ale nepřišli obdivovat její umění – táhla je zvědavost na ženu, jejíž obličej připomínal tvář lidoopa a tělo měla pokryté srstí jako zvíře.

V reklamních letácích byla Pastrana prezentována jako „Medvědí žena z mexické divočiny“ a v tisku se objevovala označení typu „opičí žena“ či dokonce „nejošklivější žena světa“. Dokonce i někteří lékaři tehdy vážně spekulovali, že Julia není zcela lidského původu.

Chirurg Alexander B. Mott (syn proslulého newyorského operatéra Valentina Motta) ji po soukromém ohledání označil za hybrida – napůl člověka a napůl samici orangutana. Podobný názor záhy otisklo i několik dalších dobových odborníků.

„Oči tohoto tvora jiskří inteligencí, avšak jeho čelisti s rozeklanými tesáky a veliké uši jsou nesmírně ohyzdné… téměř celé tělo pokrývají dlouhé, lesklé chlupy. Jeho hlas je libozvučný, neboť tato pololidská bytost je zcela krotká a mluví španělsky,“ psaly newyorské noviny v té době.

Mezi fascinovanými diváky nechyběli ani další podnikavci z branže. Ještě během amerického turné v roce 1854 Julia změnila svého zaměstnavatele – od původního manažera J. W. Beache utekla ke konkurenci, Američanu jménem Theodore Lent. Ten se záhy stal nejen jejím impresáriem, ale i manželem.

Úspěch vystoupení Julii zajistil slušné příjmy, ale zároveň přilákal zájem konkurenčních pořadatelů (hovořilo se i o nabídce slavného impresária P. T. Barnuma). Lent nehodlal svou novou svěřenkyni ztratit a pojistil si jejich svazek sňatkem. Co Julia ke svému choti cítila, není jisté.

Někteří pamětníci tvrdili, že do něj byla skutečně zamilovaná a bezmezně oddaná. Lent zároveň uplatňoval přísná opatření, aby udržel výjimečnost „svého unikátu“. Zakazoval Julii vycházet na veřejnost během dne, aby ji nikdo nespatřil zadarmo. Veškerý společenský život a zázemí měla Pastrana výhradně v manželově režii.

V následujících letech procestovali s Lentem velkou část Evropy. Obrovský rozruch kolem „vousaté ženy“ neušel pozornosti ani předním vědcům té doby. Přírodovědec Charles Darwin Julii ve svých poznámkách označil za „pozoruhodně vzdělanou ženu“, ale současně neváhal spekulovat, že může představovat jakýsi „chybějící článek“ mezi člověkem a lidoopy.

Zároveň existují svědectví, že Julia byla přes své fyzické odlišnosti osobně velmi kultivovaná a dobrosrdečná. Naučila se plynně anglicky, ve vystoupeních hrála na kytaru a zpívala příjemným mezzosopránem. Podle historiků také část svých výdělků pravidelně věnovala na dobročinné účely.

Koncem 50. let dorazili manželé až do Ruska, kde Julia otěhotněla. Na začátku roku 1860 vystupovala v Moskvě již v pokročilém stádiu těhotenství a 20. března 1860 v tamní nemocnici porodila syna. Novorozený chlapec zdědil matčinu poruchu (měl po těle stejné tmavé ochlupení i zvětšené rty) a přežil pouhé tři dny. Julia sama zemřela o pět dní později, 25. března 1860. Příčinou byla zřejmě infekce po těžkém porodu.

Smrt své „hvězdy“ ale podnikavý Lent nebral jako definitivní tečku. Už v moskevské nemocnici se dohodl s profesorem Sokolovem na konzervaci a další produkci: těla Julie i jejího synka nechali odborně nabalzamovat a posléze vystavit. Sokolov při konzervaci použil novátorskou metodu kombinující klasickou mumifikaci s taxidermií, takže výsledné figuríny vypadaly téměř jako živé.

Několik měsíců pak zůstaly mumie vystavené v univerzitním anatomickém muzeu – než si Lent uvědomil, že udělal chybu, když se jich vzdal. Díky smluvní klauzuli výstavu předčasně ukončil, ostatky získal zpět do svého vlastnictví a rozjel s nimi nové, bizarní turné.

Začátkem roku 1862 už Lent vystavoval Juliinu mumii (spolu s mumifikovaným tělíčkem syna) v Londýně. Vstupné stanovil na jeden šilink – méně než tehdy, když Julia ještě na jevišti živě zpívala a tančila, ovšem teď mohla „vystupovat“ neomezeně dlouho.

Přírodovědec Frank Buckland po zhlédnutí expozice prohlásil, že „tvář mumie je podivuhodná – přesně jako mimořádně povedená figurína z vosku“. Odborný časopis The Lancet zas o konzervaci poznamenal, že byla „zcela úspěšná“.

Lent vozil mrtvou Julii dál po evropských jarmarcích a kabinetech kuriozit. Ve Vídni tehdy panoptikum narazilo dokonce na jednoho dávného známého: přírodopisec Hermann Otto, který se s Julií potkal ještě za jejího života, si zapsal, že svou někdejší přítelkyni viděl znovu – „v červených, hedvábně se lesknoucích nevěstčích šatech a s děsivým šklebem na tváři“.

V druhé polovině 60. let se Lent pokusil svůj podnik ještě rozšířit. V lázeňském městě Karlovy Vary se doslechl o mladé Němce jménem Marie Bartelová, která trpěla podobnými symptomy jako Julia. Přesvědčil dívčina otce, aby mu Marii dal za ženu – přestože jí slíbil, že ji nikdy nebude veřejně ukazovat, slib dlouho nedodržel. Několik dalších let manželé Lentovi (s Juliiinou mumifikovanou podobiznou a Marií „živě“) objížděli Evropu i Ameriku jako bizarní rodinná show.

Když nakonec v 70. letech 19. století zakotvili v Petrohradu, začal Theodore Lent vykazovat známky vážné duševní choroby. Jednoho dne ho policie nalezla, jak polonahý stojí na mostě přes řeku Něvu, nesouvisle křičí a rozhazuje bankovky do vody. Marie nechala svého muže internovat do psychiatrického ústavu, kde zanedlouho zemřel.

Marie se po ovdovění vrátila do Německa a obalzamované ostatky Julie i jejího synka obratem prodala dalším zájemcům z pouťové branže. Juliina mumie tak v následujících desetiletích putovala po evropských poutích, muzeích a kabinetech hrůzy – pokaždé tam, kde byl o podobné senzace ještě zájem.

Ve 20. století obecný zájem o cirkusové freak show slábl, přesto se našli podnikatelé, kteří na Juliiných ostatcích dál vydělávali. V roce 1921 koupil obě mumie norský impresário Haakon Lund, majitel největšího tamního zábavního parku, a zařadil je do svého lunaparku jako hlavní exponát „voskového kabinetu hrůzy“.

Tam vydržely Julia s malým synem vystavené po další desítky let. Během druhé světové války sice okupační úřady nacistického Německa tuto bizarní atrakci zabavily, ale po válce se opět vrátila do Lundova podniku a lákala návštěvníky ještě v 50. letech.

Teprve v 70. letech 20. století norské úřady rozhodly, že podobné nakládání s lidskými ostatky je nepřípustné. V roce 1970 stát mumifikované tělo Pastrany i jejího dítěte zkonfiskoval a uložil je do depozitáře v Oslu. Ke klidu však Julia nedošla ani poté. V roce 1979 pronikli do skladů vandalové a ostatky odcizili – snad ze zvrácené záliby, snad v domnění, že by je mohli zpeněžit.

Po několika dnech byly balzamované pozůstatky nalezeny odhozené na městské skládce, kde si jich všimly hrající si děti.

Během 90. let se v Norsku několikrát zvažovalo konečné pohřbení neobvyklé mumie, avšak chyběla vůle dotáhnout věc do konce – a žádná ze stran si neuvědomila, jaký význam by Julia mohla mít pro svoji rodnou zemi. Zásadní zlom nastal až v roce 2005, kdy se o případ začala zajímat mexická umělkyně a aktivistka Laura Anderson Barbata.

Barbata nemohla pochopit, proč Julia zůstává v jakémsi meziprostoru mezi životem a smrtí. „Chtěla jsem vědět, proč je Julia držena v jakémsi bezčasí a není pohřbena,“ vysvětlovala později svou motivaci. Spolu s historikem Ricardem Mimiagou a mexickým ministerstvem zahraničí zahájila Barbata dlouhá jednání s norskými úřady. Téměř deset let apelovali na to, aby byly ostatky navráceny Mexiku a uloženy do země.

V létě 2012 Norsko souhlasilo, že mumii vydá. Začátkem roku 2013 proběhla v Oslu oficiální rozlučková ceremonie. Mexická velvyslankyně Martha Bárcenas při ní uvedla, že repatriace a pohřeb Julii Pastraně „vrátí její lidskou důstojnost“. Převoz ostatků do Mexika v plné výši financovala vláda státu Sinaloa, pro niž se případ stal otázkou národní cti.

Dne 12. února 2013 se Julia Pastrana po více než půldruhém století od úmrtí vrátila do své rodné země. V mexickém městečku Sinaloa de Leyva se konala zádušní mše a pohřeb za účasti stovek místních obyvatel, celého zástupu novinářů i nejvyšších představitelů státu. Sinaloaský guvernér Mario López Valdez a norská velvyslankyně společně doprovodili bílou rakev v dlouhém smutečním průvodu na městský hřbitov.

Obyvatelé poslali z celé země přes 30 tisíc květin. Juliin hrob byl vykopán dvakrát hlubší a následně zalit betonem, aby se předešlo dalšímu znesvěcení.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Julia_Pastrana

https://expansion.mx/nacional/2013/02/13/julia-pastrana-mujer-barbuda-la-mujer-mas-fea-del-mundo

https://www.bbc.com/news/world-latin-america-21440400

https://www.theguardian.com/world/2013/feb/13/mexican-ape-woman-buried

https://www.forskningsetikk.no/en/resources/the-research-ethics-magazine/2020-2/circus-freak-finally-laid-to-rest/

https://www.historyhit.com/the-dark-history-of-bearded-ladies/

https://www.lauraandersonbarbata.com/work/juliapastrana-95bjx

https://www.youtube.com/watch?v=3CNbTga3UdU