Nacistům stačily dva dny na krádež 6 tun jantarového pokladu. Skončil v 27 bednách a navždy zmizel

Jedna z největších záhad druhé světové války nezačala kulkami a tanky, ale jiskřivým třpytem jantaru. Jantarová komnata – místnost obložená několika tunami zlatavé pryskyřice a zdobená zlatem, slonovinou a zrcadly – bývala nazývána „osmým divem světa“.

Svým bohatstvím oslňovala krále i císaře, než se sama stala kořistí válečné chamtivosti. Příběh tohoto pokladu, původně symbolu přátelství mezi Pruskem a Ruskem, se proměnil v dramatickou ságu plnou paradoxů, zvratů a nejasností.

Z paláců carů putovala komnata do rukou nacistů a nakonec zmizela beze stopy – možná navždy, možná jen čekajíc na své objevení.

Na počátku 18. století dal pruský král Fridrich I. vzniknout něčemu, co Evropa ještě neviděla. Zasnoubil barokní zálibu v okázalosti s bohatstvím baltského moře – stovkami kilogramů jantaru. K jeho dvoru v Berlíně povolal mistry řezbáře, brusiče i architekta Andrease Schlütera.

Právě Schlüter navrhl velkolepou výzdobu celé jedné místnosti: stěny pokrýt od podlahy ke stropu pláty jantaru, osadit je zrcadly, zlacenými ornamenty a drahými kameny. Práce postupovaly pomalu a nákladně – jantar je křehký, těžko se opracovává a v takovém množství šlo o projekt na léta.

Podle záznamů byl zpočátku přizván dánský brusič Gottfried Wolffram, roku 1706 však pro neshody o odměnu převzali dílo řemeslníci z Gdaňsku. Teprve kolem roku 1712 byly hotové první panely a po smrti Fridricha I. (1713) se unikátní „Jantarový kabinet“ konečně sestavil v jednom z pokojů berlínského zámku.

Zrod tak výjimečného díla však neprovázely jen ovace. Říká se, že Schlüter, dvorní architekt a autor návrhu, upadl u krále v nemilost, když práce vázly a jantar se začal drolit. Fridrich I. údajně nechal na čas uvěznit jak architekta, tak několik řemeslníků, a ponížený Schlüter skončil ve vyhnanství.

Podle legendy právě tehdy pronesl zlověstnou kletbu: „Každý, kdo se komnaty dotkne, zakusí neštěstí!“. Ať už kletbám věříme nebo ne, osud mnoha lidí spojených s Jantarovou komnatou později skutečně provázela nečekaná neštěstí – což dodalo na tajemném lesku už tak mimořádnému dílu.

Fridrichův syn a nástupce, král „vojáků“ Fridrich Vilém I., neměl pro přepychové umění otcovo pochopení. Zato miloval armádu a měřil každého muže, zda by se hodil do jeho obří gardy. Když roku 1716 navštívil Berlín car Petr I. Veliký, padla mu jantarová komnata okamžitě do oka. Pruský panovník v ní neviděl poklad, ale spíše vhodný prostředek diplomacie.

Legendární příběh říká, že došlo k neobvyklé výměně darů: ruský car obdržel celou Jantarovou komnatu výměnou za oddíl mimořádně urostlých vojáků pro pruskou armádu. Ať už přesná podoba této dohody byla jakákoli, fakt je, že roku 1716 Fridrich Vilém I. věnoval jantarový skvost ruskému carovi. Následujícího roku putovaly bedny s pečlivě rozebranými panely přes Baltské moře do Petrohradu.

Car Petr byl nadšeným sběratelem kuriozit a umění, avšak osud Jantarové komnaty v Rusku zpočátku nebyl tak oslnivý, jak by se dalo čekat. Drahocenný dar zůstal několik let uskladněn – údajně ho car nikdy nenechal znovu sestavit během svého života. Až Petrova dcera Alžběta Petrovna, vládnoucí jako carevna, se rozhodla nádhery jantaru využít naplno.

Nechala panely nejprve instalovat v petrohradském Zimním paláci a později je roku 1755 přemístila do honosného Kateřinského paláce v Carském Selu, letní rezidenci carského dvora. Zde však nastal problém: komnata měla zaplnit sál šestkrát větší, než byl původní prostor v Berlíně. Alžběta proto povolala slavného italského architekta Bartolomea Rastrelliho, aby výzdobu rozšířil a přizpůsobil novému sálu.

Rastrelli doplnil vysoké zrcadlové pilastry, zlacené dřevořezby a další panely – celkem se plocha jantarové výzdoby rozrostla až na 55 m² a hmotnost použitých jantarů přesáhla 6 tun. Dokonce i parketová podlaha byla mistrovským dílem z několika druhů dřev. V roce 1770 byla velkolepá instalace dokončena a stala se pýchou ruského impéria.

Kateřinský palác za vlády carevny Kateřiny Veliké hostil nejmocnější osobnosti Evropy a Jantarová komnata patřila k jeho nejvzácnějším klenotům. Traduje se, že právě v této komnatě Kateřina ráda rozjímala osamotě – věřila, že jantar má léčivé účinky a blahodárně působí na zdraví i náladu.

Během staletí komnata přečkala povstání i války – dokonce i bolševickou revoluci v roce 1917 přežila bez úhony. Po pádu carského režimu se jantarová komnata stala přístupná veřejnosti. Zdálo se, že tento poklad dějin bude Rusko zdobit navěky. Jenže pak do osudu komnaty zasáhla nejničivější válka, jakou svět poznal.

Dne 22. června 1941 rozpoutalo nacistické Německo Operaci Barbarossa – bleskovou invazi do Sovětského svazu. Milióny vojáků Wehrmachtu se valily na východ a s nimi i speciální jednotky, jejichž úkolem bylo zmocnit se uměleckých pokladů pro Hitlerovu říši. Když se fronta nebezpečně přiblížila k Petrohradu, tamní kurátoři horečně balili sbírky a chystali evakuaci vzácných artefaktů z muzeí a paláců.

Jantarová komnata však představovala obrovský problém: jak odstrojit křehké a letité jantarové panely ze zdí a odvézt je včas do bezpečí? Sovětští odborníci to vyhodnotili jako příliš riskantní – hrozilo, že se při demontáži nenávratně poškodí. A snad stále doufali, že nepřítel město nikdy nedobude.

Záchrana vzácné komnaty nakonec proběhla pouze v provizorní podobě. Kurátor Anatolij Kučumov a jeho lidé se rozhodli alespoň ukrýt lesklou krásu před očima drancujících vojsk: stěny Jantarové komnaty proto potáhli těžkými látkami, pláty jantaru zakryli netkanými tapetami a na parkety nasypali písek. Z opulentního sálu se tak stal na pohled obyčejný zšeřelý pokoj.

Když však německé jednotky v září 1941 skutečně dorazily do opuštěného Carského Sela, lest nezabrala. Dva vojáci brzy odhalili, co se skrývá pod tapetami – a nemohli uvěřit svému nálezu. O tom, co našli, uvědomili své velitele a okamžitě začalo rabování ve velkém stylu.

Pod dozorem německých znalců umění byla Jantarová komnata rozebrána během necelých dvou dnů. Už 14. října 1941 nacisté pečlivě vyjmuli jednotlivé panely, zabalili je do vycpaných beden (podle záznamů jich bylo 27) a speciálním vlakem je poslali na západ. Nejcennější kořist z Carského Sela zamířila do Královce (Königsbergu) ve Východním Prusku, tehdy německého města – do srdce území Třetí říše.

Z pohledu nacistické propagandy šlo o dvojnásob cennou trofej: jednak svou uměleckou hodnotou a také symbolikou. Němci tvrdili, že jantarové panely jsou původně dílem německých mistrů pro pruského krále, tedy „německé dědictví“ – a teď jej berou zpět, přímo z rukou poražených bolševiků.

Když byly bedny s jantarem vyloženy v Královci, čekal je už netrpělivě místní muzejní ředitel Alfred Rohde. Tento historik umění a odborník na jantar osobně prosazoval, aby uloupená komnata skončila právě v Královci – ve zdejším zámeckém muzeu, kde vedl sbírky pruského umění.

V polovině listopadu 1941 už měli Němci hotovo: Jantarovou komnatu znovu sestavili a instalovali v jednom z výstavních sálů královeckého zámku. Záběry nádherné místnosti měly světu dokázat, že Německo vítězí a pleněný Sovětské svazy přichází o své klenoty. Pro Alfreda Rohdeho, který expozici vedl, to byla životní chlouba.

Jenže válka se pro nacisty mezitím začala nevyvíjet příznivě a hrozilo, že i Königsberg budou brzy ohrožovat spojenecké bomby. Už koncem roku 1943 proto přišel z Berlína rozkaz vzácný jantarový sál opět demontovat a ukrýt. Neochotně, ale svědomitě nechal Rohde celé dílo znovu rozložit a uložit do beden, které tentokrát zůstaly v útrobách zámku.

Rok 1944 pak přinesl zkázu i do dosud poklidného Královce. Na konci srpna provedlo britské letectvo ničivé nálety na město a rozsáhlý středověký zámek, symbol někdejší moci řádu německých rytířů, se ocitl v plamenech.

Pouhých pár dní po onom náletu napsal Rohde do Berlína hlášení, že „jantarová komnata přečkala, až na poškození šesti panelů soklů, jinak bez úhony“. Dokonce svému nadřízenému tvrdil, že veledílo bylo „odvezeno na bezpečné místo“.

V lednu 1945 se Východní Prusko hroutilo pod náporem Rudé armády. Královec, historická metropole oblasti, se ocitl v obklíčení. Nacisté se na poslední chvíli snažili evakuovat cennosti i civilisty – po zamrzlém Baltském moři odplouvaly lodě plné uprchlíků a vlakové transporty se probíjely na západ. Co se v této chaotické době stalo s bednami obsahujícími Jantarovou komnatu?

Jisté je jen to, že když sovětská vojska v dubnu 1945 dobyla trosky Königsbergu, po slavném jantarovém sálu nenašla žádnou očividnou stopu. Ve městě plném popela a rozvalin bylo nemožné hned určit, zda snad cenné bedny neshořely v některém z požárů, nezmizely pod zřícenými zdmi, anebo už dávno nebyly pryč. Tak začala legenda o zmizelé Jantarové komnatě – záhadě, která dodnes nebyla uspokojivě objasněna.

Sovětští vyšetřovatelé v poválečných letech pečlivě propátrávali trosky královeckého zámku, vyslýchali svědky a zkoumali dokumenty, ale marně. Samotný Alfred Rohde, někdejší kurátor pokladu, už nic neprozradil – v prosinci 1945 on i jeho manželka zemřeli v Kaliningradu na tyfus dříve, než stihli vypovídat pro sovětské orgány. (Ti pověrčivější v tom viděli naplnění Schlüterovy kletby.)

V dalších dekádách se objevila řada teorií a domněnek – leckdy divočejších než dobrodružný román. Až v 90. letech, po otevření archivů, přišli dva britští historici s tvrzením, že rozluštili záhadu: podle dochovaných záznamů sovětského kurátora Anatolije Kučumova prý Jantarovou komnatu spálil neúmyslně požár poté, co Rudá armáda dobyla zámek.

Vedle seriózních hypotéz se vyrojily i konspirační teorie. Některé tvrdí, že v posledních dnech války byly v troskách zámku záměrně nastraženy falešné bedny a skutečný poklad odvezl KGB neznámo kam. Jiná pověst hovoří o bohatém sběrateli, který získal panely na černém trhu a nyní jimi má obloženou tajnou komnatu ve své jachtě. Tyto neověřené historky jen přiživily tajuplnost příběhu.

Od konce války uplynulo více než sedm desetiletí, během nichž Jantarová komnata láká dobrodruhy, historiky i senzacechtivá média. Stala se „svatým grálem“ mezi ztracenými poklady nacistů, o který usilovaly desítky výprav.

V literatuře se uvádí doslova stovky možných míst, kde by mohla být ukryta. Hledalo se v podzemních šachtách, solných dolech, zřícených podzemních bunkrech i pod hladinou moře. Každých pár let se objevila zpráva, že komnata či její část byla nalezena – a zase se ukázala lichou nadějí.

Jedna z teorií tvrdila, že nacisté naložili bedny s jantarem na loď Wilhelm Gustloff, která vezla uprchlíky z Východního Pruska. Jenže 30. ledna 1945 tuto loď potopila sovětská ponorka – šlo o nejhorší námořní katastrofu v dějinách (zahynulo přes 9 000 lidí).

Jiná loď jménem Karlsruhe opustila hořící Královec v dubnu 1945 a také šla ke dnu poblíž polských břehů. Vrak Karlsruhe skutečně našli polští potápěči v roce 2020 a vzbudili tím senzaci – v jejích útrobách spočívaly vojenské bedny naplněné vybavením. Po jantaru však ani stopy.

Další teorie odkazovaly na tajné nacistické bunkry a doly: například v německém Durynsku se opakovaně kopalo na místech, kde měli vojáci SS poklad ukrýt v podzemí, ale vždy bez výsledku. Podobné je to v Polsku – v Sovích horách a okolí Walbrzychu se hledači soustředili na komplex podzemních chodeb zvaný Projekt Riese. Žádná Jantarová komnata tam ale nečekala.

Ani Česku se legendy nevyhnuly. Podle jedné záhadologické verze měla v dubnu 1945 přistát v Protektorátu speciální nacistická mise: na zámku Zbiroh prý Němci složili z letadla asi dvacet beden neznámého obsahu. Zbiroh je opředen i jinými tajemstvími – má zde být nejhlubší studna v Evropě, kam se náklad údajně spustil a uzavřel. Mohla by tam ležet Jantarová komnata?

Pochybné svědectví sice vzbudilo pozornost lovců pokladů, ale žádný důkaz nikdy nevzešel. Známý český hledač Jan Mužík se v 90. letech domníval, že by stopy mohly vést i k proslulému „štěchovickému pokladu“. Ani tam však na jantar nenarazil. Mužík, stejně jako řada dalších, strávil hledáním komnaty roky života – v jeho případě po boku zkušeného německého kolegy Helmuta Gaensela.

S přibývajícími lety začalo být zřejmé, že naděje na nalezení originální Jantarové komnaty je mizivá. Už v 70. letech proto padlo rozhodnutí: pokusit se o vytvoření repliky, která by mohla slavnou síň nahradit. Roku 1976 se v Carském Selu, v rozbombardovaném Kateřinském paláci, rozběhly práce na rekonstrukci jantarové komnaty.

Úkol to byl titánský – dochovaly se jen černobílé fotografie původního interiéru a jediná barevná fotka z roku 1931. Malý tým řemeslníků vedený hlavním restaurátorem Alexandrem Krylovem krok za krokem obnovoval tajemství ztraceného umění práce s jantarem. Sovětský svaz však v 80. letech zápasil s ekonomickými problémy a obnova postupovala pomalu, občas musela být přerušena pro nedostatek peněz.

Teprve po pádu železné opony se podařilo získat velkorysou finanční pomoc od někdejšího nepřítele: německá společnost Ruhrgas v 90. letech darovala na dokončení projektu 3,5 milionu dolarů. Díky tomu byla nová Jantarová komnata hotova právě včas ke 300. výročí založení Petrohradu – a 31. května 2003 ji za přítomnosti ruského prezidenta Vladimira Putina a německého kancléře Gerharda Schrödera slavnostně otevřeli pro veřejnost.

Dnes v Kateřinském paláci mohou návštěvníci z celého světa opět obdivovat, jak vypadala. Krylov a jeho tým odvedli tak dokonalou práci, že mnozí tvrdí, že „nová“ komnata je snad ještě zářivější než ta původní. Sám restaurátor k tomu poznamenává, že všechen jantar v replike prošel jeho rukama – každý dílek ručně dobarvoval a ladil, aby mozaika ladila odstíny.

Důležitá je i údržba: jednou týdně osobně kontroluje, zda lepidla nedrolí, spáry drží a zda prach neubírá jasu zlatu a jantaru. Nová komnata je tedy v perfektní kondici. A co kdyby se přece jen jednou našel originál? „Pokud ji někdo najde, budeme mít jedinečnou příležitost porovnat pravou komnatu s její kopií,“ říká mluvčí muzea v Carském Selu Judi Dumaščin.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jantarov%C3%A1_komnata

https://www.atlasobscura.com/articles/amber-room-mystery-russia-nazis

https://radiozurnal.rozhlas.cz/zahady-kolem-zmizele-jantarove-komnaty-6322647

https://www.tzar.ru/en/objects/ekaterininsky/amberhall

https://www.smithsonianmag.com/history/a-brief-history-of-the-amber-room-160940121/

https://www.stoplusjednicka.cz/tajemstvi-jantarove-komnaty-kde-se-skryva-poklad-ukradeny-za-valky-nacisty

https://www.atlasobscura.com/articles/amber-room-mystery-russia-nazis

https://www.theguardian.com/books/2004/jul/18/historybooks.highereducation

https://enigmaplus.cz/zahada-jantarove-komnaty-spociva-na-ni-kletba/