Článek
Malý Karel vyrostl v chudé dělnické rodině na pražském Zlíchově. Narodil se 31. října 1879 jako druhý potomek Antonína a Marie Hašlerových. Otec byl původně kolářský tovaryš, později pracoval jako dělník ve sklárnách, matka přivydělávala jako sklářská dělnice.
Rodina žila skromně. Malý Karel si často přivydělával drobnými pracemi, ale nejraději prozpěvoval po ulicích. Už jako dítě bavil sousedy svým zpěvem a drobnými vystoupeními – někdy to vypadalo, jako by žebral, když ho kolemjdoucí za tu podívanou odměňovali krejcary.
Rodiče však pro jeho komediantství neměli pochopení. Otec byl přísný a přál si ze syna mít řemeslníka. Vyučil tedy Karla rukavičkářem – serióznímu řemeslu, které mělo mladíka zajistit do budoucna. Karel skutečně získal tovaryšský list na výrobu rukavic, ale jeho srdce bilo pro divadlo.
Jakmile mohl, utíkal mezi ochotníky. Každou volnou chvíli trávil na zkouškách a představeních místních amatérských spolků. Hned několikrát ho otec hledal a tahal domů z prostředí, které považoval za mravně pochybené – z kouřem nasáklých šantánů a putyk, kde jeho syn hrával a zpíval kuplety ve společnosti pochybných komediantů a lehkých žen.
Při jedné takové „záchranné misi“ se rozzuřený Antonín neudržel a popadl svou dlouhou pěnovou fajfku – milovanou dýmku, od které se jinak nehnul – a přetáhl s ní Karla přes záda tak prudce, až se rozlomila. Mladý Hašler dostal jasně najevo, co si o jeho vysedávání po kabaretech rodina myslí.
Jenže i zlomená fajfka byla pro Karla lepší osud než zlomené sny. Krátce po vyučení, v roce 1897, se mladý Hašler sebral a šel za svým cílem – doslova pěšky odešel z Prahy za prvním divadelním angažmá. Přidal se ke kočovné herecké společnosti a začal hrát na malých scénách po venkově.
Prošel snad všemi zapadlými štacemi – „raději se zeptejte, kde jsem nehrál a nezpíval, bude to přehlednější,“ vtipkoval později. Na své pouti se zastavil v každé hospodě, kde ho nechali vystoupit, a písničkami si získával srdce obyčejných lidí. Brzy jeho cesta vedla zpět do města: přes krátké působení v Táboře a Brně se talentovaný mladík dostal až do slovinské Lublaně, kde hrál dokonce i menší role v tamní opeře.
Karel Hašler zkrátka mířil vysoko. V roce 1903 se mu splnil sen – režisér Jaroslav Kvapil ho angažoval do činohry Národního divadla v Praze. Na prknech slavné „Zlaté kapličky“ strávil následujících dvanáct let a ztvárnil desítky rolí, od shakespeareových her až po české historické drama. Patřil k oblíbeným hercům souboru – energický, pohledný, s pohotovým jazykem i pohybovým nadáním byl nepřehlédnutelnou osobností každého představení.
První úspěchy
V Národním divadle našel Hašler víc než jen prestižní práci. Spřátelil se s řadou slavných herců a režisérů, poznal prostředí velkého umění. A také potkal lásku. Zamiloval se do klavíristky Zdenky Frimlové – sestry skladatele Rudolfa Frimla – a v březnu 1908 se s ní na Staroměstské radnici oženil. Krátce nato se jim narodil první syn Karel a o rok později druhý syn Zdeněk Miloš.
Rodinné štěstí však Hašlera nezpomalilo v jeho bohémském tempu. Vedl dvojí život – ve dne činoherní herec vážené scény, v noci bohém toulající se po pražských lokálech s kytarou. Už během působení v Národním divadle ho to totiž stále víc táhlo k autorské písni a kabaretu. Učil se zpěvu, cvičil hru na klavír a kytaru a zkoušel skládat vlastní popěvky.
V roce 1908 poprvé veřejně vystoupil se sérií vlastních písní – a sklidil okamžitý úspěch. Povzbuzen tímto ohlasem se vrhl na komponování naplno. Z počáteční záliby se stala posedlost: verše a melodie z něj přímo tryskaly a brzy měl zásobu písniček, které si lidé začali prozpěvovat po celé Praze.
Roku 1910 spoluzaložil Karel Hašler první stálý český kabaret Lucerna a brzy se stal jeho hlavní hvězdou. Jeho písně byly chytlavé, veselé i dojemné zároveň, plné lásky k rodné zemi, k Praze, k malým lidským osudům.
Jeho skladby okamžitě zlidověly – lidé si je pobrukovali doma i na ulicích a gramofonové desky s Hašlerovými nahrávkami šly na dračku. Mladý umělec dokázal dokonale vystihnout náladu společnosti. Za veselými popěvky se často skrývala satira nebo vlastenecké nadšení. Když se soumrak nad Evropou začal měnit ve stín první světové války, přitvrdil i Hašler.
Do svých dojemných písní vplétal kritiku poměrů a národní apel. V kabaretu Lucerna během války bavil publikum zdánlivě nevinnými kuplety, ale pozorný posluchač v nich slyšel výsměch císařskému trůnu i volání po svobodě. Roku 1915 převzal vedení kabaretu Rokoko a s tímto souborem jezdil téměř tři roky po venkově – a všude, kde zastavil, šířil vlasteneckou náladu a myšlenku samostatnosti.
S kytarou v ruce propagoval odtržení od rakouské monarchie a zpíval lidem o českých legionářích bojujících za svobodu, o hrdinech od Zborova, o naději na vlastní stát. V písni Hoši od Zborova teskně opěvoval padlé vojáky – a zároveň mezi řádky připomínal živým, za co ti hoši položili životy.
Hašlerovy odvážné kuplety neušly pozornosti rakouských úřadů. Provokatérem byl už za první světové války. V jednom tehdejším udání se píše, že v Lucerně zpíval kuplet zesměšňující císaře Karla I., píše se v jednom udání, které na něj tehdy přišlo. Vítězství cenzorů nad písničkářem však netrvalo dlouho.
Na podzim 1918 se Rakousko-Uhersko zhroutilo a v Praze byla vyhlášena samostatná republika. U historických okamžiků Karel Hašler samozřejmě nemohl chybět. Dne 28. října 1918 stál na balkóně Národního divadla a nadšenému davu demonstrantů zpíval českou hymnu i své písničky za doprovodu kytary.
V těch chvílích se definitivně stal symbolem českého národního umělce. Jeho hlas, jeho tvorba, to vše splývalo s euforií z nově nabyté svobody. Krátce po válce se Hašler vrátil ke kabaretu Lucerna a vedl ho v letech 1918–1923.
Zároveň nezahálel ani jako podnikatel – už roku 1919 založil vlastní hudební nakladatelství, které vydávalo populární šansony a písně z jeho repertoáru. Brzy patřil k nejznámějším kulturním osobnostem mladé republiky.
Působil jako ředitel několika divadel (Varieté v Karlíně, Rokoko, krátce i Vinohradské divadlo), psal texty pro jiné skladatele, režíroval revue a operety. A když přišel nástup filmu, byl u toho – nejprve jako herec v němých filmech, později jako scenárista, režisér i tvůrce filmové hudby.
Jeho prvním zvukovým filmem byl symbolicky Písničkář (1932), v němž si zahrál českého vlastence za Rakouska-Uherska – částečně autobiografickou roli. Film slavil úspěch a Hašlerova hvězda díky němu zazářila i na stříbrném plátně. Stal se jednou z tváří českého meziválečného showbyznysu: umělec mnoha řemesel, kterého znali intelektuálové z kaváren i prostí lidé na vesnicích.
Vlastenec, rebel i kontroverzní osoba
Hašler byl známý jako velký milovník Prahy. Své rodné město opěvoval v mnoha písních a získal přezdívku „pražský písničkář“. Postupně se z něj stal i hlas lidu – svými satirickými popěvky komentoval dění ve společnosti. Nebál se kritizovat nešvary, zesměšňoval lidskou malost, pokrytectví i politikaření. V kabaretech si utahoval z úředníků, pohrával si s provokací. Jeho humor byl přímý, někdy až drsný, ale vždy trefný.
Když některé písně nezabraly, přešel v nadsázce až do patosu – jen aby dojal srdce posluchačů. Hašler se uměl pohybovat na hraně sentimentu a satiry a právě tím si získal davy. Ve třicátých letech, tváří v tvář hospodářské krizi a narůstajícím politickým konfliktům, v něm jeho buřičská povaha dál vřela.
Bouřil proti nacismu, komunismu i čemukoli, co cítil jako ohrožení národa. Jeho písně často reagovaly na nejčerstvější události – když se něco šuškalo v hospodách, Hašler o tom už druhý den zpíval na jevišti.
Přesto i na tak jasném charakteru, jakým byl Karel Hašler, ulpěl v průběhu let stín pochybností. Přišly okamžiky, kdy jeho bezmezný patriotismus nabral kontroverzní směr. Po roce 1938, kdy prožil trpké zklamání ze zrady mnichovské dohody, totiž Hašler překvapivě sympatizoval s domácími fašisty.
Obdivoval charismatického generála Radolu Gajdu a zalíbila se mu myšlenka „vlády pevné ruky“ – tedy autoritativního režimu, který by v chaotických časech sjednal pořádek. Ve vzteku nad kapitulací v Mnichově se nevybíravě opřel i do vlastních: čelné politiky první republiky vinil, že stát „zaprodali Židům“.
Jakmile však nacistické Německo rozbilo zbytky republiky a začalo okupovat české území, Hašler rychle prozřel. Okupanty nenáviděl a brzy se zařadil mezi ty, kdo jim aktivně vzdorovali – byť svérázným způsobem.
Zpočátku se ještě pohyboval v oficiálním kulturním životě protektorátu. Roku 1938–39 byl uměleckým vedoucím Divadla U Nováků v Praze, pokračoval v natáčení filmů a veřejně vystupoval. Jenže dlouho nedokázal krotit svůj ostrý jazyk. Nacisté zakázali zpívat vlastenecké písně.
Takový vzdor pochopitelně neunikl pozornosti gestapa. Hašler měl už nějaký čas v patách agenty gestapa. Přesto vystupoval dál, ba co víc – neváhal dráždit mocné. V pražské Lucerně na jednom vystoupení zpíval své protiněmecké písně zrovna ve chvíli, kdy v publiku seděl německý velvyslanec.
Ten si pohoršeně mumlal a nakonec lakonicky utrousil: „Kdo je to ten Hašler? Poznamenejte si ho,“ obrátil se na asistenty. Varovná slova visela ve vzduchu. Možná právě v té chvíli bylo o osudu Karla Hašlera rozhodnuto.
Pankrácká cela a poslední film
Na jaře 1941 byl Hašler poprvé zatčen. Gestapo si pro něj přijelo do východočeské vesnice Ronov nad Doubravou, kde zrovna s filmaři natáčel exteriéry k připravovanému snímku. Někdo ho udal pro pobuřování – prý večer v hospodě bavil štáb protiněmeckými popěvky.
Hašlera odvlekli k výslechu a několik týdnů věznili. Při vyšetřování na něj křičeli a mlátili ho přes hlavu srolovanými novinami, ve kterých otiskl pár svých básniček. Na nedostatek důkazů ho nakonec pustili. Varování to však bylo víc než důrazné.
Karel Hašler se vrátil k roztočenému filmu. Hašler zkrátka neuměl přestat. Hned jak dorazil zpátky na plac, zvedl náladu kolegům dalšími šprýmy a narážkami. Bylo léto 1941. Venkovské scenérie u Benešova měly posloužit filmu Městečko na dlani – idylickému příběhu podle románu Jana Drdy, který měl divákům v těžké době dopřát trochu milého humoru a poetiky.
Režisérem filmu byl Hašlerův známý Václav Binovec a písničkář mu dělal poradce. Kamery zachycovaly poklidnou venkovskou idylu – rozesmáté děti na návsi, klevetivé tetičky na zápraží, bláznivé příhody v maloměstě. V zákulisí se však schylovalo k dramatu, které se do filmu nikdy nedostane.
2. září 1941 Hašlera převezli do Prahy na Pankrác. Ocitl se v temné cele, s omezeným přídělem jídla a s výslechy, při nichž se ho snažili zlomit psychicky i fyzicky. Po několika týdnech ho deportovali do drážďanské věznice. Věděl, že směřuje do tábora, odkud není návratu.
Doma mezitím zůstala jeho partnerka, mladičká Charlotte, se kterou prožil poslední roky. Jeho manželství se Zdenkou se rozpadlo už v polovině 30. let, a tak Hašler stáří trávil po boku nové lásky – německé překladatelky Charlotty Jurdové. Ironií osudu byla Charlotta německé národnosti, ale Hašler v ní našel spřízněnou duši.
Dokonce se jim v listopadu 1941, v těch nejčernějších časech, narodilo miminko. Třetí Hašlerův syn dostal jméno Thomas a tatínek se o jeho příchodu na svět dozvěděl z dopisu, který mu jeho milá stihla do vězení poslat. V té době už byl Karel Hašler na cestě do koncentračního tábora.
Dne 17. října 1941 se vězeň číslo T–6581 – Karel Hašler – ocitl v koncentračním táboře Mauthausen. Začal jeho poslední boj. Jednoho dne v polovině listopadu 1941 se ale stalo něco, co i jeho odhodlání zlomilo. Dozorci v táboře neměli slitování ani důvod – stačilo, že se špatně podíval, nebo možná jen stál v cestě. Opilý příslušník SS se zničehonic vrhl na Hašlera, surově ho zbil a zkopal do krve.
Těžké okované boty rozdrtily Karlovi nohu a zpěvák zůstal ležet v blátě. Odmítli ho ošetřit – však byl jen číslo, odsouzenec na převýchovu smrtí. Otevřená rána se zanítila a rozběhla se v ní infekce. Hašlera navíc stihla úplavice, jež se v přeplněném táboře šířila rychle.
Už nemohl pracovat ani chodit na nástupy. To pro něj znamenalo definitivní ortel. 22. prosince 1941 časně ráno vězeň číslo T–6581, český písničkář Karel Hašler, zemřel.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Ha%C5%A1ler
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/HA%C5%A0LER_Karel_1879%E2%80%931941
https://raumdernamen.mauthausen-memorial.org/?id=4&p=4086&L=1
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/HA%C5%A0LER_Karel_1879%E2%80%931941
https://plzen.rozhlas.cz/pripomente-si-karla-haslera-byl-vyborny-pisnickar-satirik-i-podnikatel-8389775
https://plus.rozhlas.cz/karel-hasler-byl-vlastenec-ktery-nade-vse-miloval-prahu-i-celou-vlast-uvazuje-8539250
https://www.denik.cz/hudba/karel-hasler-vyroci-pisnicka-ceska-mauthausen-pisnickar.html
https://www.lidovky.cz/relax/lide/karel-hasler-budete-zit.A150823_160647_lide_ELE
