Článek
V kinosále je tma a na plátně běží titulky. Hudba zní povědomě – stejná melodie, stejné tempo, stejná nálada jako v těch filmech, kde Bud Spencer zahazuje svoje nepřátele a Terence Hill se usmívá pod kloboukem. Němečtí diváci se usazují pohodlněji. Koupili si lístky na nový film se slavným duem Spencer a Hill.
Jenže tváře nesedí. Ten velký vousatý chlap – to není Spencer. A ten blonďák – vypadá podobně, ale něco je špatně. Hlas souhlasí. Hudba souhlasí. Ale oči ne. Diváci začínají šeptat. Šepot přechází v reptání. Začínají vstávat ze sedadel. Za chvíli sedačky letí vzduchem a dopadají na plátno, na kterém se dva muži napodobují jiné dva muže, ale mnohem slavnější.
Takto to popsal režisér Giuliano Carnimeo o třicet let později. Nebyl to ojedinělý incident. V různých městech Německa se to opakovalo – diváci bušili pěstmi do opěradel, křičeli na projekcionistu, žádali peníze zpět. Němci patřili k nejnadšenějším fanouškům filmů se Spencerem a Hillem v Evropě a tento podvod brali jako osobní urážku.
Ten blonďatý Ital, kvůli kterému taky létaly sedačky, se jmenoval Antonio Cantafora. Byl to umělec, žádný rváč. Studoval klasické divadelní herectví. Hrál ve filmu Federica Felliniho. Rád maloval obrazy. A čeští diváci ho znali jako Matouše ze Šimona a Matouše – aniž by tušili, kdo to vlastně je.
Antonio Cantafora se narodil 2. února 1944 v Crotone, malém pobřežním městě na jihu Itálie v Kalábrii. Otec byl malíř a sochař – na hlavním náměstí města stojí dodnes jeho socha Krista v kapli. Antonio maloval po otcově boku od dětství. Později na to vzpomínal: „Můj otec byl malíř a jako mladý jsem s ním zůstával a maloval.“ Antonio rád maloval po celý svůj život.
Bratr Gino se vydal jinam – stal se podmořským archeologem a potápěl se v Jónském moři u pobřeží Crotone. V roce 1986 tam objevil vrak římské nákladní lodi se třemi sty padesáti sedmi tunami antického mramoru – jeden z nejvýznamnějších podmořských nálezů ve Středomoří.
Místní ho znali jako tichého, houževnatého člověka, který trávil víc času pod vodou než na souši. Když Gino v roce 2014 zemřel, místní archeologická skupina po něm pojmenovala hlavní sál svého sídla a popsala ho jako „velkého archeologa a velkého člověka.“
Antonio odešel v šedesátých letech do Říma, protože chtěl hrát ve filmu. Ale do Crotone se vracel celý život – každý rok na místní svátky patronky města, kdy se celé město sejde u moře. To dělal i když už byl poměrně slavný herec.
Ten druhý
V Římě studoval divadelní herectví na jedné z tamních avantgardních škol. Škola ho připravovala na seriózní divadlo, ne na komerční filmy. Ale Cantafora byl vysoký, světlovlasý a modrooký – v Itálii šedesátých let ho všechno směrovalo k westernu, nejúspěšnějšímu tématu té doby.
Filmový debut přišel v roce 1967. V roce 1970 ho obsadil Mario Bava, jeden z nejlepších italských hororových režisérů, do výraznější role ve filmu Krvavý Baron. Bava si herce vybíral podle tváří a ta Cantaforova ho zaujala. Film se promítal i mezinárodně a Cantafora měl před sebou rozjetou kariéru. Jenže italský filmový průmysl sedmdesátých let měl vlastní logiku.
Bud Spencer a Terence Hill byli v první polovině sedmdesátých let nejziskovějším filmovým duem v Evropě. Akční komedie postavené na jednoduchém kontrastu: obrovský vousáč a elegantní blonďák, facky místo střílení, humor místo tragiky. Distributoři na nich vydělali obrovské peníze.
Pak se duo na pět let rozdělilo kvůli sólovým projektům. V italském kině vznikla díra – a producent Manolo Bolognini tu díru chtěl zacelit. Založil produkční společnost Aetos Film a začal hledat náhradníky pro slavnou dvojici.
Za velkého vousáče našel Paula L. Smithe, skoro dvoumetrového Američana. Za blonďáka obsadil Cantaforu. Bolognini však věděl, že podoba dvou herců nestačí. Podvod musí fungovat na všech úrovních. A tak ho připravil opravdu důkladně.
Najal Pina Locchiho – dabéra, jehož hlasem byl Terence Hill v Itálii dabovaný. (V té době se filmy v Itálii běžně točily bez původního zvuku a dialogy se přidávaly později, pomocí profesionálních dabérů.) Locchi daboval Hilla ve všech jeho filmech. Teď daboval Cantaforu. Když divák zavřel oči, slyšel originál.
Glauco Onorato, hlas Buda Spencera, zase daboval Smithe. V jednom z filmů se Onorato dokonce sám objevil v malé herecké roli – a musel ho dabovat ještě někdo jiný, aby se neprozradil.
Hudbu složili Guido a Maurizio De Angelis – bratři, kteří pod pseudonymem Oliver Onions napsali všechny známé melodie filmů Spencer-Hill. Pro tuhle sérii použili jiný pseudonym, Juniper, ale styl byl naprosto totožný.
Cantafora si vzal pseudonym Michael Coby. Mezi lety 1974 a 1976 vzniklo pět filmů. Už ten první z nich, Carambola, vydělal jen v Itálii přes sto čtyřicet milionů lir. Peníze tekly. A Cantafora se stal něčím, čím nikdy být nechtěl – průmyslovým produktem, který měl napodobovat někoho jiného.
Ve Španělsku filmy distribuovali s marketingem záměrně navrženým tak, aby si diváci mysleli, že jdou na originální film se Spencerem a Hillem. Ve Francii to samé. V každé zemi jiný název, jiný plakát, stejný podvod. Jediní, kdo se nikdy nebouřili, byli Češi a Slováci. V Česku a na Slovensku šly dva z těchto filmů jako Šimon a Matouš a Šimon a Matouš jedou na Riviéru. Diváci je prostě přijali a milovali.
Carnimeo, který dva z těch filmů režíroval, popsal Cantaforu na place jako „mnohem vstřícnějšího a klidnějšího“ než Smith, který býval tvrdohlavý a obtížně se s ním spolupracovalo. Cantafora pracoval profesionálně a dělal svou práci dobře.
Recenzenti si později všimli, že jeho Matouš nebyl přesnou kopií Hilla – hrál ho naivněji a prostodušeji, jako by do role vnášel něco svého. Hill hrál šibala. Cantafora hrál chlapce, který se tváří jako šibal. Byl v tom jemnější a zranitelnější.
Terrance Hall a Bob Spencer
Když série překročila Atlantik, podvod zašel ještě dál. Edward L. Montoro, majitel distribuční společnosti Film Ventures International, koupil film Šimon a Matouš pro americký trh. V titulcích přejmenoval Paula Smithe na „Bob Spencer“ a Cantaforu na „Terrance Hall“.
Smith měl smlouvu garantující uvedení jeho pravého jména. Pustil se do soudní pře a uspěl. Soud konstatoval, že identita umělce je zásadní pro jeho profesní existenci a záměna jména bez souhlasu je žalovatelný čin. Rozsudek se dodnes cituje v americkém zábavním právu.
O Cantaforově reakci na přejmenování na „Terrance Hall“ žádný zdroj nehovoří. Možná mu to bylo jedno, možná se jen nechtěl soudit. Každopádně Montoro dopadl špatně. V roce 1984 začal z vlastní firmy systematicky vyvádět peníze. V roce 1985 zmizel beze stopy – odešel z kanceláře jednoho odpoledne a už se nikdy nevrátil. Policie ho nikdy nenašla. A firma zkrachovala.
Trochu jiná sláva
V polovině osmdesátých let Cantafora opustil svět bláznivých komedií a začal hrát ve vážných filmech. Italské články popisují drama La cicala z roku 1980, kde hrál po boku Virny Lisi pod režisérem Albertem Lattuadou, jako film, který mu dal skutečnou kariéru.
V roce 1987 přišel zlomový okamžik: Federico Fellini ho obsadil do svého filmu Interview – osobní vzpomínky na kino a na stárnutí, které získaly zvláštní cenu v Cannes.
Fellini byl známý tím, že si herce nevybíral podle životopisů, ale podle jejich energie. I do vedlejších rolí obsazoval s posedlou péčí. Cantafora u něj hrál roli ženicha – vedlejší postava v nejslavnější scéně filmu, kde se potkávají Marcello Mastroianni a Anita Ekberg nad starými záběry ze Sladkého života.
V roce 1993 hrál sicilského mafiána v úspěšném filmu Giovanni Falcone o slavném protimafiánském soudci.
Celý život, souběžně s herectvím, Cantafora maloval. Ne jako hobby, ale jako druhou profesi zděděnou po otci. Přes čtyři sta obrazů za kariéru. Maloval témata z antické historie a mytologie svého rodného kraje.
Při pobytu v Los Angeles dostal zakázku přímo od prezidenta studia Twentieth Century Fox. Maloval obrazy pro filmová studia – jeho plátna visela v římském sídle Foxu. V roce 2016 měl výstavu v japonské Ósace organizovanou Sony.
O Cantaforově soukromém životě se nedochovalo téměř nic. Žádný dochovaný zdroj nezmiňuje manželku nebo děti. Tento muž si svou soukromou identitu chránil důsledně.
V posledních letech života Cantafora pracoval na projektu, který považoval za svůj nejdůležitější – film o Pythagorovi, antickém filosofovi, který žil a učil právě v Crotone.
Nedokončil to. Antonio Cantafora zemřel 20. dubna 2024 v Poggio Mirteto, malém městě v kopcích šedesát kilometrů od Říma. Dostal infarkt. Bylo mu osmdesát let.
Carnimeo o Cantaforovi řekl: „Byl to seriózní herec, profesionál, který bohužel ve své kariéře neměl takové štěstí, jaké si zasloužil.“
Zdroje:
https://westernsallitaliana.blogspot.com/2024/04/michael-coby-paul-smith.html
https://www.70-80.it/1975-simone-e-matteo-fanno-il-verso-a-bud-spencer-e-terence-hill-allestero-il-pubblico-al-cinema-sinfuria-e-lancia-le-sedie-contro-lo-schermo/
https://weirditaly.com/2023/01/19/smith-coby-the-shameless-clones-of-terence-hill-bud-spencer/
https://gazzettadelsud.it/articoli/archivio/2024/04/20/crotone-in-lutto-muore-a-roma-il-pittore-attore-antonio-cantafora-b7a115c5-0913-4f60-aa26-37ba53cd80bb/
https://www.crotoneok.it/si-e-spento-lattore-antonio-cantafora-il-legame-con-la-sua-terra-nellintervista-di-crotoneok/
https://wesud.it/si-e-spento-a-roma-lattore-e-pittore-crotonese-antonio-cantafora-voce-perdiamo-un-pezzo-della-nostra-storia/
https://www.courtlistener.com/opinion/390271/paul-smith-an-individual-v-edward-l-montoro-and-film-ventures/
https://ilcinegico.com/2022/07/28/le-terribili-copie-di-bud-spencer-e-terence-hill/
https://www.ilcrotonese.it/2024/10/07/lattore-franco-nero-a-pesca-a-crotone-per-ricordare-lamicizia-con-cantafora/1706537/
https://www.gruppoarcheologicokr.it/video/un-grande-archeo-sub-un-grande-uomo-il-ricordo-di-gino-cantafora/
https://en.wikipedia.org/wiki/Antonio_Cantafora
