Článek
Nastoupila jsem na Národní třídě. Dveře tramvaje se s cinknutím zavřely a já jsem se sesunula na jediné volné místo u okna. Byla to úleva, která trvala asi tři vteřiny. Pak se ozvala moje bederní páteř. Pracuji jako zdravotní sestra na oddělení LDN. Dvanáct hodin tahám bezvládné pacienty, polohuji je, myji. Dneska nám chyběly dvě ošetřovatelky. Odřela jsem to za tři lidi. Poslední růžovou pilulku proti bolesti jsem si vzala ve tři odpoledne. Teď, o půl osmé večer, už dávno přestala účinkovat. Cítila jsem, jak mi bolest vystřeluje do pravé nohy. Každé drncání tramvaje bylo jako rána kladivem. Zavřela jsem oči a modlila se, abych už byla doma, ve vaně, ve vodorovné poloze.
Příchod „revizora mravů“
Na Karlově náměstí přistoupila ona. Paní, odhadem kolem sedmdesátky. Nevypadala jako chudinka o holi. Měla na sobě elegantní kabát, trvalou jako helmu a v ruce tašku na kolečkách, kterou za sebou táhla s energií parního válce. Tramvaj byla plná, ale ne narvaná k prasknutí. V zadní části byla volná místa. Ona si ale vybrala mě. Postavila se přímo nade mě. Cítila jsem její pohled na temeni hlavy. Chytila se tyče a začala ostentativně vzdychat. „Hhhmmmm. To je dneska doba.“ Otevřela jsem jedno oko. Viděla jsem, jak si přehazuje kabelku z ramene na rameno a naráží do mého ramene. Ignorovala jsem to. Ne ze zlé vůle. Ale proto, že jsem věděla, že pokud se pokusím vstát, možná se mi podlomí kolena. Moje záda byla v křeči. Byla jsem ráda, že sedím.
Pasivní agrese v přímém přenosu
Vzdychání nepomohlo, tak paní přitvrdila. „No jo, sluchátka v uších, oči zavřené, a svět se toč,“ pronesla nahlas do prostoru. Neměla jsem sluchátka. Jen jsem se snažila přežít cestu. Zvedla jsem k ní oči. Byly podlité krví z únavy. „Paní, omlouvám se, ale já dneska opravdu nemůžu,“ řekla jsem chraplavým hlasem. „Mám po dvanáctce a zablokovala jsem si záda.“ Čekala jsem pochopení. Alespoň minimální lidskou reakci. Místo toho přišel výsměch. „Zablokovaná záda! Prosím vás, podívejte se na sebe. Jste mladá ženská! Co máme říkat my?“ Mladá ženská. Je mi pětačtyřicet. Mám dospělé děti. Mám vrásky kolem očí a šediny, které zakrývám barvou. Ale pro ni jsem byla „mladá“, což v jejím slovníku znamenalo „zdravá, líná a drzá“.
Bod zlomu: Zapojuje se veřejnost
V tu chvíli se do toho vložil pán sedící přes uličku. Padesátník v obleku, který vypadal, že celý den seděl v kanceláři. „Slečno, to nemyslíte vážně,“ obořil se na mě. „Pusťte tu paní sednout. Trochu úcty ke stáří by neškodilo.“ Celá tramvaj ztichla. Cítila jsem na sobě desítky očí. Bylo to, jako by na mě namířili reflektor s nápisem VINÍK. Chtěla jsem křičet: „Víte vy vůbec, co mám za sebou? Víte, kolikrát jsem dneska zvedla stokilového chlapa, aby se nepomočil?“ Ale hrdlo se mi stáhlo. Cítila jsem tu strašnou, lepkavou hanbu. I když jsem byla v právu, i když jsem byla nemocná, společenský tlak mě drtil. „Vždyť říkám, ta dnešní mládež,“ přisadila si ta paní vítězoslavně, když viděla, že má zastání. „Vychování žádné, jenom mobily a arogance.“
Pokusila jsem se vstát. Byla to chyba. Jakmile jsem se zapřela o nohy, projela mi křížem tak ostrá bolest, že jsem vyjekla. „Au!“ Znovu jsem dopadla na sedačku. Slzy mi vyhrkly do očí. „No to je divadlo,“ utrousil ten pán v obleku. „Fakt, kam to spějeme.“
Útěk v bolestech
Nevydržela jsem to. Ten tlak byl horší než ta fyzická bolest. Na další zastávce jsem se s vypětím všech sil zvedla. „Posaďte se,“ hlesla jsem směrem k té paní, aniž bych se jí podívala do očí. „No proto,“ odsekla a okamžitě si začala rovnat kabát na mém, ještě teplém místě. Vypotácela jsem se z tramvaje ven. Nebyla to moje zastávka. Musela jsem jít ještě kilometr pěšky, nebo čekat na další spoj. Sedla jsem si na lavičku na zastávce. Byla studená, kovová. Rozbrečela jsem se. Ne proto, že mě bolela záda. Ale pro ten pocit absolutní bezmoci. Byla jsem odsouzena na základě vzhledu. Protože jsem neměla hůlku a šediny, neměla jsem nárok na úlevu. Protože jsem v pětačtyřiceti vypadala zachovale, byla jsem zařazena do škatulky „nevděčná mládež“.
Ten pán v obleku a ta paní s taškou teď jedou dál, spokojení sami se sebou, jak „vychovali“ jednu drzou ženskou. Netuší, že ta ženská teď polyká další prášek, aby vůbec došla domů, a zítra ráno musí znovu nastoupit na dvanáctku, aby se postarala o jiné staré lidi. O lidi, kteří jsou možná stejně staří jako ta paní v tramvaji, ale na rozdíl od ní potřebují skutečnou pomoc, ne jen demonstraci moci.
