Noc, kdy nacisté přišli o atomovou bombu: Nejslavnější sabotáž druhé světové války

Noc 27. února 1943, Vemork v norském Telemarku. Devět statečných Norů postupuje roklí, kterou Němci považují za nezdolatelnou. Dole na dně údolí překonali polozamrzlou řeku a nyní se drápou na protější stráň.

Kdesi nad nimi, ve tmě, stojí impozantní továrna na výrobu těžké vody – strategická srdcová komora hitlerovského jaderného programu. Muži stoupají vzhůru s vědomím, že nesou výbušniny schopné to srdce vyřadit z těla Třetí říše. Během výcviku se učili model továrny nazpaměť, ačkoli tam nikdy předtím nebyli – teď se musí spolehnout na každý detail plánu. Nikdo z nich nečeká, že by se po téhle misi ještě někdy vrátil domů.

Krátce před půlnocí se tým dostává k železniční trati, která vede nenápadně až k továrně – zde skoro nehlídaná stezka, kterou pro ně vypátral jejich krajan Claus Helberg. Stráže na mostě výš nad nimi nic netuší; vyměňují se právě na půlnoční směně a nejspíš víc bojují se zimou než s představou sabotáže.

V tu chvíli se devítičlenný oddíl rozděluje na dvě části: krycí skupina zaujme pozice venku a sabotážní čtyřčlenný tým, vedený 23letým poručíkem Joachimem Rønnebergem, míří k bočnímu vstupu do objektu. Brána je zamčená. Knut Haukelid vytahuje silné pákové nůžky – speciální nástroj, který Rønneberg prozíravě pořídil v Anglii místo hlučné pilky – a přestřihává oplocení.

Kov se pod ostřím láme bez velkého hluku. Otvorem v plotě proklouznou dovnitř. Dveře do sklepení jsou však zajištěné. Rønneberg s jedním dalším mužem se plíží kolem – nahmatají malý servisní tunel a prolezou jím dovnitř, do útrob továrny. Tady, hluboko pod zemí, zrovna obchází noční hlídač.

Norové se v šeru střetnou s vyděšeným pohledem jednoho ze zaměstnanců – norského průmyslového dělníka, jenž dělá noční obchůzku. Zaskočí jej beze zbraně a v tichosti – nechtějí prolévat krev vlastního národa.

Rønneberg a expert přes výbušniny Birger Strømsheim obezřetně rozmisťují plastické trhaviny a rozmotávají zápalné šňůry kolem soustavy sudů a potrubí. Je jich méně, než plánovali – část týmu se ztratila v labyrintu budovy a zůstala venku nebo hledá cestu oknem.

Veškerá tíha úkolu teď leží na dvou mužích v temném sklepě. Přidají k náloži poslední blok a vymění s kolegou pohled: je čas. Rønneberg se rozhodne zkrátit zapalovače – místo dvou minut jim dá pouze půl minuty, aby měli šanci slyšet explozi, ale stihli se dostat do bezpečné vzdálenosti.

Abychom porozuměli riskantní akci v továrně Vemork, musíme se vrátit o několik let zpět a zasadit ji do širšího kontextu. V roce 1938 objevili němečtí vědci Otto Hahn a Fritz Strassmann možnost štěpit atomy uranu – zahájili tak závody ve vývoji atomové bomby.

K uskutečnění řízené řetězové reakce štěpení je však zapotřebí moderátor – látka, která zpomalí neutrony uvolněné při štěpení, aby mohly dále efektivně štěpit další jádra. Američané ve svém Manhattan Projectu zvolili jako moderátor obyčejný grafit a soustředili se na obohacování uranu-235.

Nacisté ale vsadili na jinou cestu: těžkou vodu neboli oxid deuteria (D₂O). Těžká voda je téměř k nerozeznání od té obyčejné, obsahuje však izotop vodíku – deuterium – s neutronem navíc, což činí molekulu těžší a vzácnější. Právě tato vlastnost umožňuje těžké vodě účinně zpomalovat neutrony a usnadnit tak jadernou reakci potřebnou k získání atomové bomby.

Němečtí vědci kolem laureáta Nobelovy ceny Wernera Heisenberga doufali, že s pomocí těžké vody dokáží spustit řetězovou reakci s přírodním (neobohaceným) uranem a získat plutonium pro bombu. Jenže těžká voda byla extrémně vzácná a její výroba obtížná.

Před válkou existovalo na světě jediné průmyslové zařízení schopné produkovat těžkou vodu ve větším množství: hydroelektrárna a chemická továrna Norsk Hydro ve Vemorku u města Rjukan v Norsku. Původně sloužila k výrobě hnojiv, ale roku 1934 se stala prvním závodem na světě, kde vznikala těžká voda jako vedlejší produkt při elektrolýze vody pro produkci amoniaku. Maximální kapacita byla kolem 1,2 tuny těžké vody ročně.

Krátce před německou invazí do Norska v dubnu 1940 stihla francouzská rozvědka odvézt z Vemorku asi 185 kg zásob těžké vody do bezpečí. Továrna však zůstala nepoškozená a Němci ji po okupaci Norska převzali a drasticky navýšili produkci – nutili norské dělníky pracovat na plný výkon a do konce roku 1941 vyráběli asi 4 kg těžké vody denně.

To už spojenecké zpravodajské služby bijí na poplach. Dostávají zprávy z norského odboje, že okupanti chtějí Vemork rozšířit a produkci těžké vody zvýšit. Hitlerův nukleární program se tak díky této odlehlé továrně nebezpečně přiblížil k cíli.

Na jaře 1942 už Britové a Američané dobře věděli, že těžká voda je Achillovou patou německého jaderného úsilí – vzácnou surovinou, bez níž by reaktor na výrobu plutonia byl těžko provozovatelný. Spojenci se proto rozhodli tuto Achillovu patu přeseknout. Cílem se stal Vemork. Jenže jak na něj zaútočit?

Přímé nálety se zdály riskantní: plukovník Leif Tronstad, norský chemik a uprchlý odbojář, který z Londýna pomáhal plánovat akci, upozorňoval, že bombardování by mohlo zasáhnout velké zásobníky čpavku v továrně a zabít obyvatele města Rjukan v údolí, a navíc že provoz výroby těžké vody je hluboko v betonovém suterénu, kam běžné pumy neproniknou. Londýn mu dal za pravdu a dal přednost chirurgické sabotážní operaci provedené speciálně vycvičenými muži před masivním náletem.

Plán na zničení továrny dostala na starost britská tajná organizace Special Operations Executive (SOE) – „ministerstvo nevyhlášené války“, jak se jí přezdívalo. Ta měla již od počátku okupace kontakty s norským odbojem a rekrutovala dobrovolníky z řad Norů, kterým se podařilo uprchnout do Británie.

Vznikla tak speciální norská jednotka Company Linge (Kompani Linge), pojmenovaná podle kapitána Martina Lingeho, jenž padl při dřívější akci. Tito muži prodělali náročný výcvik v horách Skotska – noční pochody vřesovišti, plížení, střelbu, práci s výbušninami, i přežití v drsných podmínkách.

Hardangerjøkulen, vysoko položená náhorní planina Hardangervidda nad Rjukanem, je sama o sobě přírodní pevností; říká se, že „je tam takový mráz, že plameny v ohni zamrzají“, líčil spisovatel Neal Bascomb drsné klima Telemarku. Přesně do těchto podmínek se měla skupina saboterů vydat.

Hlavní architekt operace, plk. Leif Tronstad, sám před válkou profesor chemie, byl díky svým znalostem a zkušenosti pro plán nepostradatelný. Byl to on, kdo Britům poskytl klíčové informace o Vemorku a roli těžké vody v německém výzkumu. Tronstad však nesměl do akce osobně – Britové ho drželi v zázemí kvůli jeho hodnotě jako experta.

Byl tedy alespoň duchovním otcem mise a instruktorem. Na podzim 1942 se rozjíždí prvotní fáze: v říjnu byla do norské divočiny letecky vysazena čtyřčlenná průzkumná skupina Norů s krycím označením Operace Grouse (Tetřívek). Jejím úkolem bylo infiltrovat oblast kolem továrny, napojit se na místní odboj a připravit podmínky pro hlavní úder.

Tito čtyři muži – Jens-Anton Poulsson, Arne Kjelstrup, Knut Haugland a Claus Helberg – přistáli padáky vysoko na pláni Hardangervidda. Jenže norská zima je uvítala krutě: silný vítr je rozfoukal daleko od plánované zóny a přišli i o část zásob.

Navzdory tomu se dokázali setkat, ukrýt a čekat po celé týdny v pustině, kde se živili, čím se dalo. Dokonce prý museli jíst i lišejník a mech, než ulovili prvního soba – tak zoufalá byla jejich situace, když pomoc z nebe nepřicházela.

Mezitím v listopadu 1942 Britové vyslali hlavní údernou skupinu – Operace Freshman (Prvák). Šlo o 41 příslušníků britského výsadku s těžkou výzbrojí a výstrojí. Plán byl riskantní: dva velké kluzáky Airspeed Horsa plné vojáků měly být vlečeny bombardéry až nad Norsko, přistát na provizorní ploše vytyčené skupinou Grouse a vést přímý útok na továrnu.

Jenže černý scénář se naplnil do puntíku. Počasí nad Norskem se zvrhlo, sněhová bouře a navigační zmatky poslaly kluzáky mimo kurz. První kluzák narazil do horského svahu – nikdo na palubě nepřežil. Druhý nouzově přistál kilometry od cíle a výsadkáři, kteří přežili, se ocitli v beznadějné situaci. Brzy je obklíčili Němci.

Hitler nedlouho předtím vydal nechvalně proslulý Kommandobefehl – rozkaz, že všichni zajatí nepřátelští commandos mají být popraveni jako bandité, nikoli bráni jako váleční zajatci. Britové z Freshmanu se tak nedočkali slitování: byli po výslechu popraveni gestapem.

Celkem 41 mužů padlo nebo bylo zavražděno, aniž by spatřili cíl mise. Katastrofa operace Freshman byla zamlčena, ale v okupačním Norsku vyvolala napětí. Němci totiž v troskách kluzáků našli mapy a plány na Vemork. Pochopili, že továrna na těžkou vodu je v hledáčku nepřítele. Okamžitě posílili ostrahu: rozmístili miny na horských svazích kolem objektu a zdvojnásobili hlídky u jediného mostu vedoucího do továrny.

Norové z předvoje Grouse však zůstali neodhaleni – přihlíželi z dálky tragédii a dále se ukrývali v horách, odříznuti od domova. Jejich krycí jméno Britové změnili na Swallow (Vlaštovka), aby Němci netušili, že jsou stále aktivní. Tito čtyři muži v extrémních podmínkách vytrvali a sehráli klíčovou roli v příštím dějství dramatu.

Po nezdaru Freshmanu bylo jasné, že jakýkoli další pokus musí být ještě odvážnější a preciznější – a provedený čistě Nory, kteří dokonale znají tamní kraj. Britské velení znovu oslovilo Tronstada a Kompani Linge. Nastal čas operace Gunnerside. Mladý poručík Joachim Rønneberg dostal za úkol sestavit šestičlenný tým, který poletí do Norska.

„Nevybírali nás podle hodnosti, ale podle schopností a povahy,“ poznamenal později Rønneberg – potřeboval muže, kterým věřil a kteří zvládnou nemožné. V lednu 1943 se intenzivně cvičilo – Britové dokonce zhotovili maketu částí továrny, aby sabotéři měli perfektní představu o cíli. Rønneberg později řekl, že ačkoli nikdo z nich Vemork předtím neviděl, znali díky přípravě rozvržení budov nazpaměť, jako by tam byli doma.

Večer 16. února 1943 nasedlo šest Norů do letadla směr jejich okupovaná vlast. Na sobě měli britské uniformy skryté pod bílými kombinézami – úmyslně, aby v případě odhalení svedli vinu na Brity a uchránili civilní Nory od možných represálií. Bylo jim jasné, že kdyby byli zajati, Němci s nimi zřejmě zúčtují jako s britskými komandy.

Každý z nich také dostal na cestu pilulku s jedem – pro případ bezvýchodného zajetí. Tronstad jim při odjezdu nemohl prozradit všechny detaily strategického významu cíle, přesto k nim pronesl památnou větu: „Nemohu vám říct, proč je tahle mise tak důležitá, ale pokud uspějete, bude se o ní v Norsku mluvit sto let“.

Šestice seskočila padáky v noci do sněhové vánice na Hardangerviddu – a minula o mnoho kilometrů plánovanou zónu. Divoké počasí v únoru 1943 jako by znovu chtělo vše zničit. Místo okamžitého kontaktu s čekající skupinou Swallow se nově příchozí ocitli v hlubokých závějích a museli se probojovávat pustinou pět dní, než se s krajany konečně našli.

Konečně bylo všech 10 mužů pohromadě. Nyní mohli naplánovat akci. Znali tři možné cesty k továrně Vemork: shora přes náhorní planinu zaminovanou po Freshmanu, nebo po hlavním mostě s kulometnými hnízdy – obě varianty byly téměř sebevražedné. Třetí možnost – spustit se dolů do rokle, přebrodit či přeplazit ledovou řeku a vyšplhat 200 metrů po strmé skále – vypadala šíleně, ale právě proto ji Němci nehlídali. Sabotéři jednohlasně odhlasovali, že půjdou soutěskou. Byli odhodlaní překvapit nepřítele tam, kde to nečeká.

Nastal rozhodující večer. 27. února 1943 se norští vojáci na lyžích přiblížili k Vemorku. Lyže zanechali kus opodál a dál pokračovali po svých. Před nimi se tyčila potemnělá silueta továrny na skalní římse. Věděli, že dole v údolí podél železnice je menší lávka přes řeku – tu chtěli využít. Krátce před půlnocí sjeli po zadku do mrazivé temnoty rokle.

Led podél břehů řeky se pod nimi prohýbal, když se plížili na druhou stranu. Srázy byly příkré. Ale Norové lezli. Před půlnocí se vyškrábali vzhůru k železničnímu náspu vedoucímu přímo k továrně. Teď nebo nikdy. Dalekohledem zkontrolovali siluety strážných na mostě: vypadalo to klidně. Přesně o půlnoci nastala obvyklá výměna stráží – i tu měli norští důstojníci propočítanou. Právě tehdy se dali do pohybu, skryti v temnotě a vánici.

Dramatické momenty průniku a zničení cíle jsme již prožili v úvodní scéně tohoto příběhu – v reálu vše proběhlo neuvěřitelně hladce. Sabotéři nejenže vyhodili do povětří klíčové zařízení, ale dokonce ani nemuseli vystřelit. Žádný z nepřátel nespustil poplach a nikdo z komanda nebyl zraněn.

Výbuch ve Vemorku zničil asi 500 kg nashromážděné těžké vody a kompletní výrobní linku destilačních článků. Německý velitel v Norsku, generál Nikolaus von Falkenhorst, uznale nazval útok „nejskvělejším kouskem“, jaký kdy zažil. Na malou chvíli snad i on pocítil respekt k té troufalosti: neznámí diverzanti pronikli jako duchové do nedobytné pevnosti a zmizeli.

Rønneberg a jeho muži se po úspěšné akci bleskově stáhli z továrny a spěchali vzhůru na náhorní planinu, než se Němci vzpamatovali. Zatímco se v údolí rozjížděl poplach, Norové už byli v horách a nasazovali si lyže. Dohodli se rozdělit do menších skupinek, aby zvýšili šanci úniku.

Čtyři muži z výbušninového týmu v kompletních uniformách a s britskými zbraněmi se vydali na strastiplný 400 km pochod na lyžích až do neutrální Švédska. Trvalo jim to dva týdny, ale všichni dorazili do bezpečí – vymrzlí, vyhladovělí, ale živí. Jejich kolegové z krycí skupiny se rozptýlili po Hardangerviddě a zapojili se opět do místního odboje.

Němci zuřivě pročesávali kraj, spustili masivní pátrací akci s tisíci vojáky, psy a letadly. Nenarazili však ani na stopu. Ani jeden z hrdinů operace Gunnerside nebyl dopaden. Ještě dlouho pak prý okupanti tápali, kdo vlastně útok provedl.

Sabotéři se sice hrdě hlásili k Norsku, ale nechali na místě důkaz britské účasti – u trosek našli Němci britské samopaly a výstroj, což přispělo k tomu, že nepodezřívali místní civilisty z odboje. Cíl Tronstadova plánu – vyhnout se nacistickému běsnění na norských vesničanech – tak byl splněn.

Pro samotné aktéry bylo neuvěřitelné, že vše vyšlo. Teprve později se Rønneberg dozvěděl, že jejich akci Britové považovali takřka za sebevražednou. On sám řekl, že v duchu celou cestu považovali za „jednosměrnou jízdenku“ a neočekávali návrat.

Zničení továrny způsobilo několikaměsíční výpadek německého programu těžké vody. Pro Hitlerovy vědce to byla tvrdá rána – jejich reaktor v Berlíně se bez moderátoru neobešel a museli plány pozastavit. Jenže Němci se nevzdali. Už v květnu 1943 obnovili provoz ve Vemorku – sehnali nové zařízení, opravili potrubí a opět pomalu zahájili destilaci.

Spojenci mezitím zvažovali, co dál. Tronstad dál v Londýně apeloval, že je třeba dokončit započaté dílo, jinak Němci opět získají cennou surovinu. V listopadu 1943 už Američané netrpělivě tlačili na razantní řešení a přes původní obavy se rozhodli pro kobercový nálet. 16. listopadu 1943 svrhlo 140 amerických bombardérů palbu na továrnu a okolí.

Výsledek byl však rozporuplný: samotné zařízení těžké vody v suterénu neutrpělo téměř žádnou škodu, zato v Rjukanu dopadaly bomby na civilní obydlí. Zahynulo 22 norských civilistů. Němci však naznali, že udržet Vemork už nebudou schopni. Rozhodli se závod vyklidit, demontovat cenné zařízení a zbývající zásoby těžké vody odvézt do Německa k dalšímu využití.

Na začátku roku 1944 tak nastalo poslední dějství. Němci naložili barely s koncentrovanou těžkou vodou a důležité komponenty z továrny na vagony a hodlali je odvézt po železnici a trajektem přes jezero Tinnsjø do Osla a pak do Německa. Norští odbojáři však byli opět o krok napřed.

Člen původního sabotážního týmu Knut Haukelid, který po akci Gunnerside zůstal v Norsku, dostal rozkaz zastavit transport za každou cenu. Spolu s dvěma pomocníky v utajení pronikli v noci 19. února 1944 na palubu trajektu SF Hydro, který měl druhý den ráno převážet vagony přes hluboké jezero Tinnsjø.

Haukelid ukryl časovanou nálož na trup lodi. 20. února časně ráno, uprostřed jezera, otřásla lodí exploze. Trajekt Hydro šel ke dnu i s celým nákladem těžké vody. Německý jaderný sen tak definitivně skončil na dně norského fjordu.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Norwegian_heavy_water_sabotage

https://www.scientificamerican.com/article/operation-gunnerside-the-norwegian-attack-on-heavy-water-that-deprived-the-nazis-of-the-atomic-bomb/

https://www.defensemedianetwork.com/stories/operation-gunnerside-soes-sabotage-of-germanys-atomic-bomb-program/

https://ahf.nuclearmuseum.org/ahf/history/operation-gunnerside/

https://www.military.com/history/2024/02/26/operation-gunnerside-daring-norwegian-commando-raid-ended-nazi-atomic-dreams-without-firing-shot.html

https://ahf.nuclearmuseum.org/ahf/history/operation-gunnerside/