Článek
„Janičko, já tady mrznu. Ten plyn je tak drahý, že jsem radši vypnula topení v ložnici. A v lékárně jsem nechala dvanáct set, už nemám ani na rohlíky.“ Takhle začínaly naše telefonáty s tchyní poslední dva roky. Vždycky mě to vzalo u srdce. S manželem nemáme peněz na rozdávání – splácíme hypotéku, dcera jde na střední, auto dosluhuje. Ale rodina je rodina. Nastavili jsme trvalý příkaz. Každý měsíc pět tisíc korun. „To je na jídlo a na teplo, babi. Ať se nemusíš bát,“ říkal jí manžel. Babička děkovala, plakala dojetím a my jsme měli hřejivý pocit, že děláme správnou věc. Netušili jsme, že tím hřejivým pocitem ve skutečnosti platíme vilu nějakému podvodníkovi na Kanárech.
Podezřelé balíčky
První varovné signály jsem ignorovala. Když jsme k ní přijeli na nedělní oběd, všimla jsem si v předsíni nerozbalené krabice. „Co to je, babi?“ zeptala jsem se. „Ale, to nic není, to mi jen poslali výhru z křížovky,“ mávla rukou a rychle krabici zastrčila za věšák. Jindy jsem ji našla, jak luští jakýsi leták s lupou v ruce. Byl to katalog s „přírodními preparáty“ ze Švýcarska. „To nekupuj, babi, to jsou vyhozené peníze,“ varovala jsem ji. „Nejsem hloupá, Jani. Jen se dívám,“ odsekla mi tehdy dotčeně.
Mezitím její nářky na finance rostly. Chtěla příspěvek na nové brýle (dali jsme jí ho). Chtěla doplatit elektřinu (doplatili jsme). Manžel si kvůli tomu přestal dávat obědy v restauraci a nosil si krabičky, abychom ten její „nákladný život“ utáhli.
Poklad ve skříni
Minulý týden babička uklouzla v koupelně a skončila v nemocnici na pozorování. Nic vážného, ale musela tam zůstat pár dní. Manžel mě poprosil, ať zajedu k ní do bytu, zaliju kytky, vyvětrám a najdu její lékařské zprávy, které po nás doktoři chtěli.
Hledala jsem tu složku všude. V obýváku nebyla. Šla jsem do ložnice a otevřela velkou šatní skříň. V tu chvíli mi spadla brada. Místo oblečení se na mě vyvalily krabice. Byly všude.
- Sada „kosmických nožů“, nerozbalená.
- Tři různé „bio-lampy“ na klouby.
- Magnetická deka z ovčího rouna (kterou v paneláku v létě fakt nepotřebuje).
- Desítky a desítky lahviček s doplňky stravy – na paměť, na cévy, na vitalitu. Většina z nich měla prošlé datum spotřeby.
Sedla jsem si na postel a začala otevírat obálky, které byly zastrčené pod prostěradly. Byly to složenky a faktury. Gingko biloba za 1 800 Kč měsíčně. Sada hrnců na splátky – 15 000 Kč celkem. Vitamínový balíček pro seniory – předplatné na dva roky.
Vzala jsem kalkulačku v telefonu. Jen za poslední tři měsíce utratila za tyhle nesmysly přes 18 tisíc korun. Přesně tolik, kolik jsme jí poslali my, plus část jejího důchodu. My jsme jí neposílali peníze na jídlo. My jsme dotovali její závislost na nakupování předražených krámů od telefonických prodejců.
„Chcete, abych umřela?“
Když se vrátila z nemocnice, čekali jsme na ni. Na stole jsme měli vyskládané ty „poklady“. Čekala jsem, že se bude stydět. Že uzná chybu. Mýlila jsem se. Tchyně přešla do útoku s takovou agresivitou, že jsem se lekla.
„To je pro moje zdraví! Vy mi nepřejete, aby mě nebolela záda?“ křičela na manžela. „Mami, ta lampa stála pět tisíc a máš tu tři stejné! A přitom nám tvrdíš, že nemáš na chleba!“ oponoval manžel. „Protože je všechno drahé! Vy mladí máte miliony a matce vyčítáte, že si koupí vitamíny? Jste nevděčníci!“
Snažili jsme se jí vysvětlit, že ty vitamíny stojí v lékárně stovku, ne patnáct set. Že jí ti lidé po telefonu lžou. Že ji využívají. Nechtěla to slyšet. Pro ni byl ten milý pán na telefonu, který jí popřál k svátku a nabídl „slevu pro věrné klienty“, důvěryhodnější než vlastní syn.
Zavřený kohoutek a rodinná ostuda
Rozhodnutí padlo ještě ten večer. „Mami, dokud nám neukážeš výpisy z účtu a nepřestaneš to objednávat, posílat peníze nebudeme. Nakoupíme ti jídlo, zaplatíme složenku za elektřinu přímo dodavateli, ale hotovost už od nás neuvidíš.“
Babička nás vyhodila. Teď obvolává příbuzné a sousedky. Tvrdí, že ji chceme nechat umřít hlady. Že jsme ji okradli (což nedává smysl, ale v jejím podání to zní dramaticky). Sousedka na mě včera ve výtahu vrhla pohled, jako bych byla masový vrah.
Je mi z toho smutno. Chci jí pomoct, ale odmítám házet peníze, které bereme od úst vlastním dětem, do chřtánu podvodníkům. Jenže vysvětlete to osmdesátileté paní, která věří, že když si nekoupí ten „zázračný elixír“ z teleshoppingu, tak do týdne zemře.
Připadám si jako nejhorší člověk na světě, ale vím, že ustoupit nemůžeme. Nebo ano?
