Článek
Je to už tři dny, ale pokaždé, když se podívám na svou dceru, chce se mi brečet. A hned potom křičet. V ruce držím igelitový sáček, ve kterém je culík dlouhý třicet centimetrů. Je to všechno, co mi zbylo z Aniččiných nádherných vlasů. Tchyně mi ho podala mezi dveřmi s vítězoslavným úsměvem, jako by mi dávala dar z nebes. „Na, schovej si to na památku. A poděkuj mi, ušetřila jsem ti ráno dvacet minut fénování,“ řekla. V tu chvíli jsem měla chuť jí ty nůžky zapíchnout… no, raději nebudu říkat kam.
Válka o culíky
Abych vás uvedla do obrazu: Moje tchyně Milada je ten typ ženy, která nosí celý život krátký, praktický účes „na květák“. Obarvený na rezavo, ráno prohrábne hřebenem a jde. Já jsem pravý opak. Miluju dlouhé vlasy, o své pečuji a dceři Aničce jsem je nechala růst prakticky od miminka. Pro Aničku to byla pýcha. Milovala, když jsem jí pletla copy, kupovala si čelenky, hrála si na Lociku. Milada to nenáviděla.
„Vždyť jí to leze do očí!“ komentovala pokaždé, když nás viděla. „Chudák holka, musí jí být horko. V tomhle vedru bych to shodila,“ rýpala u letního grilování. „Vypadá v tom zanedbaně, jako lesní žínka,“ neodpustila si o Vánocích, když měla malá slavnostní vlny.
Vždycky jsem se usmála a řekla: „Milado, je to moje dcera a jí se to tak líbí. Až se bude chtít ostříhat, řekne si sama.“ Myslela jsem, že tím je debata uzavřená. Jak strašně jsem se mýlila.
Osudné odpoledne
Minulý víkend jsme potřebovali s manželem vymalovat ložnici a obývák. Práce na celý den, smrad z barvy, nepořádek. Byli jsme rádi, když se Milada nabídla: „Přivezte mi malou, uděláme si dámskou jízdu, upečeme bábovku.“ Byla jsem vděčná. Anička se k babičce těšila. Sbalila jsem jí batůžek, přibalila gumičky a sponky, aby jí vlasy při pečení nepadaly do těsta, a odvezla ji.
Když jsem pro ni v šest večer přijela, bylo v domě ticho. Otevřela jsem dveře. V předsíni stála Milada a držela Aničku za ruku. Můj mozek to nejdřív odmítal zpracovat. Dívala jsem se na své dítě, ale nepoznávala jsem ho. Kde jsou ty zlaté vlny do půli zad? Kde je ta hříva, kterou jsme včera večer myly a rozčesávaly?
Anička měla na hlavě něco, co se nedalo nazvat účesem. Vzadu to bylo vyholené strojkem skoro dohola. Nahoře jí nechala asi pět centimetrů, které trčely do všech stran. Ofina byla „zubatá“, střižená evidentně tupými nůžkami na papír, někde v půlce čela. Vypadala jako kluk. Jako chlapeček z padesátých let, kterého ostříhal děda na dvorku.
„Vždyť prokoukla!“
„Co… co jsi to udělala?“ vypravila jsem ze sebe šeptem. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do hlavy. Milada se zatvářila dotčeně. „No, konečně jsem udělala to, k čemu ty ses neměla. Vždyť se jí potil krk! Když jsme pekly, pořád si to musela zastrkovat za uši. Tak jsem vzala nůžky a šmikla to. A pak už jsem to musela vzít strojkem, aby to bylo rovně.“
Podívala jsem se na Aničku. Měla červené oči. „Babička říkala, že se to musí,“ špitla malá. „Že budu mít hezčí hlavičku.“ V tu chvíli mi došlo, co se stalo. Ona ji nezmanipulovala. Ona ji prostě posadila na židli, a i přes její nesouhlas ji ostříhala. Zneužila svou autoritu.
„Ty jsi se zbláznila?“ začala jsem křičet. „Kdo ti dal právo sáhnout na moje dítě? Zohavila jsi ji!“ „Nepoužívej taková slova!“ ohradila se tchyně. „Vlasy nejsou ruka, dorostou. Děláš z komára velblouda. Podívej se na ni, jak prokoukla! Má teď takové rošťácké oči.“
Manželova reakce: „Hlavně klid“
Popadla jsem dceru, batoh a bez rozloučení jsem ji táhla do auta. Celou cestu domů Anička plakala, že vypadá ošklivě a že se jí děti ve školce budou smát. A měla pravdu. V pondělí se jí smály. Musela jsem jít za učitelkou a vysvětlovat situaci, aby zasáhla.
Nejhorší na tom ale byla reakce mého muže. Když jsme dorazili domů a on uviděl tu spoušť, byl v šoku. Ale když jsem po něm chtěla, aby tam hned zavolal a matku srovnal, couvnul. „Hele, je to hrozný, to jo,“ připustil, když si prohlížel tu zubatou ofinu. „Ale máma to nemyslela zle. Víš, jaká je. Chtěla pomoct. Nebudeme kvůli vlasům rozbíjet rodinu, ne?“
Nebudeme rozbíjet rodinu? Ona mi sáhla na dítě! Změnila její identitu bez mého vědomí. Kdyby jí propíchla uši nebo ji nechala potetovat, taky by to „nemyslela zle“? Od té doby jsem s tchyní nemluvila. Volala mi dvakrát. Ne proto, aby se omluvila, ale aby se zeptala, jestli už jsem „vychladla“ a kdy přivezu malou, že jí koupila nové pyžamo.
Odmítám tam jet. Odmítám jí Aničku půjčit. Bojím se, co by ji napadlo příště. Ale manžel na mě tlačí. Prý jsem hysterická matka, která lpí na povrchních věcech, a upírám babičce vnučku.
