Článek
Wall Street, čtvrtek 24. října 1929. Ulicí finanční čtvrti se tlačí rozrušení investoři a zvědaví přihlížející. Z burzy se šíří zprávy o prudkém propadu akcií a kolují dokonce fámy, že zkrachovaní burziáni skáčou z oken mrakodrapů.
V jednu chvíli dav vzhlédne vzhůru k vrcholu jedné budovy, kde na římse zahlédne lidskou postavu. Lidé znejistí – je to další zoufalec, který skočí? Muž na střeše však po chvíli klidně pokračuje v chůzi. Ve skutečnosti to nebyl bankéř, ale geodet, který nahoře prováděl rutinní měření. Popletený dav si ho v atmosféře chaosu a strachu spletl s domnělou obětí burzovního krachu.
Ten den vstoupil do dějin jako „Černý čtvrtek“ – začátek krachu, který ukončil bezstarostnou éru burzovní horečky dvacátých let. Hodnota amerických akcií se během několika hodin propadla o miliardy dolarů. Burza zažila rekordní objemy obchodů a makléři v panice prodávali cenné papíry za jakoukoli cenu, často hluboko pod původní hodnotou.
Krátce po poledni se proto sešla skupina vlivných bankéřů, aby společně zastavili zběsilý pád. Nasadili vlastní kapitál a začali demonstrativně nakupovat velké balíky akcií největších firem za nadstandardní ceny. Známým symbolem této záchranné akce se stal nákup 25 000 akcií společnosti U.S. Steel po 205 dolarech, který na burze provedl Richard Whitney jménem skupiny bankéřů – v té době výrazně nad tržní cenou.
Tato koordinovaná akce dočasně zklidnila situaci a odvrátila ještě hlubší propad v závěru dne.
Jenže panika tím neskončila. Po krátkém víkendovém klidu se v pondělí 28. října rozhořel další masový výprodej a o den později, na tzv. „Černé úterý“ 29. října 1929, se trh zhroutil znovu – a definitivně. Během těchto dvou dní ztratily přední akcie na burze dohromady přes dalších 20 % své hodnoty.
Podobný volný pád neměl do té doby obdoby. V polovině listopadu 1929 se pokles konečně zastavil, ovšem jen na čas. V následujících letech čekal burzovní index Dow Jones (ukazatel cen akcií nejvýznamnějších amerických podniků) dlouhý a bolestný sešup: od maxima v září 1929 do dna v červenci 1932 se jeho hodnota propadla celkem o 89 %.
Akciový trh se ocitl na úrovni pouhé jedné desetiny své předchozí hodnoty. Mnozí investoři přišli o celoživotní úspory během pár týdnů. A krach na Wall Street se brzy přelil z burzovních parketů do celé ekonomiky.
Mýtus o skocích z oken
Zprávy o domnělé vlně sebevražd bankéřů na Wall Street se ukázaly být z velké části legendou. Už 25. října 1929, v den po krachu, napsal deník New York Daily News, že „kdyby polovina těch včera hlášených sebevražd byla pravda, dnes by Wall Street zel prázdnotou“.
Ve skutečnosti statistiky žádný dramatický nárůst sebevražd bezprostředně po pádu burzy neukázaly. Newyorský hlavní soudní lékař Charles Norris musel už v listopadu 1929 veřejně vyvracet „nehorázné zkazky“ – oznámil novinářům, že za předchozí čtyři týdny eviduje na celém Manhattanu 44 sebevražd, zatímco ve stejném období roku 1928 jich bylo 53.
Přesto se tehdy fámy o „skocích z oken“ šířily a hledala se pro ně konkrétní svědectví. Jedno takové překvapivě poskytl i Winston Churchill, slavný britský politik, který byl právě v New Yorku a sledoval paniku zblízka.
Churchill v krachu přišel o značné peníze a později barvitě líčil, že pod okny jeho hotelového pokoje v ten den kdosi „skočil z patnáctého patra a roztříštil se o dlažbu“, což prý způsobilo pozdvižení a příjezd hasičů.
Podle historiků šlo zřejmě o smutný případ německého turisty, který ráno 24. října spáchal sebevraždu skokem z hotelu Savoy-Plaza – tedy ještě předtím, než na burze propukla panika. Churchillova dramatická historka se však rozšířila.
Až s odstupem několika let – v nejhlubší fázi hospodářské krize – se zoufalá životní situace začala odrážet i ve statistikách. V celých Spojených státech stoupla míra sebevražd ze 17 na 21 případů na 100 000 obyvatel mezi lety 1929 a 1932. Jen v roce 1932 si život vzalo téměř 23 000 Američanů, nejvíce v dosavadní historii země.
Amerika v krizi
Burzovní krach odstartoval dominový efekt, který stáhl ke dnu celou americkou ekonomiku. Během tří let (1929–1932) se průmyslová výroba ve Spojených státech propadla téměř o 45 %. Tisíce podniků zkrachovaly nebo zastavily provoz.
Banky přicházely o hotovost, ztrácely důvěru vkladatelů a musely hromadně zavírat – spolu s nimi pak nenávratně mizely vklady střadatelů. Nejviditelnějším důsledkem byla masová nezaměstnanost.
Na přelomu let 1932 a 1933 bylo bez práce přes 12 milionů Američanů a nezaměstnanost se vyšplhala k přibližně čtvrtině veškeré pracovní síly. Protože téměř neexistoval státní systém sociálního zabezpečení, ocitli se nezaměstnaní často úplně bez prostředků.
V ulicích velkých měst se začaly tvořit fronty na jídlo zdarma – chudí stáli hodiny v řadách před vývařovnami, které vydávaly polévku a chléb. Mnoho rodin přišlo o bydlení a v nouzi si stavěly provizorní stanové kolonie na okrajích měst. Taková tábořiště zoufalých lidí získala posměšnou přezdívku „Hoovervilles“ – podle jména tehdejšího prezidenta Herberta Hoovera, který byl v očích veřejnosti zosobněním selhání.
Po celých Spojených státech přibývalo bezdomovců, kteří přespávali pod širým nebem nebo na nádražích. Byly zaznamenány i případy úmrtí hladem či na podvýživu. Miliony lidí ztratily domov nebo byly nuceny žít v provizorních podmínkách, protože nezvládly splácet hypotéky a nájmy.
Prohlubující se krize zničila také politickou kariéru prezidenta Hoovera, který nedokázal nalézt účinné řešení hospodářského kolapsu. Roku 1932 ho v prezidentských volbách drtivě porazil demokrat Franklin D. Roosevelt, jenž slíbil „Nový úděl“ (New Deal) – tedy masivní vládní program na podporu ekonomiky a obyčejných lidí postižených krizí.
Rooseveltova administrativa pak zavedla bezprecedentní zásahy do ekonomiky: mimo jiné ozdravila bankovní systém (například pojištěním bankovních vkladů), vytvořila státní programy veřejných prací a postupně položila i základy modernější sociální ochrany, včetně systému pojištění v nezaměstnanosti po přijetí zákona Social Security Act v roce 1935.
Tato opatření postupně ztlumila nejhorší dopady krize na americkou společnost – přesto americké hospodářství zůstávalo slabé až do konce 30. let. Plné oživení v USA nakonec přinesla až masivní zbrojní výroba za druhé světové války.
Německo na kolenou
Velká hospodářská krize po roce 1929 dolehla tvrdě i na Evropu. Zvlášť ničivý dopad měla na země závislé na průmyslovém a zemědělském exportu, jako byly Velká Británie nebo Austrálie. Recese ale nešetřila ani střední Evropu.
V Československu klesla v první polovině 30. let průmyslová výroba o 40 % a nezaměstnanost se vyšplhala k jednomu milionu osob. Následovaly stávky a sociální nepokoje. Strádající lidé se radikalizovali podobně jako jinde ve světě. Z jejich frustrace těžily extremistické ideologie – sílila jak obliba komunistů, tak německého nacionálního hnutí v pohraničních oblastech.
Nikde však Velká hospodářská krize nebolela víc než ve Výmarské republice v Německu. Tamní poválečná ekonomika byla v 30. letech stále křehká a do značné míry závislá na přísunu kapitálu ze Spojených států.
Od roku 1924 pomáhaly Německu americké půjčky dohodnuté v rámci tzv. Dawesova plánu, bez nichž by země nemohla splácet reparace ani obnovovat průmysl. Když se na konci roku 1929 tento přísun zahraničního kapitálu náhle zastavil a američtí investoři začali naopak své peníze stahovat zpět, německé hospodářství strmě spadlo do recese.
V roce 1931 zachvátila Německo a sousední Rakousko vlna bankovních krachů. Zahraniční úvěry zmizely a domácí banky se ocitly v krizi likvidity. Vkladatelé v panice vybírali úspory, což situaci ještě zhoršovalo.
Několik významných finančních ústavů padlo – v květnu 1931 zkrachovala velká vídeňská banka Creditanstalt, což otřáslo důvěrou v celý středoevropský finanční systém, a v červenci téhož roku se zhroutila i německá Danatbank, jeden ze symbolů bankovní paniky přímo v Německu.
Německý průmysl bez úvěrů a odbytových trhů rychle kolaboval. Důsledkem byla spirálovitě rostoucí nezaměstnanost. Koncem roku 1929 bylo v Německu bez práce kolem 1,5 milionu lidí. O rok později se toto číslo více než zdvojnásobilo.
Na začátku roku 1933 dosáhl počet registrovaných nezaměstnaných asi 6 milionů – zhruba třetiny práceschopného obyvatelstva země. Miliony německých rodin se ocitly v nouzi a během nejhorších let krize závisely na skromné státní podpoře a polévce z vývařoven.
Sociální dopady zhroucení ekonomiky byly v Německu zdrcující. Miliony dělníků a zaměstnanců zůstaly dlouhodobě bez práce i bez příjmů. Rodiny živořily v provizorních podmínkách a strádaly nedostatkem hotovosti – potravin byl sice relativní dostatek, ale mnoho lidí nemělo, čím by za ně zaplatili.
Nejhůře trpěly děti, z nichž tisíce sužovala podvýživa a šíření nemocí. Velká krize zasáhla všechny společenské vrstvy, nejen tovární dělníky. Bez práce zůstávali ve 30. letech i mnozí úředníci, drobní podnikatelé a čerství absolventi univerzit. Podle odhadů amerického novináře, který tehdy působil v Berlíně, bylo v té době bez uplatnění až 60 % mladých Němců hned po dokončení vysoké školy.
Politický systém výmarského Německa nápor nezvládl. Vláda kancléře Heinricha Brüninga reagovala na krizi politikou přísných škrtů: více než nezaměstnanosti se obávala návratu hyperinflace z počátku 20. let a rostoucího státního deficitu.
Místo snahy o stimulaci ekonomiky tedy Brüning prosadil zvyšování daní, snižování mezd státních zaměstnanců a omezování vládních výdajů. Tento deflační experiment však selhal – hospodářský propad se jen prohloubil, nezaměstnanost dále rostla a veřejné utrpení se tím ještě zvětšilo.
Vláda ztrácela podporu v parlamentu i mezi lidmi a postupně se uchylovala k vládnutí pomocí nouzových dekretů prezidenta. V ulicích německých měst mezitím narůstaly nepokoje. Situace se vyhrocovala k nepřehledným pouličním střetům mezi přívrženci extremistických hnutí – komunistické levice a nacistické pravice.
Čím víc nezaměstnaných propadalo zoufalství, tím více narůstala podpora radikálních „řešení“.
Skutečným politickým vítězem Velké hospodářské krize se stal Adolf Hitler. Jeho Národně socialistická dělnická strana (NSDAP) získala masovou podporu právě od lidí, které krize připravila o práci, úspory či životní perspektivu.
Hitler sám si dobře uvědomoval, že vděčí za svůj vzestup právě dopadům krize. „Nikdy v životě jsem nebyl tak dobře naladěn a vnitřně spokojen jako v těchto dnech,“ prohlásil v roce 1931. „Tvrdá realita otevřela oči milionům Němců.“
Dne 30. ledna 1933 jmenoval německý prezident Paul von Hindenburg Adolfa Hitlera říšským kancléřem. V té chvíli zmítala zemí rekordní nezaměstnanost, bída a politický chaos – a nacisté, těžící z pocitu všeobecného zmaru, už měli dostatek moci i odhodlání demokracii zlikvidovat. A Německo se vydalo na cestu k diktatuře.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Wall_Street_crash_of_1929
https://www.federalreservehistory.org/essays/stock-market-crash-of-1929
https://www.fdrlibrary.org/great-depression-facts
https://www.loc.gov/classroom-materials/united-states-history-primary-source-timeline/great-depression-and-world-war-ii-1929-1945/americans-react-to-great-depression/
https://www.history.com/articles/hoovervilles
https://alphahistory.com/weimarrepublic/great-depression/
https://plus.rozhlas.cz/rok-1933-lide-bez-prace-7446190
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/the-nazi-rise-to-power
https://archive.org/details/greatcrash19290000galb_y8k2
