Článek
Joseph Merrick přišel na svět 5. srpna 1862 v Leicesteru jako zdravé dítě. Zhruba od pěti let se však jeho tělo začalo záhadně měnit – kůže i kosti bujely do bizarních tvarů. Lékaři si s ním nevěděli rady a přesnou diagnózu neznáme dodnes.
Nejčastěji se uvádí vzácný Proteův syndrom způsobující asymetrický růst tkání. Tehdejší laické vysvětlení bylo ale jednodušší: Merrickova matka Mary prý během těhotenství zažila šok, když ji na pouti srazil k zemi slon – a právě tato příhoda „způsobila“ synovo znetvoření.
Navzdory všemu měl s matkou láskyplný vztah. Když mu v jedenácti letech zemřela na zápal plic, nazval to později „největším neštěstím svého života“. Tato ztráta zastínila i všechna příkoří, která už tehdy zakoušel od cizích lidí kvůli svému vzhledu. Krátce po matčině smrti se otec znovu oženil a pro Josepha tím začalo peklo.
Nevlastní matka v něm viděla jen ošklivou přítěž – „nebyl tak hezký jako její vlastní děti“ a jeho deformace jí byly na obtíž. Domov se naplnil nadávkami, posměšky a bitím. Několikrát jako chlapec utekl, ale otec ho vždy přivedl zpět.
Ve třinácti byl donucen odejít ze školy a jít vydělávat. Nastoupil do továrny na doutníky, dva roky poctivě pracoval – pak ale jeho pravá ruka zbytněla do obludné velikosti a ztratila citlivost, takže práci musel zanechat.
Marně obcházel město a hledal jiné místo - nikdo nechtěl zaměstnat zmrzačeného mladíka. Doma ho nevlastní matka častovala slovy, že se jen poflakuje. Raději bloumal po ulicích s prázdným žaludkem, než aby se vracel ke stolu, kde ho čekalo uštěpačné: „Tohle je víc, než sis vydělal“.
Otec mu nakonec vyřídil licenci pouličního prodavače – Joseph zkusil chodit dům od domu a nabízet cetky. Jenže nikdo mu neotevřel dveře. Když lidé viděli podivnou postavu, raději se schovali. Jeho zjev místo zákazníků přitahoval na ulici spíš hloučky čumilů. Kamkoliv se pohnul, sbíhali se lidé, ukazovali si na něj prstem a pokřikovali. Život se změnil ve veřejnou potupu.
V zoufalství se Joseph uchýlil do městské nemocnice, kde strávil dva roky. Podstoupil operaci – lékaři mu z obličeje odstranili několik uncí přebytečné tkáně – ale tím jeho trápení neskončilo. Bez rodiny, bez práce, všude jen terčem posměchu… Tehdy se v něm zrodila myšlenka, která mu připadala jako poslední východisko.
Kuriozitou ve freak show
Psal se rok 1884 a Joseph Merrick dospěl k těžkému rozhodnutí: bude se předvádět lidem za peníze. Když ho svět stejně vidí jako obludu, nezbývá než tu nálepku přijmout a využít. Napsal dopis známému podnikateli jménem Sam Torr, který organizoval jarmareční atrakce. Torr nelenil – 22letého Merricka zapojil do putovní freak show (panoptika zrůd) jako senzaci pro zvídavé publikum.
Vystupoval pod uměleckým označením „Sloní muž“. Na plakátech lákajících dav stála senzační slova: „Napůl člověk, napůl slon!“. Přes noc se z ubožáka stal placený objekt fascinace. V zaplivaných maringotkách a oprýskaných sálech předváděl Merrick své deformované tělo jako bizarní kuriozitu. Ke všeobecnému překvapení zjistil, že život cirkusové atrakce je snesitelnější než dosavadní bída.
Ve viktoriánské Anglii totiž byly freak shows často jedinou obživou pro lidi s postižením. Publikum na poutích dychtivě obhlíželo „zrůdy“ všeho druhu – po boku Sloního muže tu býval k vidění třeba „Psí chlapeček“ se srstí po těle, „Žabí muž“, vousatá dáma či trpaslíci a obři. Přestože koncem 19. století začala střední třída tyto produkce odsuzovat jako nemorální a obscénní, pro mnohé „výstavní exempláře“ nešlo o žádné ponižování, ale o způsob obživy.
Vydělali si solidní peníze, často měli volnost diktovat si podmínky a prodávat suvenýry davům zvědavců. Freak show byla pro ně spíš kariéra než ostuda – považovali se za svérázné umělce zábavy. Joseph Merrick to brzy pochopil také. Konečně měl vlastní příjem a nemusel žebrat ani prosit o milost. Dokonce odmítal po vystoupení obcházet publikum s kloboukem pro drobné – „nejsme přece žebráci, Thomasi,“ prohlásil hrdě ke svému impresáriovi Tomu Normanovi.
Sám Merrick si uvědomoval ironii osudu. Ve svém krátkém pamfletu pro návštěvníky show napsal, že je „teď stejně spokojený, jak předtím býval nešťastný“. Díky vystupování si během dvou let našetřil přes 50 liber – sumu, o jaké se obyčejnému dělníkovi mohlo jen zdát. Z každého vystoupení dostával polovinu tržby, zatímco manažer Norman z ní platil nájem sálu a další náklady. Joseph tak poprvé okusil nezávislost a pocit, že svůj úděl drží aspoň částečně ve vlastních rukou.
Koncem roku 1884 doputoval Merrickův pojízdný spektákl do Londýna. Ve výkladu prázdného obchodu na Whitechapel Road, přímo naproti Londýnské nemocnici, lákal kolemjdoucí nápis oznamující senzaci „Elephant Man“. A právě tady se Josephův příběh nečekaně protnul s osudem mladého lékaře Fredericka Trevese. Chirurg Treves, fascinován zvěstmi o podivném „sloním člověku“, se jednou ráno zastavil u Normana ještě před otevírací dobou.
Privátně požádal, zda by mohl Merricka vzít na chvíli do nemocnice k vyšetření. Norman souhlasil. Treves tedy nechal Josephova odvést a s vědeckou důkladností si zapsal rozměry jeho hlavy a končetin, prohlédl pokožku, pořídil fotografie – a pak jej zase vrátil zpět do výstavní skříně. Zvědavý doktor tehdy netušil, že se s tímto pacientem nesetkává naposledy.
Krátce nato ale proti freak show zakročily úřady. Ve viktoriánské společnosti sílil názor, že veřejné předvádění „zrůd“ je nepřijatelné. Moralisté hovořili o hanbě a zneužívání postižených pro pobavení davu. V prosinci 1884 policie Normanovu atrakci v Londýně definitivně zavřela. Joseph Merrick rázem přišel o práci i obživu. Z nouze se přidal k jinému cirkusu, který vyrazil na kontinent. Ocitl se až v Belgii – a tam ho postihla další zrada.
Bezcitný manažer ho okradl o všechno a zmizel. Merrick zůstal v cizí zemi sám, bez peněz a bez pomoci. V červnu 1886 se s nejvyšším vypětím dostal zpět do Anglie. Naposledy vsadil vše na jednu kartu: nastoupil na vlak do Londýna, třebaže tam neměl zázemí ani známé.
V Londýně neměl nárok ani na ubytování v útulku pro chudé (místní zákony by ho odkázaly zpět do rodného města). Neměl kam jít a nikdo mu nerozuměl. Jeho jedinou nadějí byl lístek s adresou lékaře Trevese, kterého před dvěma lety krátce potkal.
Azyl v Londýnské nemocnici
Strážník skutečně zavolal doktora Trevese. Ten ihned pospíšil na nádraží, v zhroucené postavě poznal svého někdejšího „kuriózního pacienta“ a odvezl ho kočárem do Londýnské nemocnice. Joseph Merrick byl v hrozném stavu – vyhladovělý, vyčerpaný, navíc nastydlý z cesty. Přijali ho s diagnózou bronchitidy, umyli, dali najíst a uložili na lůžko v izolaci na půdě nemocnice. Zpočátku to bylo jen provizorium na pár nocí.
Brzy se ale vynořila palčivá otázka: Co s ním dál? Merrickův stav byl nevyléčitelný a londýnská nemocnice nebyla zařízena na to, aby dlouhodobě ubytovala někoho, kdo není akutní pacient. Lékaři oslovili jiné ústavy či sanatoria, zda by zvláštního klienta nepřijaly – leč všude odmítli. Předseda správní rady nemocnice Francis Carr Gomm se tedy rozhodl zapojit veřejnost.
Sepsal do The Times dopis líčící dojemný příběh Sloního muže a naléhavě se v něm ptal, zda by někdo nedokázal pomoci. Odezva překonala očekávání. Do nemocnice začaly proudit finanční dary od čtenářů i nabídky podpory. Společnost, která dosud znala Merricka jen jako obludnou senzaci, nyní pohnutě otevírala srdce i peněženky, aby mu zajistila důstojný život. Gomm díky tomu přesvědčil správní radu a ta souhlasila, že Joseph Merrick smí zůstat v nemocnici natrvalo.
Za vybrané prostředky byly pro něj v nemocnici uzpůsobeny nové prostory. Místo stísněného podkroví dostal dva světlé pokoje v přízemí, hned vedle malého dvorku. Truhláři mu vyrobili speciální lůžko, které uneslo váhu jeho těla, a na Trevesův příkaz ze stěn zmizela všechna zrcadla – Joseph se neměl denně děsit vlastního odrazu. V těchto útulných komnatách nalezl domov, jaký dosud nepoznal.
Merrick se v nemocnici rychle rozkoukal. Doktor Treves ho denně navštěvoval, trávil s ním spoustu času a naslouchal mu. Poprvé měl Joseph někoho, kdo rozuměl jeho těžko srozumitelné řeči – a mohl s ním nerušeně hovořit o všem možném. Z počáteční plachosti se brzy poddal zvídavosti: vyptával se lékaře na svět venku, na život lidí, na nejrůznější témata.
Ukázalo se, že navzdory svému zjevu má Merrick bystrý rozum a hlubokou duši, nikoli omezený intelekt, jak si zpočátku mnozí (včetně Trevese) mysleli. „Sloní muž“ projevoval přirozenou inteligenci a citlivost - byl nesmírně vnímavý a snadno se ho ledacos dotklo, dokázal dát najevo dojetí či zármutek. Zdaleka to tedy nebylo „bezduché monstrum“ – pod pokřivenou kůží dřímalo jemné, ušlechtilé jádro člověka, který celý život toužil po přátelství.
Přes péči a pohodlí však Merricka trápila samota. Většinu dospělého života strávil zavřený buď v chudobinci, nebo v maringotce na okraji společnosti. Býval odříznutý od normálních vztahů – zejména ženská náklonnost pro něj zůstávala jen bolestnou představou. K ženám choval téměř posvátnou úctu podle idealizované vzpomínky na svou matku a podle hrdinek knih, které četl.
Doktoru Trevesovi došlo, že pro Josephovo psychické zdraví je nutné zprostředkovat mu také trochu obyčejné lidské laskavosti. Požádal proto svou známou, mladou vdovu Leilu Maturinovou, zda by byla ochotná se s Merrickem seznámit. Když tato dáma po předchozím varování ohledně vzhledu přišla na návštěvu, nevyděsila se. Naopak – mile se na Josepha usmála a natáhla k němu ruku na pozdrav.
Merrick se v tu chvíli nezmohl na jediné slovo a dojetím se rozplakal. Později šeptem svěřil Trevesovi, že paní Maturinová byla vůbec první žena, která se na něj kdy usmála, a první člověk, kdo mu kdy stiskl ruku. Tento prostý, krátký zážitek v něm zanechal hlubokou stopu. Joseph jako by rozkvetl novou nadějí a sebevědomím. Od té doby se zajímal o každou ženu, která vešla do jeho pokoje.
Treves Merrickovi dopřával drobné radosti a pomáhal mu poznávat „skutečný svět“ za zdmi ústavu. Vysvětloval mu, jak lidé bydlí a pracují; jednou mu dokonce ukázal svůj vlastní měšťanský dům ve West Endu a seznámil ho s manželkou. Jiný den pro Josepha domluvil výlet do divadla.
Mezi soucitem a senzací
Příběh „zachráněného“ Sloního muže se postupně rozšířil po celé metropoli. Carr Gommův článek v The Times probudil zvědavost i ve vyšších kruzích. Londýnská smetánka se začala o Merricka zajímat a návštěva jeho pokoje v nemocnici se stala módní záležitostí. Nejedna aristokratická dáma považovala za projev filantropie přijít a pohovořit s nebohým „netvorem“. Herečka Madge Kendalová, dojatá jeho osudem, posílala Josephovi své podepsané fotografie a dokonce mu zaplatila učitele, který ho chodil učit plést proutěné košíky.
Jiní lidé z vyšších vrstev mu nosili dárky – knihy, porcelán, obrázky. Joseph pozornosti oplácel skromnými dárečky vlastní výroby: rozdával papírové modely a upletené košíčky na památku. Tyto milé vizity mu dělaly radost. Merrick viděl, že se ho hosté přestali bát, a dodalo mu to sebedůvěru.
Vyvrcholením společenského zájmu byla vzácná pocta – návštěva princezny z Walesu. Při oficiálním otevření nové nemocniční budovy v květnu 1887 se princezna Alexandra z vlastní vůle dotázala, zda by mohla vidět proslulého Merricka. Navzdory obavám doprovodu vešla do jeho pokojíku s úsměvem.
Bez zaváhání vzala Sloního muže za ruku a klidně s ním promluvila pár vlídných vět – Joseph štěstím ani nedutal. Na památku mu Alexandra věnovala podepsanou fotografii v rámu a slíbila, že na něj bude myslet. Svůj slib plnila: každé Vánoce mu pak do nemocnice zaslala pohled s požehnáním. Pro člověka, který byl dříve vyháněn jako zrůda, znamenalo toto uznání od samotné princezny nepopsatelné zadostiučinění.
Merrickovy deformace se s přibývajícím věkem dále zhoršovaly. Jeho hlava byla rok od roku těžší, obličej zarůstal novými výrůstky, energie ubývalo. Během čtyř let v nemocnici se Joseph stal téměř nepohyblivým. Většinu času trávil na lůžku nebo seděl, protože chůze ho vyčerpávala.
Lékaři tušili, že tak extrémně zatížený organismus nevydrží dlouho – a nemýlili se. Dne 11. dubna 1890 odpoledne našel službu konající lékař Josepha mrtvého na posteli. Bylo kolem třetí hodiny. Merrick ležel bez známek života, hlavou nepřirozeně visel přes okraj postele. Bylo mu pouhých 27 let.
Následná pitva odhalila, že příčinou úmrtí bylo udušení. Obrovská lebka zřejmě ve spánku přimáčkla krk a způsobila zástavu dechu. Doktor Treves objevil i vykloubení krčních obratlů – váha hlavy doslova zlomila Josephovi vaz.
Smrtí však příběh Sloního muže neskončil. Jeho tělo se vzápětí stalo předmětem dalšího druhu zájmu – zájmu vědy a senzacechtivé legendy. Doktor Treves provedl důkladnou pitvu a rozebral Merrickovy ostatky do detailu. Sňal sádrové posmrtné odlitky jeho hlavy a končetin, odebral vzorky tkání a nakonec nechal jeho kostru znovu složit a sešroubovat do kompletní podoby. Měkké části těla byly v tichosti pohřbeny na londýnském hřbitově, ale kosterní pozůstatky si nemocnice ponechala pro vědecké účely.
Merrickova kostra tak dodnes stojí ve skleněné vitríně na půdě lékařské fakulty Royal London Hospital, přístupná ovšem jen badatelům a studentům medicíny.
V 20. století se dočkal několika uměleckých zpracování, která jej vryla do povědomí moderní veřejnosti. Nejznámější z nich je zřejmě černobílý film „Sloní muž“ (1980) režiséra Davida Lynche, který citlivě a dojemně převyprávěl Merrickův osud širokému publiku. Generace diváků z celého světa si z něj pamatují ikonickou scénu, kdy zahnán rozvášněným davem do rohu vlakového nádraží zoufale křičí: „Nejsem žádné zvíře! Jsem lidská bytost!“ – naléhavý výkřik člověka dožadujícího se základní důstojnosti.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_Merrick
https://publicdomainreview.org/pd-texts/the-autobiography-of-joseph-carey-merrick-1884/
https://www.berkshiretheatregroup.org/the-life-of-joseph-merrick/
https://publicdomainreview.org/pd-texts/the-autobiography-of-joseph-carey-merrick-1884/
https://www.bbc.com/news/entertainment-arts-32785484
https://allthatsinteresting.com/joseph-merrick
