Článek
Maša a Daša Krivošlapovy se narodily 3. ledna 1950 (někdy se uvádí i 4. leden) v moskevské porodnici č. 16 jako vůbec první známá siamská dvojčata v Rusku. Jejich matka, Jekatěrina Krivošlapova, netušila, že čeká dvojčata – ultrazvuk tehdy neexistoval – a porod trval dva dny a dvě noci v nesmírných bolestech.
Lékaři nakonec museli provést císařský řez. Po porodu nastalo v sále hrobové ticho, které přerušil až dětský pláč; jedna mladá porodní asistentka vykřikla „Dvojčata!“ a omdlela šokem. Dívky totiž přišly na svět s dvěma hlavami, dvěma trupy, čtyřma rukama a třema nohama – třetí noha trčela pod pravým úhlem z jejich spojené pánve a ve skutečnosti šlo o srostlé dvojité chodidlo s devíti prsty.
Každá sestra měla vlastní plíce, srdce, žaludek, ledviny a kompletní nervovou soustavu, ale sdílely společné tlusté střevo, močový měchýř a dolní část pánevních orgánů.
Matka děti po porodu vůbec nespatřila. Lékaři se rozhodli před ní novorozence ukrýt. Když se probrala, sdělili jí chladně, že „bohužel, vaše děti se narodily mrtvé“. Okamžitě vystavili falešný úmrtní list, aniž by komukoli mimo nemocnici ukázali dětská těla.
Na tomto rozhodnutí se podílel i otec dívek Michail Krivošlapov, který byl v době porodu přítomen a jako jeden z mála viděl, jak jeho dcery vypadají. Michail, jenž pracoval jako osobní řidič nechvalně proslulého Lavrentije Beriji (obávaného šéfa Stalinovy tajné policie), s utajením souhlasil – zřejmě i proto, aby dcery uchránil před hněvem sovětských autorit nebo před likvidací.
Prosil jen lékaře: „Udělám, co chcete – jen se postarejte, aby moje holčičky přežily.“ Otec souhlasil, že oficiálně neponese za dívky odpovědnost: nechal jim sice své příjmení, ale v rodném listu byly vedeny bez otce a dostaly náhodné patronymum „Ivanovna“ místo Michailovna, aby se zamaskovalo, kdo je jejich otcem.
Jekatěrina tušila, že jí lékaři lžou – při porodu přece slyšela dětský pláč. Dlouho se nemohla smířit s myšlenkou, že by její první, tolik chtěné děti (byly to její vůbec první porozené děti) byly mrtvé. Jedna soucitná zdravotnice dokonce matku tajně zavedla k inkubátorům, kde ležela dvě srostlá miminka.
Pohled na vlastní dcery, které jí byly odepřeny, Jekatěrinu hluboce poznamenal – zhroutila se psychicky a následující dva roky strávila v psychiatrické léčebně nedaleko Moskvy. Po propuštění se rozhodla na celou událost zapomenout. Svým příbuzným nikdy neprozradila, že její údajně mrtvě narozená dvojčata ve skutečnosti žijí – a dokonce že jde o ty slavné „siamské sestry“, o nichž se po čase objevily zprávy. Rodina tak po mnoho let netušila, že má mezi sebou takto postižené příbuzné.
Dětství jako vědecký experiment
Novorozené sestry byly ihned po narození odebrány rodičům a svěřeny do péče státu. Putovaly do laboratoří Ústavu experimentální medicíny při Akademii lékařských věd SSSR v Moskvě (také uváděn jako Pediatrický institut), kde se jich ujal renomovaný fyziolog prof. Pjotr Anochin.
Anochin, žák slavného Pavlova, už dříve rozeslal do všech porodnic v SSSR instrukce, aby ho informovali o každém narozeném případu siamských dvojčat. Toužil využít takový případ k výzkumu – srostlé sestry totiž sdílely jeden krevní oběh, ale měly oddělené nervové soustavy, což z nich dělalo ideální pokusné subjekty pro studium role nervové soustavy oproti krvi při různých tělesných funkcích.
Anochin a jeho tým chtěli zjistit, jakým způsobem tělo reguluje například spánek, hlad či termoregulaci – a co z toho je řízeno nervově a co hormonálně krví. Maša a Daša se staly „živými pokusnými králíky“ doslova od prvních dnů života.
Po sedm let svého raného dětství vyrůstaly výhradně v laboratorních podmínkách: nesměly přijít do kontaktu s jinými dětmi, kromě lékařů a sester nepoznaly žádné jiné prostředí. Sovětští vědci na nich chtěli za každou cenu získat maximum informací o fungování tak výjimečného těla. Dokonce vznikl interní dokumentární film Akademie věd, který jejich „výzkum“ zaznamenával.
Ve věku jednoho roku, kdy byly dostatečně stabilizované, začali lékaři provádět kruté experimenty s cílem zjistit hranice odolnosti a vzájemné propojenosti obou těl. Tyto pokusy – dnes bychom bez nadsázky řekli mučení – trvaly zhruba šest let (přibližně 1950–1956).
V jejich rámci musely holčičky podstoupit například extrémní chlad. Jedno z dvojčat opakovaně obkládali ledem, aby jí snížili tělesnou teplotu na kritickou mez, a sledovali, jak se mění teplota druhé sestry.
Vědci sestry vystavovali ohni a popálení, aby pozorovali, zdali bolest a stres jedné vyvolá odezvu u druhé. Dvojčata byla záměrně vystavena hladu a žízni, často po velmi dlouhou dobu, aby se zjistilo, jak se jedna přizpůsobí nedostatku jídla či vody, zatímco druhá případně přijímá potravu. Podobných hrůzných experimentů bylo mnohem více.
Po celou dobu byly Maša s Dašou připojeny k přístrojům. Není divu, že si postupně vytěsnily vzpomínky na rané dětství. Traumatické pokusy zůstaly zcela mimo jejich vědomou paměť a pravdu o svém dětství se sestry dozvěděly až po mnoha letech z vyprávění (mimo jiné díky britské novinářce Juliet Butler).
Osud dvojčat byl velmi krutý zejména v období stalinského Sovětského svazu – v této době byly takovéto lékařské pokusy na „defektních“ lidech povoleny a společensky akceptovány. V roce 1953 však Stalin zemřel a s nástupem Chruščova se atmosféra ve vědeckých kruzích poněkud změnila.
Navíc profesor Anochin upadl již v roce 1950 v nemilost a byl na čas odstraněn ze svého postu. Po několika letech výzkumů došli sovětští lékaři k závěru, že už na sestrách zjistili vše potřebné. Když byly dívkám asi 7 let (cca 1957), rozhodli se ukončit experimentální fázi a převést sestry z laboratoře do péče rehabilitačního ústavu.
Američané tehdy dokonce učinili nabídku, že by si dívky převzali do USA – zajistili by jim vzdělání, pracovní trénink a později zaměstnání – ale sovětské úřady to odmítly s poukazem na vlastní „péči“. Maša s Dašou tak zůstaly i nadále plně odkázány na sovětský státní systém. Ironií je, že v té době stále ještě neuměly samy chodit ani pořádně sedět, protože vlivem celoživotního pobytu na lůžku měly těžkou svalovou atrofii.
Amputace, vzdělání a šikana
V roce 1957 byly sedmileté sestry přemístěny do Centrálního vědeckého ústavu úrazové chirurgie a ortopedie v Moskvě. Tam se o ně staral tým fyzioterapeutů a lékařů, kteří je naučili sedět a chodit a dopřáli jim základní vzdělání v období dalších asi osmi let.
Dívky byly stále drženy stranou veřejnosti – bydlely v dětském oddělení ústavu a nepřišly do styku s okolním světem. Právě v této době (kolem roku 1960) podstoupily zásadní zákrok: lékaři vyhodnotili, že jejich trčící třetí noha je příliš nápadná a „neestetická“, a rozhodli se ji amputovat.
V roce 1964 pronikla mezi lidi zpráva, že v moskevském ústavu je ukrýváno „děvče se dvěma hlavami“. Věc vzbudila senzaci a úřady raději sestry přestěhovaly daleko od Moskvy – do internátní školy pro tělesně postižené děti v Novočerkassku na jihu Ruska. Zde Maša a Daša strávily čtyři roky (1964–1968) a měly možnost učit se spolu s dalšími handicapovanými dětmi.
Spolužáci je však mezi sebe nepřijali a od počátku je brali jako podivné „zrůdy“. Sestry později otevřeně přiznaly, že školu v Novočerkassku vnímaly jako „nejhorší období našeho života“: děti se jim vysmívaly, ponižovaly je a krutě šikanovaly.
Během dospívání se u sester začaly výrazně projevovat jejich rozdílné osobnosti. Maša byla od mala fyzicky o něco silnější (při chůzi nesla většinu váhy těla), energická, tvrdohlavá a dominantní – podle pozdějších svědectví dokonce vykazovala rysy psychopatické osobnosti (chyběl jí soucit a empatie).
Naproti tomu Daša byla klidná, přemýšlivá, citlivá a submisivní „hodná duše“. Tyto protiklady sice pomáhaly dvojčatům doplňovat se, ale zároveň mezi nimi vedly k častým hádkám a konfliktům, které se s věkem stupňovaly.
Ke konci 60. let dosáhly sestry plnoletosti, ale místo aby vstoupily do samostatného života, čekal je další šok. Sovětské úřady je oficiálně zařadily do nejnižšího stupně invalidity, což znamenalo, že budou doživotně umístěny v „domově důchodců“ bez nároku na práci, rodinu či jakoukoli samostatnost.
Jinými slovy, režim s nimi počítal jako s doživotními chovankami ústavu, které mají zůstat navždy mimo běžnou společnost.
Život na okraji společnosti
Od konce 60. let až do konce 80. let žily sestry Krivošlapovy v izolaci v ústavní péči. Po opuštění novočerkasské školy zřejmě putovaly do některého ze státních zařízení sociální péče pro invalidy. Nakonec zakotvily v Moskvě, kde jim byl přidělen malý pokoj v Domově veteránů války a práce č. 20.
Péče v sovětských ústavech byla tehdy tristní: například později vyšlo najevo, že během pobytu v dětském ústavu sestry nedostávaly ani základní oblečení. Po většinu dospělosti zůstávaly zapomenuté za zdmi zařízení a běžní lidé o nich téměř nevěděli. V Sovětském svazu se o jejich osudu nepsalo – pouze krátce v 50. letech vyšel soucitný článek v tisku, ale pak jako by zmizely.
Zvrat nastal až ke konci 80. let za glasnosti. V roce 1988 dostaly sestry příležitost vystoupit v populární celostátní televizní show Vzglyad a veřejně apelovat na úřady, aby zlepšily jejich situaci. Jejich televizní prosba o důstojnější život dojala mnohé diváky a skutečně zabrala – úřady souhlasily, aby se dvojčata přestěhovala jinam.
Roku 1989 byly přemístěny do Domova veteránů práce č. 6 v Moskvě. Zde konečně zakusily relativně lepší podmínky: měly větší pokoj, mohly si ponechat některé dary od dobrodinců a z charitativních příspěvků si dokonce pořídily pro sebe „luxusní“ věci, o nichž dříve jen snily – vlastní televizor, přehrávač kazet a dokonce jednoduchý počítač (herní Atari).
Také se dostaly do kontaktu se světem: v srpnu 1991 podnikly cestu do Německa (návštěva musela být předčasně ukončena kvůli puči proti Gorbačovovi) a později navštívily i Paříž. O dvojčata začali projevovat zájem západní novináři, zatímco ruským médiím většinou nevěřily a rozhovory jim poskytovaly jen výjimečně.
V roce 1993 o nich v Německu vznikl dokumentární film a roku 1999 se objevily v britském vědeckém pořadu BBC (Horizon) věnovaném siamským dvojčatům. S pomocí britské novinářky Juliet Butler (která se s nimi spřátelila už roku 1988) sepsaly autobiografii, jež vyšla v Německu roku 2000. Honorář kolem 10 tisíc liber, který z knihy získaly, si schovávaly v hotovosti ve své skříňce – bohužel peníze po jejich smrti záhadně zmizely, nejspíše je někdo zcizil.
Poslední dny a společná smrt
Koncem 90. let zdraví sester rychle chátralo (vlivem alkoholismu i přibývajícího věku) a pohybovaly se už jen na invalidním vozíku či o berlích.
V dubnu 2003 se jejich životní pouť tragicky uzavřela. 14. dubna 2003 krátce po půlnoci Maše selhalo srdce úplně a zemřela ve věku 53 let. Daša se probudila ráno a viděla vedle sebe nehybnou sestru – myslela, že Maša jen „tvrdě spí“. Ihned ale cítila, že není něco v pořádku, protože se cítila nezvykle slabá, bolela ji hlava a celkově se jí dělalo špatně.
Celý život je všichni kolem jen obelhávali – a teď, tváří v tvář neodvratné pravdě, se opět uchýlili ke lži a Daše tvrdili, že je vše v pořádku. Mezitím však mrtvé Mašino tělo zůstávalo neoddělitelně spojeno s Dašiným a začalo se rozkládat. Jeho toxiny pronikaly do společného krevního oběhu.
Daša tak byla odsouzena k rychlému zániku spolu se svou sestrou. Ještě téhož dne – pouhých 17 hodin po Mašině smrti – Daša Krivošlapová v nemocnici zemřela také, na otravu krve způsobenou toxickými produkty rozkladu Mašina těla. Osudné pouto, které je celý život spojovalo v jeden organismus, je nakonec i společně zahubilo.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Masha_and_Dasha_Krivoshlyapova
https://www.rbth.com/lifestyle/333295-ussr-siamese-twins-krivoshlyapova
https://www.lifee.cz/desivy-osud-prvnich-siamskych-dvojcat-v-rusku-masa-a-dasa-maminku-nikdy-nevidely-lekari-je-mucili-krutym-zpusobem-00655
https://macleans.ca/culture/books/the-torture-and-sadness-of-russias-most-famous-conjoined-twins/
https://www.mk.ru/editions/daily/article/1999/10/14/135011-siamskie-bliznetsyi-pyut-na-dvoih.html
