Článek
Brzy ráno 3. dubna 2020 přistavil technický tým městské části Praha 6 jeřáb k podstavci sochy maršála Koněva na náměstí Interbrigády. Během několika hodin byl třítunový bronzový pomník sejmut z podstavce a odvezen do depozitáře.
Akce proběhla v tichosti – v době nouzového stavu kvůli pandemii nemoci covid-19 platila omezení shromažďování, takže u pomníku nebyli přítomni žádní demonstranti ani širší veřejnost. Starosta Prahy 6 Ondřej Kolář, který odstranění prosazoval, uvedl, že socha bude uchována pro budoucí expozici v muzeu a na původním místě ji nahradí nový památník osvobození města.
Snímky prázdného podstavce obletěly česká média a vzápětí se ozvaly ostré reakce z Moskvy. Český prezident Miloš Zeman rozhodnutí kritizoval jako „zneužití nouzového stavu“ – naznačil, že radnice využila mimořádných okolností, aby sochu odstranila bez protestů.
Ruské ministerstvo zahraničí protestovalo oficiální cestou a 10. dubna 2020 oznámil Vyšetřovací výbor Ruské federace, že zahajuje symbolické trestní řízení pro „poškození památníku, který je symbolem ruské vojenské slávy“.
V praxi šlo o politické gesto: Koněv je v Rusku stále oslavovaným válečným hrdinou a tamní úřady dávaly najevo nesouhlas s českým přepisováním výkladu dějin.
Koněv přijíždí do Prahy
Ivan S. Koněv se v závěru druhé světové války stal jedním z nejdůležitějších sovětských polních velitelů. Od roku 1943 vedl postupné ofenzivy Rudé armády směrem na západ. Jeho vojska prolomila německou obranu na Ukrajině, v lednu 1945 osvobodila vyhlazovací tábor Osvětim a v dubnu 1945 pronikla do nitra Německa.
Koněv velel 1. ukrajinskému frontu, který spolu s jednotkami maršála Žukova dobyl Berlín. Koncem dubna 1945 navázal Koněv kontakt také se západními spojenci: jeho jednotky se setkaly s americkou armádou u Torgau na Labi. Zbývalo dořešit poslední velkou operaci války – osvobodit Prahu, stále obsazenou německými silami.
V českém hlavním městě vypuklo 5. května 1945 povstání místních obyvatel proti nacistické okupaci. Německá posádka v Praze nejprve kladla odpor a ve městě se rozpoutaly pouliční boje. Povstalci zoufale potřebovali pomoc zvenčí. K Praze se v té době blížily jednotky Koněvova frontu od východu, zatímco od západu dorazila k okraji města menší průzkumná kolona americké armády.
Do samotného bojového dění však nečekaně zasáhla i jednotka tzv. Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova – bývalých sovětských zajatců bojujících původně na straně Němců. Vlasovci 6. května vstoupili do Prahy v německých uniformách a pomohli českým povstalcům odrážet útoky jednotek SS.
Jejich krátké angažmá zásadně oslabilo německou obranu a urychlilo konec bojů ve městě. Vlasovci však věděli, že po příchodu Rudé armády by je čekala odveta za zradu, a ještě před příchodem Sovětů z Prahy odtáhli.
Německá posádka mezitím vyjednávala podmínky kapitulace. Dne 8. května večer se velitelé Wehrmachtu dohodli s představiteli českých povstalců na klidu zbraní a ústupu Němců z města. Nad ránem 9. května 1945 vstoupily do Prahy první předvoje Koněvových mužů.
Sovětské tanky projely ulicemi, na budovách vlály československé a sovětské vlajky. Většina německých jednotek už ustupovala na západ, kde chtěly raději padnout do zajetí Američanů. V samotné Praze tak Rudá armáda narážela jen na roztroušené zbytky odporu.
Místy se ještě ozývala střelba a v okrajových čtvrtích došlo k několikahodinovým šarvátkám s ustupujícími oddíly SS. Příchod Sovětů však zabránil možnému obnovení organizované nacistické obrany. Maršál Koněv dorazil do osvobozeného města po poledni. Praha byla zachráněna před hrozbou většího ničení – a v té době se tato zásluha jednoznačně připsala Koněvovi a jeho armádě.
Po krátkém triumfu v Praze pokračovala Koněvova vojska dál na západ za prchajícími nepřátelskými kolonami. Boje v Československu definitivně skončily až 12. května 1945, kdy Sověti rozprášili poslední vzdorující svazky Waffen-SS u Příbrami. Brzy poté se maršál Koněv zapsal do československých dějin i jako správce osvobozeného území.
Na přelomu května a června 1945 byl jmenován velitelem Střední skupiny vojsk, jež v zemi dočasně zůstávala jako okupační a bezpečnostní síla. Rudá armáda se sice z Československa stáhla již koncem roku 1945, ale aura „osvoboditelů“ kolem Koněva a dalších sovětských velitelů přetrvala.
Válečná propaganda Sovětského svazu i poválečné Československé republiky zdůrazňovala, že to byla právě Koněvova armáda, kdo Prahu uchránil před zničením. Dne 9. května se v Československu slavil Den osvobození a jméno maršála Koněva se stalo symbolem vítězství nad nacismem.
Zásah proti povstání
Koněv zůstal po druhé světové válce ve špičce sovětského armádního velení. Krátce velel okupačním silám ve východním Německu a v Rakousku, poté vystřídal svého kolegu Georgije Žukova ve funkci vrchního velitele sovětských pozemních vojsk. V roce 1955 byl Ivan Koněv jmenován historicky prvním vrchním velitelem společných ozbrojených sil Varšavské smlouvy.
Na podzim 1956 dostal tento post zátěžovou zkoušku: v Maďarsku vypukla protisovětská revoluce, kterou se Moskva rozhodla vojensky potlačit. Maršál Koněv se jako nejvyšší velitel Varšavské smlouvy podílel na strategické přípravě zásahu. V první fázi maďarské krize, koncem října 1956, ještě sovětské tanky po střetech z Budapešti částečně ustoupily.
Krátké příměří však využilo Sovětské vrchní velení k přesunu posil a k plánování drtivého úderu. Operace s kódovým označením Vichr začala v časných hodinách 4. listopadu 1956, kdy sovětská vojska vtrhla do Budapešti a dalších částí země v plné síle.
Obrněné divize, vyslané do Maďarska pod Koněvovým velením, rychle rozdrtily ozbrojený odpor maďarských povstalců. Ve spálených ulicích Budapešti zůstaly tisíce mrtvých civilistů. Loutková prosovětská vláda Jánose Kádára zinscenovala zatčení a popravu vůdčího představitele maďarského povstání Imre Nagye.
Během několika týdnů bylo krvavé maďarské povstání utopeno v krvi a země se vrátila do sféry sovětského vlivu. Koněv se stal v očích východního bloku garantem „obnoveného pořádku“, zatímco ve světě získal pověst jednoho ze strůjců tvrdých represí. Ve skutečnosti se na potlačení maďarské revoluce podílela celá řada sovětských generálů a politiků v čele s Nikitou Chruščovem.
Jako symbol ale často zůstával zmiňován právě nejvyšší vojenský velitel – maršál Koněv. V Československu, které bylo v roce 1956 sovětským satelitem, vyjadřovalo oficiální vedení státu Koněvovi i Chruščovovi podporu a maďarské události líčilo jako hrozbu kontrarevoluce. V myslích mnoha obyčejných lidí ve střední Evropě však obraz Koněva coby osvoboditele značně utrpěl.
V následujících letech Koněv zastával další klíčové posty studené války. V roce 1961 byl znovu povolán do aktivní služby, aby dohlédl na citlivou operaci v rozděleném Berlíně. Jako vrchní velitel sovětských vojsk v Německé demokratické republice vydal v srpnu 1961 rozkaz k uzavření hranice mezi Východním a Západním Berlínem.
Ze dne na den tak začala stavba Berlínské zdi, která měla zamezit emigraci východních Němců přes dosud volně průchozí město. I tento krok, loajálně provedený Koněvem, pomohl upevnit komunistický blok – za cenu rozdělení tisíců rodin a porušení poválečných dohod.
Koněv byl poté jmenován inspektorem ministerstva obrany, což byla spíše čestná funkce, a v roce 1965 odešel do definitivní penze. O dva roky později se ale v jeho rodné zemi opět schylovalo k zásadnímu testu mocenských poměrů, který zatahoval i Československo.
Pražské jaro 1968
Na jaře 1968 cestoval sedmdesátiletý maršál Koněv do Československa jako vážený host. Přijel na oficiální oslavy 23. výročí osvobození v květnu 1968 – v Praze se tehdy konala vojenská přehlídka a setkání veteránů druhé světové války. Československem zároveň zmítalo tzv. pražské jaro, období pokusu o reformu komunismu.
Sovětské vedení v čele s Leonidem Brežněvem sledovalo uvolňování poměrů v ČSSR s rostoucí nelibostí a zvažovalo zásah. Podle některých historiků byl i Koněv v té době zapojen do příprav možného vojenského řešení: jako zkušený veterán údajně během své návštěvy sondoval nálady v československé armádě a podával hlášení sovětskému velení.
Není dochován žádný písemný dokument, který by tuto hypotézu přímo potvrzoval. Jisté však je, že i díky přítomnosti takových symbolů, jako byl maršál Koněv, vypadala sovětská vojenská hrozba pro československé reformátory velmi reálně.
Dne 21. srpna 1968 vtrhla vojska pěti států Varšavské smlouvy do Československa a násilně ukončila pražské jaro. Ironií osudu se maršál Koněv této akce osobně neúčastnil – v invazi roku 1968 hráli hlavní úlohu jiní generálové a Koněv byl tou dobou již mimo hlavní službu.
Přesto pro mnoho Čechů a Slováků navždy splynul se symbolem sovětské okupace. Jeho jméno evokovalo řetěz událostí: od osvobození v roce 1945 přes Budapešť 1956 až po traumatický rok 1968. Po návratu tvrdé normalizace v 70. letech se o Koněvovi mluvilo opět oficiálně jen jako o hrdinovi druhé světové války – připomínat jeho zapojení do potlačení maďarského či československého pokusu o emancipaci bylo nepřípustné.
Maršál Ivan Koněv zemřel 21. května 1973 v Moskvě ve věku 75 let. Sovětské vedení mu vystrojilo státní pohřeb s vojenskými poctami a jeho popel byl slavnostně uložen do kremelské zdi na Rudém náměstí, čímž se navždy zařadil mezi nejuctívanější sovětské válečné vůdce.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_St%C4%9Bpanovi%C4%8D_Kon%C4%9Bv
https://www.praha6.cz/kontakty/promedia/tiskovazprava_272_987.html
https://www.reuters.com/article/us-russia-czech-statue/russia-launches-criminal-investigation-after-prague-removes-soviet-military-statue-idUSKCN21S168/
https://www.reuters.com/article/world/prague-district-mayor-says-he-is-under-police-protection-against-russian-threat-idUSKCN22A3GH/
https://www.theguardian.com/world/2020/jun/05/czechs-expel-two-russian-diplomats-over-fake-poisoning-plot
https://www.britannica.com/biography/Ivan-Stepanovich-Konev
https://temata.rozhlas.cz/ruda-armada-v-praze-opozdene-osvobozeni-8044773
https://www.pametnimista.usd.cas.cz/praha-6-pametni-desky-u-pomniku-marsala-ivana-stepanovice-koneva/
https://konev.pametnaroda.cz/biography/
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/historik-konev-priletel-necekane-sondoval-situaci-v-cssr-jeh/r~daca44c0a51111e889f40cc47ab5f122/
https://journals.iaepan.pl/ethp/article/download/2681/2766/10551
