Článek
Odpoledne 25. května 1954 projížděl severním Vietnamem francouzský vojenský konvoj. V prašném terénu delty Rudé řeky skupina vojáků postupovala opatrně vpřed, když tu se jeden z civilistů s fotoaparátem rozhodl vystoupit z džípu a jít několik desítek metrů napřed. Hledal lepší záběr. Vtom se ozvala exploze. Robert Capa – ve čtyřiceti letech jeden z nejznámějších válečných fotoreportérů světa – byl na místě mrtev.
Jeho nejcitovanější motto znělo: „Nejsou-li vaše fotky dost dobré, nejste dost blízko.“ Capa se tím řídil doslova. Jako fotograf se nebál přiblížit až na samou hranu nebezpečí, aby zaznamenal pravdu války z bezprostřední blízkosti. Právě tato filozofie mu přinesla světovou proslulost – a nakonec i tragický konec. V okamžiku, kdy v Indočíně šlápl na minu, stál uprostřed bojiště stejně blízko jako vojáci, které doprovázel.
Španělská válka
Robert Capa se narodil roku 1913 v Budapešti jako Endre Friedmann. Ve dvaceti letech odešel z rodného Maďarska a přes Německo se dostal do Paříže. Jako cizinec a začínající fotograf tam zpočátku těžko hledal uplatnění. Společně s kolegyní Gerdou Taro proto přišli na odvážný nápad: začali nabízet své snímky pod smyšleným americkým jménem Robert Capa, které znělo světově a lépe otevíralo dveře redakcí.
Fiktivní „americký fotograf“ brzy získal zakázky, a tak se mladý uprchlík Friedmann postupně opravdu stal Robertem Capou – jménem, které o pár let později vešlo do dějin žurnalistiky.
V roce 1936 odjel Capa jako fotoreportér do Španělska, kde právě vypukla občanská válka. Bylo mu teprve 22 let, ale už mířil přímo na frontové linie. Spolu s Gerdou Taro – první ženskou válečnou fotografkou – dokumentovali boje republikánských milicí proti Frankovým nacionalistům. Capa se pohyboval v zákopu s vojáky, často jen s malým lehkým fotoaparátem ve zdvižených rukou.
Už v této první válce pořídil záběry, které obletěly svět. Jeho nejznámějším snímkem z té doby se stal „padlý voják“ – fotografie zachycující republikánského milicionáře v okamžiku, kdy byl zasažen kulkou a hroutí se k zemi s puškou vypuštěnou z rukou.
Pořízení tohoto záběru na frontě u Córdoby v září 1936 katapultovalo Capu mezi špičku válečné žurnalistiky. Autentičnost scény se sice později začala zpochybňovat – dodnes se vedou spory, zda nešlo o nainscenovaný záběr – jisté však je, že fotografie silně působila na veřejnost po celém světě.
Koncem roku 1938 už byl Robert Capa považován za legendu. Britský magazín Picture Post o něm otiskl rozsáhlou jedenáctistránkovou reportáž pod titulem „Největší válečný fotograf světa: Robert Capa“. Capovi bylo pouhých 25 let. Válka ve Španělsku pro něj ale měla i hořkou osobní dohru.
V červenci 1937, během ústupu po bitvě u Brunete, zahynula jeho blízká spolupracovnice a životní partnerka Gerda Taro. Talentovanou fotografku tehdy na ústupové cestě smetl do příkopu spojenecký tank. Capa se s žalostnou ztrátou vyrovnával po svém – pokračoval v práci. Ještě před pádem Madridu naposledy fotografoval španělské uprchlíky prchající přes Pyreneje do Francie. Brzy nato se schylovalo k další a ještě větší válce a Robert Capa se musel rozhodnout, kde bude pokračovat.
Od Afriky k Normandii
Po vypuknutí druhé světové války opustil Capa Evropu a odplul do New Yorku. Jako maďarský Žid by ve Francii po nacistické invazi nemohl bezpečně pracovat. Ve Spojených státech ale dlouho nezůstal – roku 1943 se vrátil do Evropy už jako etablovaný fotoreportér amerických médií.
Nastoupil na palubu transportní lodi s americkými vojáky a vylodil se s nimi nejprve v Severní Africe. Zúčastnil se invaze aliančních vojsk na Sicílii a poté se přesunul na italskou pevninu. Pro časopis Life fotografoval boje na Monte Cassinu i postup spojenců do Říma. S americkou armádou pak přečkal zimu 1943–44 v Anglii, odkud se chystala invaze do okupované Francie.
6. června 1944 krátce po rozbřesku stál Robert Capa na palubě vyloďovací bárky mířící k francouzskému pobřeží. Rozhodl se pokrývat Den D z té nejnebezpečnější pozice – přímo po boku vojáků první útočné vlny na pláži Omaha. Ještě na moři slyšeli přibližující se boje. Ve chvíli, kdy se příď plavidla sklopila do vody, naskytl se mu pohled na pobřeží v dýmovém oparu, posetém siluetami železných protitankových překážek.
Capa v tu chvíli vytáhl svůj fotoaparát Contax, nadechl se a vykročil z bárky směrem k pláži. Ocitl se uprostřed nejkrvavější bitvy, jakou kdy zažil – operace Overlord stála jen na Omaze během prvního dne života přes dva tisíce amerických vojáků. Kolem padajících mužů a rozbité techniky pořizoval Capa snímek za snímkem.
Na mokrém filmovém pásu v jeho kameře se chaoticky mísily rozmazané obrysy postav, vln a písku potřísněného krví. Po několika desítkách minut strávených pod palbou dokázal Capa zaplnit čtyři filmy – a když se situace stávala neúnosnou, vrátil se s vojáky zpět na loď.
Úspěšné vylodění v Normandii znamenalo rozhodující obrat ve válce. Robert Capa rychle odeslal své snímky do Londýna, aby co nejdříve vyšel obrazový materiál z „Dne, který změnil svět“. V laboratoři časopisu Life však čekalo nemilé překvapení: technik při vyvolávání filmů chyboval a většinu cenných záběrů nenávratně zničil.
Z Capovy práce tak zůstalo jen několik málo použitelných fotografií. Bylo jich pouhých jedenáct – rozmazaných, zrnitých, poznamenaných chybou stejně jako válkou samotnou. Právě tyto snímky ale vstoupily do dějin: zachycovaly invazi autenticky, očima vojáka přímo z místa bojů, s otřesenou perspektivou objektivu skrápěného mořskou vodou.
Capa jimi přesvědčivě dokázal svůj dlouholetý názor, že skutečné drama války lze fotografovat jen z bezprostřední blízkosti. Po vylodění pokračoval dál Evropou s postupujícími spojeneckými armádami. Dokumentoval osvobození Paříže v srpnu 1944 i poslední boje v Německu následujícího roku. Když druhá světová válka skončila, měl za sebou deset let v první linii na třech různých kontinentech.
Magnum
Po roce 1945 se Robert Capa snažil vymanit z role frontového reportéra. Válečná fotografie ho sice proslavila, ale zároveň ho unavila a obklopila ztrátami blízkých. V roce 1947 stál Capa u zrodu agentury Magnum Photos, kterou založil společně s dalšími slavnými fotografy, například Henrim Cartier-Bressonem.
Magnum byla první fotografickou agenturou svého druhu – vznikla proto, aby měli fotoreportéři větší nezávislost na novinách a mohli si sami vybírat a kontrolovat své zakázky. Capa se v Magnumu stal neoficiálním vůdcem a mentorem celé nové generace fotografů. Sám se v poválečných letech pustil i do jiných projektů, než byly bojiště: s americkým spisovatelem Johnem Steinbeckem procestoval Sovětský svaz a roku 1948 fotografoval vznikající stát Izrael během války o nezávislost.
Na čas také zkusil poklidnější kariéru v Hollywoodu, kde působil jako fotograf na filmovém natáčení. Zdálo se, že ve svých pětatřiceti letech konečně zpomalil a vzdálil se od válečných hrůz.
Přesto se k frontovým reportážím nakonec znovu vrátil. Korejskou válku na počátku 50. let ještě osobně vynechal – do Koreje vyslal Magnum jiné spolupracovníky. O několik let později ale přišla nabídka, kterou Capa nedokázal odmítnout. Na jaře 1954 odjel do Japonska uspořádat fotografickou výstavu.
Jakmile byl v Asii, obrátil se na něj časopis Life s dotazem, zda by nejel dokumentovat probíhající válku v nedaleké Francouzské Indočíně. Capa souhlasil. Měl za sebou řadu nebezpečných misí a tentokrát už na frontu vyrážel jako ostřílený profesionál – zřejmě netušil, že zároveň naposled.
Poslední reportáž
První válka v Indočíně vrcholila. V květnu 1954 utrpěla Francie drtivou porážku v bitvě u Điện Biên Phu a chystala se mírová konference o rozdělení Vietnamu. V zázemí však nadále probíhaly střety s vietnamskými komunistickými jednotkami. Robert Capa dorazil do dějiště konfliktu v samém závěru bojů, aby zdokumentoval poslední kapitolu odcházející francouzské koloniální armády.
V rámci novinářského týmu, ve kterém byli ještě dva američtí reportéři, se připojil k francouzské jednotce operující v tonkinské deltě na severu země. Ještě 24. května fotografoval evakuaci raněných vojáků v Laosu. Následujícího dne pokračoval s jednotkou zpět do Vietnamu, kde Francouzi pročesávali venkov v okolí města Thái Bình.
Onen osudný 25. květen byl horký a dusný. Kolona vozidel se z Hanoje přesouvala po úzkých venkovských cestách, kolem nichž se rozprostírala rýžová pole. Odpoledne kolem třetí hodiny se část konvoje ocitla pod přímou palbou nepřítele. Vojáci zpomalili a zaujali bojové postavení. Capa, který seděl v otevřeném džípu, se rozhodl vystoupit a jít situaci nafotit zblízka vepředu.
Vydal se pěšky po cestě mezi bambusy, několik kroků před posledním vojenským vozidlem. V jedné ruce nesl svůj Contax, na krku měl zavěšený druhý fotoaparát. Když ušel zhruba padesát metrů, ozvalo se ohlušující puf – šlápl na skrytou minu. Výbuch zasáhl jeho nohy a spodní část těla. Přibíhající vojáci ho našli ležet v poli bez známek života, s roztrženou francouzskou mapou a nepoškozeným fotoaparátem opodál. Bylo 14:55 odpoledne. Legendární fotograf padl přímo na bojišti, jakoby sám byl jedním z vojáků.
Robert Capa zemřel ve věku pouhých čtyřiceti let. Jeho poslední role filmu zůstala nedofocená. Ještě několik minut před explozí na něm zachytil klidný výjev vesnického života: vietnamského rolníka s buvolem, jak orá pole jen pár desítek metrů od pochodující francouzské patroly.
O okamžik později už závěrka cvakat nestihla. Zpráva o Capově smrti obletěla svět a zasáhla přátele i kolegy. Pro mnohé zosobňoval Capa statečného fotografa, který neváhal položit vlastní život, aby pravdivě svědčil o realitě války. „Fotoaparát sám o sobě nemůže válku zastavit, ale fotografie může odhalit její hrůzy,“ říkával. Jeho celoživotní dílo to potvrzovalo – a jeho smrt to tragicky podtrhla.
„Zanechal po sobě termosku koňaku, pár dobrých obleků, zdrcený svět a svoje fotografie – mezi nimi některé z největších zachycených momentů moderních dějin,“ poznamenal s hořkostí jeho dlouholetý editor a přítel John Morris. Capovy ikonické válečné obrazy dodnes připomínají nejen odvahu svého autora, ale i cenu, kterou za ně zaplatil.
Zdroje
https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Capa
https://www.britannica.com/biography/Robert-Capa
https://www.magnumphotos.com/newsroom/conflict/ropert-capa-indochina-war/
https://www.magnumphotos.com/newsroom/conflict/robert-capa-d-day-omaha-beach/
https://www.theguardian.com/culture/2026/feb/18/robert-capa-war-photographer-magnum-musee-de-la-liberation-de-paris
https://www.idnes.cz/xman/profily/robert-capa-valka-fotografie-fotograf-reporter-smrt.A250520_111813_profily_pzak
https://www.nationalgeographic.com/premium/article/robert-capa-d-day-photograph
https://www.diyphotography.net/this-is-the-story-of-robert-capa-the-greatest-war-photographer-in-the-world/
