„Rozkaz zněl jasně.“ Esenbák z Pelíšků Miroslav Kaman se k filmu dostal až po padesátce

„Rozkaz zněl jasně: zastavit muže s koženou brašnou. Nebyl čas lámat si hlavu, kdo je kdo,“ líčí příslušník Sboru národní bezpečnosti ve filmu Pelíšky školákům omyl, při němž vedle diverzanta zastřelil i pošťáka. Následuje suchá tečka: „No, dvě dávky.“

Krátká scéna z komedie Jana Hřebejka z roku 1999 patří k těm, které v Česku zlidověly. Její aktér Miroslav Kaman díky ní získal trvalé místo v paměti diváků – přestože sám k herectví přišel velmi pozdě a sehrál vesměs jen malé epizodní role.

Veřejnost toho o něm dlouho mnoho nevěděla a on sám rozhovory téměř neposkytoval. Jeho život přitom nabídl pozoruhodnou cestu: od dětství na statku a práce v dole přes zaměstnání vychovatele až ke kameře, před kterou stanul poprvé až jako padesátník.

Miroslav Kaman se narodil 19. března 1946 v Jihlavě jako nejmladší ze sedmi dětí. Vyrůstal na rodinném statku v Rosicích u Jihlavy a od útlého věku pomáhal s hospodářstvím. „Od chvíle, kdy jsme začali chodit do školy, jsme museli všichni tvrdě pracovat – měli jsme pole, louku, koně, krávy, prasata,“ vzpomínal Kaman.

Doma panovaly skromné poměry. Když nebylo co vařit, chodil malý Mirek do lesa na houby. Už jako školák se naučil fyzické dřině a také sportoval – rád hrával fotbal a věnoval se později boxu či košíkové.

Po základní škole Kaman nastoupil do hornického učiliště. „Zemědělství jsem zažil dost doma, chtěl jsem změnu,“ říkal prostě. Po vyučení odešel na severní Moravu fárat do dolů v Karviné. Tvrdá práce pod zemí ho překvapivě bavila. Líbilo se mu prostředí, kam se běžný člověk nepodívá.

Několik let každý den sjížděl stovky metrů do podzemí a ručně rubal uhlí krumpáčem. Hornická kariéra ale skončila náhle po pracovním úrazu. Koncem 60. let zažil v dole zával: uvolněný stropní blok ho zasáhl do zad a vážně mu poranil páteř. Po operaci a zotavení mu lékaři pracovat v podzemí zakázali.

Jako vyučený horník bez možnosti fárat hledal Kaman jiné zaměstnání. Odešel z Karviné zpět na rodnou Vysočinu. Krátce zakotvil na Telčsku, kde nastoupil jako závozník mlékárenské cisterny.

Brzy však přišla další rána: při práci v kravíně se od nemocné krávy nakazil tuberkulózou. Následovalo několik měsíců v plicní léčebně na Buchtově kopci u Žďáru. Kaman se úspěšně vyléčil, ovšem do fyzicky náročné práce v zemědělství nebo u mlékárny už se nechtěl pouštět.

Ještě roku 1966 získal Kaman nové zaměstnání: stát mu nabídl pozici vychovatele v ústavu sociální péče v Těchobuzi na Pelhřimovsku. Začal pracovat s dospělými muži s mentálním postižením. Práce to byla náročná, ale Kaman ji díky své fyzické kondici a trpělivosti zvládal.

„Někteří chovanci byli hodně mimo. Když jsme třeba chodili do lesa loupat kůru ze stromů, rozdal jsem jim loupáky – ostré nože. Najednou měli všichni v rukou zbraň, ale já jsem se nebál a nikdy se mi nic zlého nestalo,“ líčil po letech bez příkras běžné situace z ústavu.

V Těchobuzi Kaman také potkal svou první a jedinou manželku – kolegyni, která tam pracovala jako vychovatelka. V roce 1968 se jim narodil syn. Rodinné štěstí však nemělo dlouhého trvání: po přestěhování do Humpolce, kde Kaman začal v roce 1971 pracovat jako vrátný v textilním podniku, se manželé rozvedli. Syn zůstal s matkou, a ačkoli Kaman později žil v několika partnerských vztazích, znovu se již neoženil.

V Humpolci a okolí zůstal několik let. Pracoval například jako vrátný v továrně Sukno Humpolec. Koncem 70. let se však rozhodl zkusit štěstí jinde a zamířil do hlavního města. V Praze vystřídal několik profesí – mimo jiné působil v areálu holešovického Výstaviště.

Právě v Praze čekal na Kamana obrat, který si dříve stěží dovedl představit. Kolem roku 1995 pracoval na holešovickém Výstavišti, kde měl několik známých s hereckými koníčky. Ti si přivydělávali jako filmoví komparzisté a lákali i Kamana, aby to zkusil s nimi.

Bez ostychu souhlasil – ostatně veřejně vystupovat se nebál. „Já jsem byl vždycky exhibicionista, nestyděl jsem se, neměl jsem trému,“ mluvil otevřeně o své povaze. Z někdejšího horníka se tak kolem padesátky stal komparzista. Objevil se v drobných rolích bez dialogů a brzy zjistil, že kamera ani publikum ho neznervózňují.

Postupně dostal šanci i na prvních několik vět před kamerou. V polovině 90. let se mihnul v epizodách televizního seriálu Hospoda a ságy Zdivočelá země. V roce 1997 pak přišla první příležitost zahrát si výraznější scénku: režisér Jan Hřebejk obsadil Kamana do jedné z minipovídek cyklu Bakaláři.

Epizoda nazvaná Poslední koncert se odehrávala ve vlaku a Kaman v ní dostal úkol bavit svými průpovídkami osazenstvo jednoho vlakového kupé. Seděl tak uprostřed legend českého filmu, jakými byli Vlastimil Brodský a Jiří Sovák, kteří v téže scéně hráli cestující. Pro úplného nováčka byla taková společnost zvláštní poctou – a pro Jana Hřebejka zároveň příležitost všimnout si, jak přirozeně si neherec Kaman před kamerou vede.

Ještě tentýž rok 1997 pozval Hřebejk nadšeného padesátníka na casting připravovaného filmu Pelíšky. Miroslav Kaman konkurz vyhrál a získal roli příslušníka Sboru národní bezpečnosti, který v jedné z úvodních scén filmu předvádí na školní besídce „běžnou práci policie“.

Natáčení probíhalo v roce 1998 a Kaman na něj vzpomínal jako na rychlou a bezproblémovou práci. Soudružsky vážného esenbáka, který se poněkud prostoduchým způsobem chlubí zásahem proti domnělému diverzantovi, pojal s patřičnou dávkou nehybné vážnosti. „Byly tam asi tři nebo čtyři opravy, jinak jsem to udělal perfektně,“ hodnotil svůj výkon se smíchem. Režisér Hřebejk byl spokojen – a pro Miroslava Kamana začala nečekaná cesta ke slávě.

Pelíšky měly premiéru na jaře 1999 a brzy se zařadily mezi nejúspěšnější české porevoluční filmy. V zaplněných kinosálech bavily diváky výjevy z konce šedesátých let a vedle hlavních postav si pozornost vysloužily i drobné epizodky. K těm nejvýraznějším patřila právě Kamanova scéna na besídce.

Jeho suchopárný monolog o splnění rozkazu – zakončený hláškou „No, dvě dávky“ – rozesmál publikum a zlidověl. Není malých rolí, potvrzovalo se znovu okřídlené úsloví: stačilo několik vět a z bezejmenného komparzisty se stala známá tvář. „Od chvíle, kdy Pelíšky vyrazily do kin, mě lidé začali poznávat,“ popisoval Kaman dopad filmu na svůj každodenní život. Na ulici se ho kolemjdoucí ptali, jestli není „ten esenbák z Pelíšků“, občas se s ním chtěli i vyfotit.

Úloha bodrého strážmistra byla malá rozsahem, přesto Kamana rázem zařadila mezi populární herce vedlejších rolí. Režisér Hřebejk ho obsadil i do svého dalšího filmu Horem pádem (2004), kde si znovu střihl menší roli dobrosrdečného policisty.

Kamanovou doménou se staly komediální postavy prostých mužů, kterým vtiskl autentický civilní projev – možná i díky tomu, že sám nikdy neprošel hereckým školením. V rozhovorech vždy zdůrazňoval, že na place netrpěl trémou a před kamerou se cítil přirozeně.

Po úspěchu Pelíšků už Miroslav Kaman okusil i skutečnou hereckou rutinu. V letech 2000 až 2010 se objevil v několika dalších filmech (například Oběti a vrazi v roce 2000 nebo O život v roce 2008) a v televizních seriálech (Trapasy, Škoda lásky aj.). Díky své komické průraznosti dostal také nabídku vystupovat ve stand-up show Na stojáka, kterou na počátku 21. století uváděla Česká televize.

Kaman se jako uvaděč a moderátor tohoto pořadu uplatnil po čtyři roky. Herectví se stalo jeho hlavní obživou. Svůj pozdní start u filmu s nadhledem komentoval slovy, že ho prostě baví bavit lidi, a dokud to jde, chce zůstat aktivní.

Zdraví ho však začalo zrazovat. Kolem roku 2014 Kaman vážně onemocněl a výrazně zhubl – během několika měsíců shodil přibližně 25 kilogramů. I když se dál objevoval drobně v televizi, jeho síly ubývaly. K jeho posledním titulům patřily snímky Bony a klid 2 a Parádně pokecal, oba z roku 2014. 

Poté se stáhl do ústraní v rodném kraji na Vysočině. Kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu se musel uchýlit do Domu s pečovatelskou službou Stromovka v Lipnici nad Sázavou. Doufal ale, že se ještě zotaví. Podstoupil řadu operací a rehabilitací a věřil, že by si případně mohl před kamerou zahrát znovu. „Je to hezké, že si na mě někdo vzpomněl. Natočil jsem těch filmů víc, ale teď už ze zdravotních důvodů netočím,“ vzkázal ještě v lednu 2021 novinářům, kteří s ním plánovali rozhovor.

Miroslav Kaman zemřel 12. května 2021 ve věku 75 let v Lipnici nad Sázavou. Kvůli přísným pandemickým opatřením se zpráva o jeho odchodu rozšířila až s odstupem – veřejnost se ji dozvěděla teprve koncem července, když se za ním marně vypravili novináři.

Zdroje:

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-serialy-filmy-kino-a-tv/589043/nasli-jsme-esenbaka-z-pelisku-byl-jsem-hornik-i-vychovatel-v-blazinci-rika-miroslav-kaman.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/686097/rozkaz-znel-dve-davky-esenbak-z-pelisku-kaman-75-zemrel-jeho-smrt-zatajili.html

https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/umrti-herec-miroslav-kaman-lipnice-pelisky-film-esenbak.A210729_140513_jihlava-zpravy_mv

https://havlickobrodsky.denik.cz/zpravy_region/lipnice-zemrel-herec-miroslav-kaman-proslavil-se-jako-esenbak-v-peliscich-202107.html

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-dve-davky-zemrel-esenbak-z-pelisku-miroslav-kaman-40367585

https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Kaman