Článek
Galerie Studio Morra v Neapoli patřila na šest hodin jedné nenápadné instalaci. Na dlouhém dřevěném stole leželo 72 předmětů: růže, peříčko, hrozny, med, parfém, ale také nůžky, skalpel, řetěz, břitva a pistole s jedním nábojem. Vedle stolu stála Marina Abramović, osmadvacetiletá umělkyně s kořeny v Jugoslávii.
Nápis na zdi oznamoval jednoduché instrukce: „Na stole je 72 předmětů, které můžete použít dle libosti na mně. Já jsem předmět. Po dobu trvání performance přebírám plnou zodpovědnost. Trvání: 6 hodin (20:00–2:00).“. Marina se pro tento večer vzdala vlastní kontroly. Z živého člověka se stal dobrovolný objekt, otevřený cizímu zacházení. Experiment mohl začít.
Zpočátku vládne nejistota. Návštěvníci galerie postávají opodál a rozpačitě si prohlížejí ženu i rozložité zátiší s objekty. Jako by čekali, kdo se osmělí první. Po chvíli k Marině přistoupí mladý muž, utrhne ze stolu růži a beze slova jí ji vloží do ruky. Někdo jiný ji pohladí po vlasech. Další jí nabídne hrozen vína, který mlčky přijme. Abramović má zavřené oči nebo upřený pohled kamsi do neurčita; nebrání se, neprotestuje.
Publiku brzy dojde, že performerka skutečně nebude reagovat, a stávají se tak spoluautory dění. Z váhavých pozorovatelů se pomalu mění v aktéry. Zvědavost narůstá. Lidé ji lehce přesouvají jako manekýnu – otočí ji čelem k publiku, zvednou jí paže nad hlavu. Některé ženy v publiku se tiše smějí a aranžují na ní květiny jako na sochu. Ve vzduchu je cítit podivné napětí, jako kdyby se celé osazenstvo snažilo přijít na to, kde leží hranice tohoto experimentu.
Když padnou zábrany
Každou další minutou klesá ostych. Stojící postava před nimi není jen umělkyně – je to plátno pro jejich nápady a touhy. Dav pomalu nabírá odvahu a testuje, co všechno si může dovolit. Po necelých třech hodinách už v místnosti vládne úplně jiná energie. Jeden z návštěvníků bere do ruky nůžky a jediným tahem přestřihne ramínka na jejích šatech.
Látka sklouzne na zem a Abramović zůstává do půl těla nahá, vystavená desítkám očí i objektivům polaroidových fotoaparátů. Nehybná tvář performerky začíná blednout a cukat – stále však neucukne, i když jí po tvářích potichu tečou slzy. Místností proběhne nervózní zachechtání, pár lidí nadšeně zatleská. Ta žena to opravdu dovolí!
Jako by to byl signál, hranice se posouvají dál. Přicházejí první úmyslné šrámy. Na stole leží břitvy a skalpel – ostré, připravené. Někdo jí jemným peříčkem přejede po břiše, vzápětí však jiný muž bere do ruky žiletku a přistupuje blíž. Ostrý kov zajede do kůže na jejím žebru. Marina sykne bolestí, ale nebrání se. Z rány vytéká tenký pramínek krve. Muž se k ní skloní a přiloží rty k poranění. Pomalu saje její krev.
V davu to zašumí – směs zděšení a senzacechtivosti. Několik přihlížejících se odvrací, jiní se však tlačí blíž, fascinováni tím bizarním divadlem. Žiletky a nože teď putují z ruky do ruky. Ostré čepele zkoumají hranice Marininých možností: drobné řezy na kůži rukou a krku se množí, krev stéká po těle. Jeden z návštěvníků jí dokonce přitlačí ostny růže hluboko do břicha. Někdo jí otírá slzy z tváře – drobný záblesk soucitu, který ale na celkové atmosféře nic nemění. Přihlížející ženy ustupují dozadu, několik z nich se viditelně třese a pláče, ale většina diváků zůstává jako uhranutá.
Skupinka mladých mužů v popředí se hecuje k dalším odvážným činům. Nehybná oběť před nimi jako by probouzela to nejhorší i nejtemnější v jejich nitru. V anonymitě davu a bez hrozby následků ztrácejí zábrany. Nikdo nás nevidí, nic nám nehrozí. Někteří se začínají smát a pokřikovat na ni obscénnosti. Proběhne několik hrubých dotyků na intimních místech těla. Abramović později přiznala, že byla přesvědčená o tom, že kdyby mezi přítomnými muži nebyly jejich manželky, došlo by i ke znásilnění.
Její absolutní pasivita odhaluje dravou smečku: jedinci se vzájemně povzbuzují k čím dál krutějším nápadům. Publikum se rozdělilo – vedle agresorů se formuje i tichá skupina obránců, která se snaží agresi brzdit. Když někdo vyťuká na její obnažené tělo nápis „VILE“ a přilepí jí ho na kůži, pár hlasů nesouhlasně vykřikne. Ale nikdo zatím nepřerušuje dění. Všichni nehybně čekají, kam až to zajde.
Hra života a smrti
Napětí v galerii zhoustne k nesnesení po páté hodině. Abramović stojí potlučená, pořezaná a napůl svlečená. Její tělo se chvěje vyčerpáním. Krev z drobných ran zasychá, na některých místech ji kdosi překryl náplastmi. Pohled performerky je nepřítomný – snad se brání bolestivé realitě únikem do jakéhosi vnitřního transu. Poté se stane něco, co zvedne mráz po zádech i otrlým: jeden z dosud přihlížejících mužů sáhne po pistoli.
Vloží do ní náboj a na okamžik se rozhlédne. Nikdo ho nezastaví. Mladík tedy klidně přistoupí až k Abramović. Těžkou studenou zbraň jí vtlačí do dlaně a pomalu ji zvedne k jejímu obličeji. Hlavní pistole míří ženě přímo na hlavu. Muž její prst obtočí kolem spouště. Stačí nepatrný tlak. Stačí jediný křečovitý pohyb a z performance se stane poprava.
Na vteřinu se zdá, že všichni přestali dýchat. Abramović cítí kov u své spánkové kosti. Později řekne, že v tu chvíli byla pro umění ochotna skutečně zemřít. Neudělala by nic, i kdyby jí kulka prolétla hlavou. Tohle uvědomění se pro některé přihlížející stane poslední kapkou. V tom tichu se najednou několik lidí současně vrhne směrem k muži se zbraní. Začnou na něj křičet a odstrkují ho.
Střetly se dvě opačné frakce: jedni brání performerku, další zuří, že jim chtějí pokazit zábavu. Nastává zmatek – výkřiky v italštině, potyčka, nervózní smích. Padne pár ran pěstí. Jeden z rozčílených galeristů popadne pistoli a ve vzteku ji vyhodí otevřeným oknem, daleko na ulici. V tu chvíli jako by se všichni probrali z kolektivního mámení. Muž se zbraní v šoku ustoupí a dav se rozestoupí od Abramović. Jako když se zvěř náhle lekne světla.
Performance měla trvat šest hodin. Po strhující páté hodině už se jen dohrává nervózní závěr. Ti nejagresivnější aktéři se stáhli, a tak si ještě pár jedinců pohrává s odevzdanou ženou méně násilně: kdosi ji zvedne a odnese napříč místností, posadí ji na stůl mezi zkrvavené nástroje. Poslední provokaci si neodpustí postarší návštěvník, který vezme velký kuchyňský nůž a rozmáchne se – zabodne čepel přímo mezi její nohy, do dřeva stolní desky.
Konec transu
Úderem druhé hodiny ranní se naplní plánovaná doba trvání a kurátor zásahem ukončí performance. Šest hodin hrůzy je u konce. Marina Abramović se po dlouhé době poprvé sama pohybuje. Skloní hlavu, zavře oči a pomalu sestupuje ze stolu. Krok za krokem se blíží k hloučku návštěvníků, kteří ještě postávají kolem – k těm samým lidem, kteří si na ní před chvílí vybíjeli svou zvědavost i zuřivost.
Její tělo je obnažené, poseté škrábanci a modřinami, ulepené od krve, potu a vína. Diváci couvají. Jakmile se performerka vymanila ze své role pasivního objektu a stala se opět člověkem z masa a kostí, nikdo z přítomných se jí nedokáže podívat do očí. Před pár minutami měli moc rozhodovat o jejím životě a smrti.
Teď před ní rozpačitě ustupují, klopí zraky a jeden po druhém se dávají na útěk. Během několika minut je galerie prázdná. Zůstává jen Abramović, otřesená a osamělá.
Hluboko po půlnoci, v hotelovém pokoji, se Marina konečně dívá sama na sebe – do zrcadla. V něm vidí cizí tvář: strhanou, pobledlou, s rozmazaným líčidlem.
Na těle má drobné jizvy, z nichž některé jí zůstaly natrvalo. V duši se jí usadil strach, kterého se nemohla zbavit celé měsíce. Když se uprostřed noci konečně zhroutí na postel, je to jako probuzení ze zlého snu – ale zároveň triumf. Dokázala to. Přežila. Neuhnula. Vydržela pohled do nejtemnější tváře publika a přinutila publikum pohlédnout na sebe samé.
Ráno po performanci se galerie v Neapoli zaplnila nezvyklou poštou. Ti samí lidé, kteří se předchozí noc dopouštěli násilností, zaplavili Studio Morra dopisy a vzkazy. Psali o svém šoku a studu. Omlouvali se jí za to, co jí udělali. Z nebezpečného happeningu se přes noc stal mýtus.
„Zážitek, který jsem si z této akce odnesla, je, že ve vlastních představeních můžete zajít hodně daleko – ale pokud necháte rozhodování na publiku, můžete být klidně i zabiti,“ zhodnotila Abramović s hořkou ironií. Slova, která by mohla být výstrahou pro celý svět.
V zajetí davu
Performance Rhythm 0 se zapsala do dějin jako ukázkový příklad fenoménu, kterému psychologové říkají davová psychóza neboli skupinová deindividuace. Během oněch šesti hodin se z běžných občanů – návštěvníků galerie – stalo bezejmenné stádo, jehož morálka a zábrany se postupně rozplynuly.
Někteří účastníci se možná nechali strhnout jednoduše proto, že viděli ostatní zacházet stále dál a nikdo je nepotrestal. Chyběl zde jakýkoli dohlížitel či autorita, která by určovala hranice. Abramović jim svým prohlášením výslovně odpustila vinu a zbavila je odpovědnosti za to, co udělají.
Tato absence následků vedla část publika k čím dál extrémnějším činům – doslova je povzbuzovala, aby zkoušeli použít i ty nejnebezpečnější nástroje. Podobný princip odhalil o dekádu dříve proslulý Milgramův experiment v psychologii, kde dobrovolníci pod zdánlivým dohledem autority udělovali druhým lidem smrtící elektrošoky.
V Milgramově pokusu sice lidé trpěli morálními dilematy, ale nadpoloviční většina poslechla rozkaz a stiskla tlačítko. V Rhythm 0 žádný takový rozkaz nepadl – a přesto většina výtržníků neprojevila sebemenší lítost, dokud hra neskončila.
Abramović ve svém prohlášení na začátku performance publiku dokonce propůjčila moc, kterou obvykle má jen stát nebo jiná autorita – moc rozhodovat o jejím těle, potažmo o životě a smrti. Diváci se tak ocitli v krajně nezvyklé roli: dostali neomezenou svrchovanost nad druhým člověkem.
A jak se ukázalo, mnozí této moci neodolali.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Rhythm_0?oldid=956371534
https://www.theguardian.com/artanddesign/2023/sep/25/marina-abramovics-shocking-rhythm-0-performance-shows-why-we-still-cannot-trust-people-in-power
https://www.thecollector.com/rhythm-0-by-marina-abramovic/
https://www.moma.org/audio/playlist/243/3118
https://delphiangallery.com/marina-abramovic-rhythm-0/
https://www.thecrimson.com/article/2023/3/30/maria-abramovic-performance-art-rhythm0-article/
https://www.theguardian.com/artanddesign/2010/oct/03/interview-marina-abramovic-performance-artist#
https://akosuadufieadasi.substack.com/p/reflections-04
