Článek
„Paní Nováková, pokud se okamžitě neobléknete, volám policii pro podezření z výtržnictví a ohrožování mravní výchovy mládeže!“ Ten jekot se nesl přes plot tak hlasitě, že musel vzbudit i psy o tři ulice dál. Ležela jsem na lehátku u svého bazénu, na očích sluneční brýle, na sobě jen spodní díl plavek a v ruce knížku. Nezvedla jsem ani hlavu. „Poslužte si, paní Dvořáková,“ zavolala jsem klidně směrem k té monstrózní stavbě, která mi stíní polovinu zahrady. „Jsem na svém soukromém pozemku. Pokud se vám můj hrudník nelíbí, doporučuji zatáhnout žaluzie. Nebo se prostě nedívat.“
Třásla jsem se uvnitř vzteky, ale navenek jsem hrála ledovou královnu. Tohle totiž nebyla exhibice. To byla válka o poslední kousek mé svobody.
Ztracený ráj za tújemi
Bydlím v našem domku už dvacet let. Když jsme se s manželem nastěhovali, byla to klidná čtvrť. Zahrada byla moje svatyně. Vysadili jsme živý plot, túje vyrostly do tří metrů a já si zvykla, že si tam můžu dělat, co chci. Ranní káva v pyžamu, plevelení záhonů ve starém vytahaném tričku, nebo – ano – opalování nahoře bez, abych neměla vypálená ramínka. Nikdo mě neviděl, nikoho jsem nepohoršovala.
Před dvěma lety se ale do vedlejšího domu nastěhovali Dvořákovi. Mladší rodina, dvě děti (aktuálně 8 a 10 let), peníze zřejmě neřeší. Nejdřív to bylo v pohodě. Pozdravili jsme se přes plot, prohodili pár slov o počasí. Pak ale přišla rekonstrukce. „Budeme zvedat patro, potřebujeme víc místa pro děti,“ oznámil mi soused přes plot. Neměla jsem důvod protestovat. Stavební povolení dostali, všechno bylo papírově v pořádku.
Jenže papír snese všechno. Realita mě šokovala, až když sundali lešení. Přímo naproti mé terase a bazénu, v prvním patře, se tyčilo obrovské francouzské okno. Nebylo to malé okénko do koupelny. Byla to prosklená stěna jejich nového obýváku. Najednou jsem neměla zahradu. Měla jsem jeviště.
Diváci v první řadě
Začalo to nenápadně. Vyšla jsem si s kávou na terasu a viděla jsem souseda, jak stojí u toho okna, pije čaj a dívá se přímo na mě. Kývla jsem. On taky. Jenže se to stalo pravidlem. Kdykoliv jsem vlezla do bazénu, v okně byl pohyb. Někdy tam stály děti a mávaly. Někdy tam stála sousedka a (přísahám) hodnotila, jak mám ostříhané růže. Ale nejhorší byl pan Dvořák.
Jednou v sobotu jsem plela záhon v předklonu. Měla jsem na sobě jen plavky, bylo vedro. Cítila jsem ten nepříjemný pocit v zádech, že mě někdo pozoruje. Otočila jsem se. Stál tam. Opřený o rám otevřeného okna, v ruce pivo, a bez skrupulí mi zíral na zadek. „Máte to hezké, sousedko!“ zavolal, když viděl, že jsem si ho všimla. „Mohli byste si prosím pořídit záclony?“ vyštěkla jsem a utekla domů.
Zkoušela jsem to s nimi po dobrém. Zazvonila jsem u nich s bábovkou. „Víte, nezlobte se, ale to okno je opravdu hodně… otevřené. Necítím se na své zahradě dobře. Nemohli byste tam dát nějakou mléčnou fólii, alespoň do spodní části?“ Sousedka se na mě podívala jako na blázna. „To okno stálo padesát tisíc. Kvůli vám si nebudeme kazit výhled do zeleně. My se na vás nedíváme, vy jste prostě jen v zorném poli. S tím se musíte smířit.“
Když válka, tak nahá
Takže já jsem v zorném poli? A mám se smířit s tím, že ve vlastním bazénu musím plavat v tričku, aby si pan soused nekrátil dlouhou chvíli? Tři týdny jsem se trápila. Nechodila jsem ven. Byla jsem naštvaná, že mi cizí lidé ukradli můj prostor. A pak mi to došlo. Oni chtějí výhled? Mají ho mít.
Začala jsem se opalovat „po staru“. Nahoře bez. První den bylo ticho. Druhý den jsem slyšela bouchnutí okna. Třetí den, když jsem vylezla z vody a utírala se (bez horního dílu), stál v okně soused i s kamarádem. Zírali. Ušklíbala jsem se na ně. Byla to moje forma protestu: Mně je to jedno. Tohle je moje tělo a moje zahrada.
Mravnostní policie v akci
A pak přišel ten incident, o kterém jsem psala na začátku. Ležela jsem u bazénu, když se ozval jekot sousedky Dvořákové. „Okamžitě se zahalte! Naše děti jsou na zahradě! Volám policii!“ Posadila jsem se a zakryla se rukou. „Paní Dvořáková, vaše děti se nemusejí dívat mým směrem. A vy taky ne.“
Do dvaceti minut tam opravdu byli. Dva policisté zazvonili u mé branky. Cítila jsem se poníženě, když jsem jim v županu otevírala a sousedé na nás zírali z toho proklatého okna jako z lóže v Národním divadle. „Paní Nováková, máme hlášení o… eh… vzbuzování veřejného pohoršení,“ řekl mladší z nich a cukaly mu koutky. „Pánové, pojďte dál,“ pozvala jsem je. Zavedla jsem je k bazénu a ukázala na dům Dvořákových, kde si nás teď soused natáčel na mobil. „Jsem na svém oploceném pozemku. Z ulice sem vidět není. To oni si postavili tribunu. Mám se ve vlastním domě pařit v roláku jen proto, že oni jsou voyeuři?“
Policisté byli rozumní. Vysvětlili mi, že na svém pozemku si můžu dělat, co chci, pokud to není vidět z veřejně přístupného místa. A to přes můj živý plot není. Vidí to jen sousedé z prvního patra, což je jejich problém. „Je to občanskoprávní spor, my s tím nic nezmůžeme. Ale doporučujeme klid zbraní,“ uzavřeli to a odjeli.
Kdo s koho
Odjezd policie ale sousedku nezklidnil. Dnes ráno, pouhé dva dny po tom incidentu, jsem našla ve schránce obálku. Nebyla na ní známka, hodili ji tam zřejmě osobně cestou do práce. Uvnitř byl dopis od právníka. Píše se v něm o „narušování mravní výchovy nezletilých“ a hrozí mi žalobou, pokud nebudu na zahradě dodržovat „společenské konvence“.
Jsem ve slepé uličce. Mám chuť bojovat. Mám chuť chodit po zahradě nahá schválně, postavit tam obří slunečníky s nápisem „NEDÍVEJ SE“ nebo tam vysadit pětimetrové bambusy, které mi ale zastíní bazén. Ale na druhou stranu – chci takhle žít? Chci se bát vyjít ven, aby na mě nepřijela sociálka nebo aby mě nenatáčeli na internet? Sousedé mi zničili domov. Vzali mi pocit bezpečí. A teď ze mě dělají tu špatnou, protože jsem se odmítla podřídit jejich šmírování.
