Článek
Koncert pro jednu reprosoustavu
Je 02:30 ráno. V celém domě je ticho. Tedy, mělo by být. Stojím na štaflích v obýváku. Přímo u stropu, podložené knihami, aby se dotýkaly sádrokartonu, jsou moje dva výkonné reproduktory. Namířila jsem je přesně tam, kde má slečna Kristýna nad námi ložnici. Můj prst se vznáší nad tlačítkem „Play“. Srdce mi buší. Jsem slušná ženská, účetní, matka dvou dospělých dětí. Nikdy jsem nedělala naschvály. Ale to, co následovalo v posledních šesti měsících, ze mě udělalo monstrum. Mačkám tlačítko. Bytem se rozezní zoufalé, kvílivé vytí dvou výmarských ohařů. Hlasitost: 80 %. Slyším, jak nahoře vrzla postel.
Výmarský ohař do garsonky nepatří
Když se slečna Kristýna nastěhovala, byla jsem milá. Mladá, sympatická holka, asi pětadvacet. Jenže pak si přivedla „spolubydlící“. Dva krásné, stříbrné, svalnaté výmarské ohaře. Psi, kteří potřebují naběhat třicet kilometrů denně. Psi, kteří milují svého pána a nesnášejí samotu. A Kristýna? Ta dělá v korporátu. Odchází v sedm ráno, vrací se v pět odpoledne.
Peklo začalo třetí den. V 7:15 bouchly dveře výtahu. V 7:20 to začalo. Nejdřív kňučení. Pak škrábání drápů o plovoucí podlahu – ten zvuk zní, jako když vám někdo jezdí hřebíkem po mozku. A nakonec vytí. Nebylo to štěkání na pošťačku. Bylo to monotónní, táhlé, zoufalé vytí, které trvalo osm hodin v kuse.
Pracuji z domu. Potřebuji se soustředit na čísla, na faktury. Po týdnu jsem byla na prášky. Nemohla jsem pracovat, nemohla jsem telefonovat, nemohla jsem si ani zdřímnout. Můj byt se změnil v psí útulek.
„Oni jen teskní, to přejde“
Zkoušela jsem to lidsky. Upekla jsem bábovku a šla nahoru. Otevřela mi v teplákách, psi se kolem ní motali a vypadali spokojeně. „Kristýno, nezlobte se, ale ti psi celý den vyjí. Je to k nevydržení,“ vysvětlovala jsem jí. Usmála se na mě tím blahosklonným úsměvem, který mají lidé, co si myslí, že zvířata jsou víc než lidi. „Jé, paní Nováková, to je separační úzkost. To je u tohoto plemene normální. Oni si zvyknou. Musíte mít trpělivost, jsou to citlivé duše.“
Trpělivost? Po měsíci jsem tam byla znova. Kruhy pod očima, v ruce diktafon. „Poslechněte si to,“ pustila jsem jí tu nahrávku. Zamračila se. „No jo, no. Tak si pusťte rádio. Já s tím nic neudělám, do práce chodit musím. Přece je nedám do útulku, to byste po mně chtěla?“ Otočila to proti mně. Já jsem ta zlá, co nemá ráda zvířátka.
Na družstvu mi řekli, že dokud neporušuje noční klid, je to složité. Policie? „Paní, pes je věc, štěkot není přestupek.“ Byla jsem v pasti. Ona se v noci vyspala, protože psi byli zticha, když byla doma. Já jsem byla přes den v pekle a v noci jsem nespala stresem, že to ráno začne nanovo.
Operace „Zrcadlo“
Minulý týden jsem toho měla dost. Kristýna odjela na víkend a psy tam nechala. Přišla je jen dvakrát denně vyvenčit kamarádka. Vyli 48 hodin. V kuse. V neděli večer, když se vrátila a konečně nastalo ticho, protože „maminka“ byla doma, mi to docvaklo. Ona neví, jaké to je. Ona se vyspí. Tak to změníme.
Nahrála jsem si osm hodin jejich vytí na kvalitní mikrofon. Koupila jsem si v bazaru starší, ale silné reproduktory. A včera jsem začala svou „terapii“.
Noční budíček
První noc jsem to pustila ve 23:00. Jen na deset minut. Nahoře byl klid. Pak dupání. Pak ticho. Dnes, druhou noc, jsem přitvrdila. Je půl třetí ráno. Pouštím smyčku. Kvíííí-haf-kvíííí.Slyším, jak nahoře někdo chodí. Slyším bouchání na podlahu (můj strop). Vypínám to. Čekám pět minut. A pouštím to znova.
Před chvílí mi pípla SMS (máme na sebe čísla z dřívějška): „Paní Nováková, vypněte to! Já vím, že to děláte vy! Potřebuju se vyspat do práce!“S ledovým klidem odepisuji: „To nejsou moje reproduktory, Kristýno. To je jen separační úzkost. Musíte mít trpělivost, jsou to citlivé duše.“
Válka bez vítězů
Teď je ráno. Potkala jsem ji u schránek. Vypadala strašně. Oteklé oči, bledá tvář. Ani nepozdravila, jen na mě vrhla pohled plný nenávisti. „Nahlásím vás na policii za rušení nočního klidu,“ sykla. „Klidně,“ usmála jsem se. „A já jim pustím nahrávku toho, co poslouchám já každý den od sedmi do pěti. Schválně, koho budou litovat.“
Mám pocit vítězství? Ne tak docela. Jsem unavená. Sousedé z vedlejšího bytu na mě taky bouchali, protože to budí i je. Jsem teď za blázna já. Ale poprvé po půl roce mám pocit, že držím otěže v rukou. Pokud nebude klid přes den, nebude klid ani v noci. Jenže se bojím, kam až to zajde. Mám v tom pokračovat, dokud se neodstěhuje, nebo psa nevychová? Nebo jsem se snížila na její úroveň a terorizuji celý dům?
