Článek
Z úzké uličky reaktorového prostoru ponorky K-19 vystupují muži záchranného týmu a vrávorají chodbou. Je jim na zvracení, zpod kořínků vlasů jim prosakuje krvavá tekutina, obličeje mají napuchlé. Jsou to mladí sovětští námořníci, ještě před chvílí plní sil, ale teď stěží stojí na nohou. Právě strávili dlouhé minuty v uzavřené místnosti s poškozeným jaderným reaktorem na vynořené ponorce uprostřed Atlantského oceánu.
Všechno začalo několik hodin předtím, nad ránem 4. července 1961. Ponorka K-19 se plavila asi 70 námořních mil od neobydleného ostrova Jan Mayen v severním Atlantiku. Byla na návratové cestě z vojenského cvičení s kódovým názvem Polární kruh, když kolem čtvrté hodiny ráno ticho na palubě prořízl poplašný signál.
Kapitán Nikolaj Vladimirovič Zatejev okamžitě zamířil do centrálního řídicího stanoviště. Od hlídky reaktorového úseku se dozvěděl, že tlak v chladicím okruhu pravého jaderného reaktoru náhle klesl na nulu. Prudký únik chladicí kapaliny způsobil ztrátu tlaku v primárním okruhu – noční můru každého operátora jaderného reaktoru.
Porucha v hlubinách Atlantiku
K-19 byla první sovětská ponorka s balistickými raketami, vybavená dvěma tlakovodními jadernými reaktory. Do služby vstoupila teprve pár měsíců před incidentem a sovětské velení si od ní slibovalo strategickou převahu v době sílící studené války. Při rychlém vývoji však ponorka utrpěla řadu nedostatků.
Jedním z nich byl chybějící záložní chladicí systém reaktoru – podle inženýra Jurije Filina, člena posádky, konstrukce reaktoru K-19 vůbec nepočítala s možností havarijního chlazení vodou. Nucené škrty v návrhu a spěch při stavbě znamenaly, že pokud selže primární okruh, posádka nemá k dispozici žádný připravený způsob, jak reaktor dochladit. Právě taková situace nyní nastala v hlubinách oceánu.
Kapitán Zatejev rychle vydal pokyn k odpojení postiženého reaktoru. Nouzové zasunutí regulačních tyčí – takzvaná havarijní ochrana reaktoru – proběhlo stisknutím tlačítka okamžitě. Ponorka se vynořila na hladinu a námořníci doufali, že tím nejhorší zažehnali.
Jenže primární okruh stále zůstal bez chladiva a i po odstavení reaktoru v aktivní zóně dál vznikalo zbytkové teplo z rozpadu štěpných produktů, které bez chlazení rychle zvyšovalo teplotu. Z poškozeného systému unikal radioaktivní plyn a aerosol, které se začaly šířit útrobami ponorky. Detektory radiace brzy ukazovaly nebezpečné hodnoty a nefunkčnímu reaktoru hrozilo přehřátí vedoucí k roztavení jádra a možné tepelné či parní explozi.
Kapitán dobře věděl, že exploze reaktoru by okamžitě zabila celou posádku a potopila ponorku. Následky by však mohly být ještě horší. K-19 měla na palubě tři strategické jaderné rakety, z nichž každá nesla termonukleární hlavici o síle přes megatunu. Výbuch reaktoru a poškození výzbroje by znamenaly rozsáhlé zamoření oceánu radiací a v krajním případě i politicky nebezpečný incident uprostřed studené války.
Samotné hlavice by se sice nemohly proměnit v nekontrolovaný jaderný výbuch, ale havárie atomového plavidla v mezinárodních vodách nedaleko teritoriálních vod členských států NATO mohla být mylně považována za nepřátelský útok. Zatejev neměl na vybranou – reaktor bylo nutné ochladit za každou cenu.
Improvizované chlazení reaktoru
Zběhlý reaktorový technik rychle navrhl zoufalé řešení. K ponorce neexistovala žádná rychlá pomoc zvnějšku a v podpalubí nebylo k dispozici nic jako dálkově ovládaný systém nouzového chlazení. Posádka se rozhodla vytvořit provizorní okruh vlastními silami.
Přímo v reaktorovém úseku odříznou část potrubí – konkrétně odvzdušňovací ventil – a ke vzniklému otvoru přivaří trubku ze zásob vodovodního vedení. Tou by pak mohli do reaktoru napumpovat vodu z palubních nádrží a ochladit ho, než se aktivní zóna rozpálí do kritické teploty. Severoatlantická voda všude kolem ponorky tak mohla posloužit jako poslední záchrana.
Tým dobrovolníků z řad strojních specialistů se okamžitě pustil do práce. K reaktorovému úseku se přiblížili jen v běžných námořnických uniformách, bez skutečné protiradiační ochrany – na palubě nebyly obleky, které by je před takovou dávkou záření mohly ochránit.
Tenké oděvy je nemohly ochránit před intenzivním zářením, které v místnosti panovalo. Muži přesto vešli dovnitř s autogenní soupravou a začali řezat a svařovat potrubí. Každá minuta práce znamenala další dávky radiace pronikající jejich těly. První pokus rychle napojit hadici a pustit vodu selhal – silný tlak hadici okamžitě utrhl.
Další možností bylo zkusit rozběhnout velké cirkulační čerpadlo primárního okruhu, ale to se po krátkém chodu zadřelo. Nakonec se mechanikům podařilo přivařit alternativní trubku k ventilu a kolem 8:45 ráno sestavit funkční provizorní chladicí okruh.
V nouzovém potrubí začala proudit voda do nitra reaktoru. Hladina chladiva postupně stoupala a teplota radioaktivního jádra pozvolna klesala. Když palubní teploměry kolem poledne ukázaly, že se aktivní zóna ochladila zhruba z 400 °C na 330 °C, mohli si námořníci poprvé vydechnout úlevou.
Bezpečná úroveň to sice ještě nebyla, ale okamžitá hrozba exploze byla zažehnána. Improvizovaná operace však vykoupila stabilizaci reaktoru obrovskou cenou – zdravím a životy těch, kdo ji provedli.
Do reaktorového prostoru muselo vstoupit několik mužů opakovaně a na delší dobu. Vystavili se tak extrémním dávkám radiace v řádu několika tisíc rentgenů, což dalece překračuje smrtelnou hranici.
„Do reaktorového oddělení odcházeli plní sil, ale vraceli se polomrtví. Začalo jim být na zvracení, zpod vlasů jim tekla krev, tváře jim opuchly,“ popsal později situaci člen posádky Viktor Sterlec, tehdy starší námořník druhé třídy. Už během práce na potrubí se u techniků objevovaly první příznaky akutní nemoci z ozáření: malátnost, nevolnost a zvracení. Přesto svůj úkol dokončili.
Rozkaz opustit ponorku
Osm námořníků, kteří na opravě reaktoru pracovali nejdéle, bylo smrtelně ozářeno. Zatejev věděl, že těmto mužům už nedokáže pomoci – ale stále mohl zachránit zbytek posádky. Situace však zůstávala kritická: radioaktivní částice se šířily celou ponorkou, pronikly do ventilace i vody.
Hladina radiace rostla i ve vzdálenějších sekcích a ohrožovala zdraví všech 139 osob na palubě K-19. Navíc selhal hlavní vysílač a ponorka ztratila rádiové spojení se základnou. Zatejev se ocitl se svým mužstvem v oceánu, tisíce kilometrů od sovětského pobřeží, bez možnosti dovolat se pomoci. Pokusit se doplout domů by trvalo týden – a za tu dobu by už na palubě možná nikdo nezůstal naživu.
Napětí a strach z neviditelné radiace mezitím na palubě sílily. Dva důstojníci v emocionálním vypětí naléhali na velitele, aby ponorku odklonil k nejbližšímu pevninskému bodu – nehostinnému norskému ostrovu Jan Mayen, vzdálenému asi 130 kilometrů.
Zatejev musel autoritu udržet pevně ve svých rukou. Věděl, že na pustém arktickém ostrově by posádka stěží našla záchranu, a riskovat prozrazení supertajné ponorky cizím silám nepřicházelo v úvahu. Aby předešel panice a případné vzpouře, nechal shromáždit všechny střelné zbraně na palubě – pistole a samopaly – a hodit je do moře.
Pro sebe a nejbližší důstojníky si ponechal jen několik služebních pistolí. Bylo zřejmé, že K-19 musí posádka co nejrychleji opustit, a to v otevřeném oceánu. Zbývalo jediné: pokusit se navázat kontakt s blízkými sovětskými plavidly a zařídit evakuaci.
Nouzový signál
Kapitán Zatejev si vzpomněl, že v rámci probíhajícího námořního cvičení mohou být poblíž další sovětské ponorky. Na mapě v admirálské pracovně před časem zahlédl vyznačené hlídkové sektory dieselových ponorek jižně od své aktuální pozice. Rozhodl se vyrazit jim naproti. K-19 pomalu zamířila k jihu a radisté neúnavně vysílali nouzové volání všemi dostupnými prostředky.
Záložní vysílač měl dosah jen několik desítek mil, a tak ponorka dávala signál SOS i světelným majákem a akusticky pomocí hydrofonu. Hodiny zoufalého volání o pomoc se vlekly. Po deseti hodinách čekání a nejistoty se konečně z rádia ozývá odpověď – volání K-19 zachytily dvě sovětské ponorky a otáčejí k ní své trupy.
Na pomoc spěchaly diesel-elektrické ponorky S-270 a S-159. Jejich velitelé, kapitáni Žan Sverbilov a Grigorij Wasser, museli kvůli tomu porušit původně stanovený plán cvičení, čímž riskovali postih. Přesto neváhali. Když dorazili ke K-19, našli ji volně se pohupovat na rozbouřeném moři. Evakuace začala vzápětí v noci 5. července.
Poškozená ponorka nemohla přistát v žádném přístavu NATO, takže jedinou možností bylo převzít posádku přímo na moři. Zatejev nejprve vyslal šifrovanou zprávu na velitelství Severní flotily, v níž popsal situaci a požádal o svolení k evakuaci K-19. Odpověď z Moskvy však dlouho nepřicházela.
Tíživé ticho přerušila jen jediná, bezradná instrukce: podat ozářeným námořníkům čerstvé ovoce, pokud nějaké je. Na palubě pochopitelně žádné nebylo. Po několika hodinách marného vyčkávání vzal kapitán zodpovědnost do vlastních rukou a rozhodl o okamžité evakuaci bez ohledu na nepřijaté rozkazy.
Mužstvo opouštělo palubu K-19 v malých skupinách. Těžce zasažené členy reaktorového týmu museli spolubojovníci vynášet na palubu na nosítkách. Každý, kdo přecházel na záchrannou ponorku, se musel ihned zbavit své uniformy – oděvy byly silně kontaminované radiací.
Námořníci je jednoduše svlékli a naházeli do vln. Mezi nimi i sám Zatejev, který při tom nejvíc litoval malé ikony svatého Mikuláše, památky od své matky, jež zůstala v jeho kabátci. Kapitán jako velitel opustil loď poslední. Prázdnou, ozářenou ponorku zajistil záchranný tým a K-19 následně vzali do vleku směrem k domovskému přístavu.
Utajená oběť
Všech osm členů posádky, kteří byli vystaveni nejvyšší radiaci při opravě reaktoru, během několika dnů až týdnů zemřelo na akutní nemoc z ozáření. Další desítky námořníků z K-19 utrpěly vážné zdravotní následky. Mnozí byli hospitalizováni s příznaky nemoci z ozáření po celé léto 1961 a v následujících měsících postupně přicházely další smutné zprávy.
Během dvou let od havárie podlehlo ozářením více než dvacet členů posádky. Zbytek mužstva se z nejhoršího zotavil a vrátil do služby či civilního života. Kapitán Zatejev, kterému zachránění námořníci vděčili za život, vážně onemocněl následkem radiace, ale přežil. V sovětských záznamech ovšem tyto oběti oficiálně neexistovaly – šlo o státní tajemství.
Jakmile se evakuovaná posádka dostala do péče lékařů, všichni přeživší námořníci museli podepsat přísnou dohodu o mlčenlivosti na dobu 30 let. O dramatické nehodě tak nesměli mluvit ani s rodinami. Zesnulé členy posádky pochovalo námořnictvo tiše, často v noci, v uzavřených zinkových rakvích zasypaných hluboko v zemi.
Oficiální lékařské zprávy u nemocných námořníků neuváděly „nemoc z ozáření“, ale neurčitou diagnózu „asteno-vegetativní syndrom“ – v podstatě těžkou formu neurózy. Sovětské úřady dělaly vše pro to, aby se na veřejnost nedostala žádná zmínka o tom, že na palubě balistické ponorky došlo k jaderné havárii. Studená válka byla v plném proudu a pověst armády i státu nesměla utrpět.
Havárie z července 1961 nebyla posledním neštěstím, které ponorku K-19 postihlo. Vojenské námořnictvo se ji rozhodlo opravit a ponechat ve službě. V letech 1962 až 1964 technici v dokách vyměnili celou reaktorovou sekci ponorky. Po opravě se K-19 vrátila na moře, ale mezi námořníky už mezitím získala neblahou přezdívku „Hirošima“.
Pověst prokleté lodi posílily i další vážné incidenty. V listopadu 1969 se K-19 střetla pod hladinou s americkou ponorkou USS Gato a musela opět do doků. Ještě tragičtější následky měl požár, který na palubě propukl v únoru 1972: udusilo se nebo uhořelo osmadvacet členů posádky a dva záchranáři. Přesto ponorka zůstávala dál v provozu až do roku 1990.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Soviet_submarine_K-19
https://aif.ru/society/history/cpasite_nashi_dushi_podlinnaya_istoriya_avarii_na_podlodke_k-19
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1994-01-03-mn-8123-story.html
https://www.tampabay.com/archive/1993/08/20/captain-remembers-soviet-sub-heroes/
https://freshairarchive.org/segments/robert-weiner
https://www.johnstonsarchive.net/nuclear/radevents/1961USSR1.html
https://www-pub.iaea.org/MTCD/Publications/PDF/te_1242_prn.pdf
https://fas.org/publication/gorbachev_nominates_1961_sovie/
https://www.denik.cz/historie/ponorka-k-19-stroj-na-smrt-sovetsky-svaz-srazka-uss-gato-havarie.html
