Článek
Sedím v kuchyni, dívám se na zbytek vánočního cukroví, které už nikdo jíst nebude, a v ruce držím telefon. Ticho. Nikdo nevolá, nikdo nepíše. Ještě před třemi týdny byl náš dům plný smíchu, cinkání skleniček a vůně purpury. Dnes? Jsem vyvrhel. A důvod? Peníze. Respektive to, že jsem si dovolila říct nahlas to, co si myslí spousta žen, ale bojí se to vyslovit: Hostit velkou rodinu je v dnešní době luxus, který si prostě nemohu dovolit platit sama.
Dřív to bylo jiné. Manžel měl lepší práci, ceny byly poloviční a já jsem si roli „dokonalé hostitelky“ užívala. Milovala jsem, když se u nás na Štěpána sešla celá famílie – bratr s rodinou, sestra s novým přítelem, naši rodiče, bratranec - rovněž s rodinou. Byla to tradice. Já nakoupila, navařila, napekla, uklidila. Oni přijeli, najedli se, popili a odjeli.
Jenže letos se situace změnila. Manžel je po operaci kolene na nemocenské, já pracuji jako účetní na zkrácený úvazek a hypotéka nám v září skočila o pět tisíc nahoru. Každou korunu v ruce dvakrát otočím, než ji utratím.
„Však ty si poradíš, Maruško“
Když se blížil prosinec, zkusila jsem to nadhodit do rodinné skupiny na WhatsAppu. „Lidičky, letos je to s penězi trochu na štíru, co kdybychom ty svátky udělali formou batůžkového systému? Že by každý něco dovezl?“
Odpovědí mi bylo hrobové ticho a pak zpráva od bratra: „Ale no tak, Maruš, nebudeme si kazit Vánoce taháním krabiček. Však ty vždycky vaříš nejlíp, my dovezeme víno.“
Chtěla jsem couvnout. Říct ne. Ale znáte to – je to rodina. Nechtěla jsem vypadat jako chudák, co nemá na husu. A tak jsem sklapla podpatky a vyrazila do boje. Respektive do supermarketu, kde jsem nechala polovinu své měsíční výplaty.
Jen nákup masa vyšel na tři tisíce. Kde je máslo do cukroví (pekla jsem 12 druhů, protože švagr má rád vosí hnízda a neteř zase linecké), ořechy, kvalitní uzeniny na chlebíčky, sýry, ovoce…
Přijeli, snědli, zkritizovali
Samotná návštěva byla kapitola sama pro sebe. Dorazili 26. prosince. Celkem deset lidí. Přivezli dvě lahve pochybného vína ze slevy a bonboniéru, kterou zřejmě dostali v práci a nechtěli ji.
Hned ve dveřích švagrová prohlásila: „Ježiš, vy tu máte zimu! To šetříte?“ a bez ptaní otočila termostatem na 24 stupňů. Měla jsem chuť jí tu ruku urazit. My topíme na 21, protože zálohy na plyn jsou smrtící. Ale mlčela jsem.
V kuchyni to vypadalo jako po náletu kobylek. „Máš colu? A džusík pro malého?“ ptal se bratr. „Mám vodu s citronem a domácí šťávu,“ odpověděla jsem. „Hm, tak příště kup colu, on to jinak nepije,“ odfrkl si.
A jídlo? To bylo plýtvání, nad kterým mi krvácelo srdce. Děti si nabraly plné talíře bramborového salátu a řízků, do kterých dvakrát kously a zbytek nechaly rozrýpaný na stole. „Už nemůžu,“ řekl synovec a běžel si vzít čokoládovou kolekci. Když jsem viděla, jak sestra vyhazuje do koše polovinu drahého lososa, protože „už jí to leze i ušima“, musela jsem odejít na záchod a zhluboka dýchat.
Večer se dorazil drahý koňak, který měl manžel schovaný k narozeninám. „To bodlo,“ mlaskal švagr. Když odjížděli, nechali za sebou horu špinavého nádobí, drobky zašlapané v koberci a rozsvícená světla v celém domě. „Bylo to super, tak zase za rok!“ mávali.
Tabulka v Excelu nelže
Dva dny jsem uklízela. Když jsem pak seděla nad účty, udělalo se mi fyzicky zle. Celá ta sranda nás vyšla na 7 800 Kč. Jen za dva dny! A to nepočítám svou práci, vodu a to, že nám díky jejich „klimatickému komfortu“ kotel běžel naplno celý den.
Proč bych to měla platit sama? Proč by měl můj manžel jíst měsíc jen těstoviny s kečupem, aby se příbuzenstvo mohlo zadarmo nacpat?
Sedla jsem k počítači. Jsem účetní, mám ráda pořádek. Otevřela jsem Excel.
- Suroviny na oběd a večeři: 4 200 Kč
- Alkohol a nealko: 1 800 Kč
- Cukroví a pochutiny: 1 500 Kč
- Energie (odhad spotřeby navíc): 300 Kč
- Celkem: 7 800 Kč
Rozdělila jsem to počtem dospělých osob (děti jsem nepočítala, nejsem monstrum). Vyšlo to na 780 Kč na osobu. Napsala jsem slušný e-mail: „Ahoj rodinko, doufám, že jste si svátky užili stejně jako my. Bohužel, při letošních cenách a naší situaci nám to udělalo velkou díru do rozpočtu. Proto vás prosím o zpětné proplacení nákladů na osobu. Myslím, že je to fér. Číslo účtu je…“
Jsem prý ubohá
Reakce přišla do deseti minut. Volala matka. Křičela tak, že jsem musela dát telefon od ucha. „Ty jsi se zbláznila? Posílat rodině fakturu za vánoční oběd? To jsem v životě nezažila! Stydím se za tebe!“
Snažila jsem se jí vysvětlit, že nemáme peníze, že oni mají dva platy a jezdí dvakrát ročně k moři, zatímco my počítáme rohlíky. Nechtěla to slyšet.
Bratr mi napsal SMS: „Jsi ubohá. Jestli ti jde o těch pár stovek, tak si je užij. Posílám ti to, ale nepočítej s tím, že se u tebe ještě ukážeme. Takhle se rodina nechová.“
Peníze opravdu přišly. Od všech. Ale s nimi přišlo i totální ticho. Když jsem volala mámě k svátku, nezvedla to. Na Facebooku mě sestra zablokovala. Ve společné skupině, kde jsme si posílali fotky dětí, mě vyhodili.
Sedím tu a přemýšlím, kde se stala chyba. Opravdu je takové tabu chtít se podělit o náklady? Kdybychom šli do restaurace, každý by si své jídlo zaplatil a nikomu by to nepřišlo divné. Proč, když uvařím já, nakoupím já a obsluhuji já, je automatické, že to má být zadarmo?
Cítím se ukřivděná, ale zároveň ve mně hlodá červíček pochybností. Možná jsem měla mlčet. Možná jsem měla ty peníze oželet a jíst měsíc chleba s máslem, jen abychom si hráli na idylku. Ale ta neúcta, to plýtvání a ta samozřejmost, s jakou nás vyjedli… to prostě nešlo spolknout.
