Článek
Pamatujete si ten pocit, když jako dítě rozbalujete dárky a tajíte dech? Já ten pocit zažila loni o Vánocích, ale místo radosti přišel šok, ze kterého se mi zvedl žaludek. Seděli jsme u tchyně v obýváku. Vůně františka, koledy, idylka. Můj manžel Petr rozbalil poslední balíček. Byla to malá, nenápadná krabička z lékárny. „Co to je?“ zeptal se nechápavě. Jeho matka, paní Alena, se sladce usmála a pohladila ho po ruce. „To je pro tvůj klid, Petříku. Abychom všichni měli jistotu. Vždyť víš, jak lidi drbou.“
Byl to test otcovství. V tu chvíli se zastavil čas. Podívala jsem se na našeho tříletého syna Kubíka, který si pod stolem hrál s novým autíčkem, a pak na svého muže. Čekala jsem, že vstane. Čekala jsem, že tu krabičku hodí do koše, nebo ještě lépe své matce na hlavu. Že řekne: „Mami, jak se opovažuješ? Já své ženě věřím.“Ale on to neudělal.
Hon na „kukačku“
S tchyní jsem nikdy neměla vřelý vztah, ale tolerovaly jsme se. Problém nastal v momentě, kdy se narodil Jakub. Můj manžel je tmavý typ – černé vlasy, hnědé oči, snědá pleť. Já jsem taková ta „myší šedá“, klasická Češka. Jakub? Jakub je blonďák s modrýma očima jako studánky. Genetika je mocná čarodějka a v mé rodině jsou modrookých blonďáků zástupy (můj táta, sestra). Ale pro tchyni to byl důkaz zločinu.
Už v porodnici si neodpustila poznámku. Sklonila se nad postýlku a místo „ten je krásný“ řekla: „Teda, Petře, ten je světlý. Jsi si jistý, že tam nebyl pošťák?“Tehdy jsme se tomu zasmáli. Byl to přece vtip. Jenže ten „vtip“ se opakoval. Na každé rodinné oslavě, při každém nedělním obědě.
- „Kde ten kluk ty oči vzal? U nás v rodině je nikdo nemá.“
- „Je nějaký drobný, ty jsi byl v jeho věku jako buk.“
- „No, hlavně že je zdravý, ať už je číkoliv.“
Pokaždé to řekla s úsměvem, jako by nic. A já? Já jsem to polykala. Vysvětlovala jsem recesivní geny, ukazovala fotky mého otce zamlada. Petr vždycky jen mávnul rukou: „Prosím tě, máma to tak nemyslí, je prostě zvědavá.“
Manželova zrada
Zpátky k tomu Štědrému večeru. Petr držel tu krabičku a mlčel. „Mami, to je trochu moc, ne?“ hlesl nakonec. To byla jeho jediná obrana. „Ale prosím tě,“ odsekla tchyně a nalila si vaječný koňak. „Podívej se na něj. Je to blonďák. Celá vesnice si šušká. Já chci jen chránit rodinný majetek a tebe. Jestli je to tvoje dítě, nemáš se čeho bát. A jestli ne… tak je lepší to vědět teď.“
Vstala jsem. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Petře, jestli si ten test vezmeš, tak balím Kubíka a odjíždíme,“ řekla jsem třesoucím se hlasem. Petr se na mě podíval. V očích měl strach. Ne ze mě, ale z nejistoty, kterou do něj jeho matka zasela. „Leni… a nebylo by lepší to udělat? Jen aby zavřela pusu? Vždyť víme, že je to blbost, tak jí to papírově dokážeme a bude klid,“ řekl.
V tu chvíli mi zlomil srdce. Nešlo o tchyni. O té jsem věděla, že je to jedovatá ženská. Šlo o něj. On připustil pochybnost. On potřeboval papír na to, aby věřil, že jsem mu nebyla nevěrná. Po deseti letech vztahu.
Čekání na verdikt
Ty dny, než přišly výsledky, byly nejhorší v mém životě. Petr se choval provinile, nosil mi květiny, snažil se být milý. Já jsem kolem něj chodila jako kus ledu. Odebrala jsem Kubíkovi vzorek z úst jen proto, abych očistila své jméno. Cítila jsem se při tom špinavě. Jako bych malému ubližovala. Tchyně mezitím volala obden. „Už to přišlo? Už víme pravdu?“
Výsledky přišly e-mailem. Pravděpodobnost otcovství: 99,99 %.Petr si to přečetl, vydechl úlevou a chtěl mě obejmout. „Vidíš? Je to v pořádku! Já jsem to věděl!“ jásal. Odstrčila jsem ho. „Ty jsi to nevěděl, Petře. Kdybys to věděl, hodil bys ten test matce do ksichtu. Ty jsi potřeboval důkaz.“
Vítězství, které chutná hořce
Tchyně výsledky přijala s klidem anglické královny. Ani se neomluvila. „No proto,“ řekla do telefonu. „Byla to moje povinnost jako babičky, prověřit situaci. Teď aspoň můžeme Kubíkovi založit to stavební spoření.“ Žádná omluva za urážku. Žádná sebereflexe. Pro ni to byl jen „audit“, který dopadl dobře.
Manželství funguje jen setrvačností. Petr nechápe, proč jsem pořád „uražená“, když se přece ukázalo, že měl pravdu on a jsme rodina. Nechápe, že pro mě se ten večer něco nenávratně rozbilo. Ztratila jsem k němu úctu. Vidím vedle sebe muže, který se nezastal své ženy a nechal svou matku, aby pošlapala mou čest, jen proto, že má syn modré oči.
K tchyni nejezdím. Petr tam bere Kubíka sám. Vždycky, když se vrátí, mám chuť syna vydrhnout ve vaně, abych z něj smyla ten jejich jed. Přemýšlím, jestli má smysl zůstávat s někým, kdo mi nevěří bez razítka z laboratoře.
