Temný osud rodiny Zimmermannových: Pomatený otec zabil na Vítkově své 4 děti a poté i sebe

Na pražských Olšanských hřbitovech stojí nenápadný náhrobek se stručným nápisem „Děti Augustina Zimmermanna“ a pod ním čtyři křestní jména s letopočty narození. Nic víc – žádná data úmrtí ani slova rozloučení. Každého návštěvníka hřbitova okamžitě napadne, že tu něco chybí.

Kdo byly tyto děti? Jak a kdy zemřely? A kdo byl onen Augustin Zimmermann? Odpověď vypráví jeden z nejtragičtějších rodinných příběhů Prahy 19. století – příběh o otci, který v zoufalství připravil své vlastní děti o život a vzápětí zabil i sám sebe.

Františka Zimmermannová, rozená Riedlová, se narodila roku 1820 v Praze. Její první manžel Martin Sýkora, o 28 let starší mlynářský tovaryš, zemřel pouhé dva roky po svatbě (podle záznamů podlehl fraktuře hrudní kosti). Zůstala po něm vdova Františka s malým synkem Františkem (*1851).

Osud ji brzy svedl dohromady s Augustinem Zimmermannem, mlynářským pomocníkem původem z Karlína. Augustin si Františku vzal v kostele sv. Haštala na Starém Městě a tehdy tříletého Františka Sýkoru přijal za vlastního – stal se jeho poručníkem.

Společně pak měli další čtyři děti: syn Augustin (nar. červen 1854), syn Václav (nar. březen 1856), dcera Marie (nar. prosinec 1857) a nejmladší Antonín (nar. listopad 1860). Rodina žila v pražských chudších čtvrtích poblíž vltavského břehu, kde byly laciné byty a spousta mlýnů – často se stěhovali z místa na místo podle toho, kde Augustin zrovna našel práci.

Augustin Zimmermann však neměl stálé zaměstnání ani klidnou povahu. Zprávy hovoří o jeho „narušenosti“ – byl úzkostný, nejistý, trpěl neurózami a žaludečními potížemi. Vyučil se sice mlynářským pomocníkem, ale nikde dlouho nevydržel. Střídal řadu zaměstnání (pracoval jako obchodník s moukou, nádeník, kočí, převozník aj.), protože „nikde nechtěli dělníka, který se všeho bál“.

Podle svědků býval stále neúspěšnější a propadal záchvatům vzteku i beznadějným náladám. Často pil alkohol a nadával, jindy plakal a trpěl nočními můrami. Všude kolem sebe cítil hrozbu: opakovaně tvrdil, že na jeho rodině „leží kletba“ a že „všechno brzy skončí“, přičemž jen on sám může rodinu zachránit.

V takto toxické atmosféře vyrůstaly malé děti a manželství začalo vážně skřípat – Františka se bála s manželem promluvit, protože byl schopný vybuchnout kvůli maličkosti.

Napětí v rodině eskalovalo natolik, že nevlastní syn František (tehdy asi desetiletý) raději odešel z domova – nemohl poslouchat otcovy bláznivé řeči. Svou matku varoval: „Jestli je vám život milý, vezměte děti a utečte. Ten pomatenec něco vyvede…“ prosil ji dle pozdější výpovědi. Františka však byla vychovaná jako zbožná katolička a pokorná manželka – opustit muže odmítla, i když z něj šel strach. Bohužel se brzy ukázalo, že synovy obavy nebyly přehnané.

Augustinova psychická labilita se zhoršovala s každou další ranou osudu. Přišel o další zaměstnání a rodina upadla do naprosté bídy – často neměli ani na jídlo. Zoufalá Františka musela chodit potají žebrat k sousedům, aby měla pro děti aspoň kousek chleba. Augustin svou ženu místo podpory začal urážet a ponižovat – vyčítal jí, že je starší než on, a dokonce na ni žárlil kvůli prvnímu muži, kterého ztratila.

Posměšně jí připomínal, že si „nebral pannu“, čímž ji srážel sebevědomí. Jednoho dne ji fyzicky napadl a zbil, načež se na pár dní ztichle uzavřel do sebe. Seděl u stolu, nepřítomně zíral do prázdna a v očích měl podle svědků „ďábelský“ lesk. Právě v těch dnech se v něm nejspíš rodil hrůzný plán: přesvědčil sám sebe, že „v tomto zlém světě nenechá své děti dál žít“. Pokud má rodina trpět, raději on sám ukončí jejich trápení jednou provždy.

Poslední kapkou byl dopis od domácího doručený na podzim 1861 – další výpověď z bytu kvůli neplacení nájmu. Znamenalo to, že brzy skončí i to chatrné útočiště, kde rodina dosud přebývala, a ocitnou se na ulici. Pro Augustina to byla poslední záminka: definitivně se rozhodl. Svůj zoufalý úmysl tajil, ale vše připravil.

Byla neděle 27. října 1861 – dušičkový čas, sychravé podzimní počasí. Františka se brzy ráno odebrala do služby k jedné zámožnější rodině, aby si přivydělala pár krejcarů. Jakmile odešla, Augustin přikázal dětem, aby se oblékly, že půjdou ven.

Oblékl i nejmladšího Toníčka (tomu bylo teprve 11 měsíců), vzal si s sebou ostrou břitvu, a na cestě ještě koupil dvě láhve vína a v lékárně lahvičku uspávacího lektvaru. S takto podivným „nákupem“ zamířil s dětmi na opuštěné místo za Prahou – na kopec Žižkov (dnešní Vítkov), k bývalé Hrabově zahradě, kde stávalo staré rozbořené zahradní altánové stavení.

Rodinka zde zalezla do jakési mělké prohlubně u zdi zahrady, chráněni před pohledy kolemjdoucích. Poslušné děti nic netušily – zřejmě měly radost, že jsou na vycházce s tatínkem. Augustin jim nabídl nápoj smíchaný s lektvarem na spaní. Děti na jeho pokyn upíjely sladký nápoj a brzy se začaly cítit unavené.

Lékaři později nebyli schopni určit, do jaké míry byly skutečně omámené drogou, ale vše nasvědčovalo tomu, že děti upadly do hlubokého spánku – především proto, že se u žádné z nich nenašly obranné rány ani známky zápasu.

Pak došlo k tragédii. Augustin vytáhl břitvu a jednomu po druhém svým čtyřem bezbranným dětem podřezal na zápěstí tepny. Nejstaršímu sedmiletému Gustíkovi, pětiletému Vašíkovi, čtyřleté Marjánce i nejmladšímu Toníčkovi prořízl žíly tak, že začali masivně krvácet. Když všechny děti tiše umíraly, podřezal si stejným způsobem zápěstí i on sám. Pět lidských životů pomalu vyhasínalo ve stínu kamenné zdi, zatímco krev z otevřených ran prosakovala do podzimní hlíny.

Vše nasvědčuje tomu, že vrah i oběti zemřeli téhož dne večer. Těla zůstala ležet venku celou noc, než je kdokoli objevil. Druhý den, v pondělí 28. října 1861 ráno, šla náhodou okolo žena drážního hlídače – zkracovala si cestu přes Žižkov a najednou doslova zakopla o bezvládné tělo malého Václava. K své hrůze zjistila, že v trávě leží celkem pět mrtvých těl – čtyři děti a dospělý muž. Ihned zalarmovala okolí.

Na místo tragédie se seběhl dav lidí a mezi prvními dorazila i zdrcená Františka, která své děti i manžela celou neděli bezvýsledně hledala. Pohled, který ji čekal, byl k nevydržení: ležely tam pohromadě všechny její děti v kalužích krve – a vedle nich jejich otec s podřezanýma rukama.

Tragická zpráva se bleskově roznesla po celé Praze. Ještě téhož dne začal případ vyšetřovat lékařský komisní soud. Pitva potvrdila, že všechny děti zemřely na vykrvácení z otevřených tepen na rukou a že smrt jim způsobil vlastní otec, který pak stejným způsobem skonal také. Na místě činu se našly dvě prázdné láhve od vína a prázdná lahvička od nějakého přípravku – to vedlo vyšetřovatele k závěru, že děti byly pravděpodobně před smrtí omámeny alkoholem či uspávadlem.

Tato domněnka vysvětlovala, proč se žádné z dětí nebránilo ani nepokusilo utéct. Přesné motivy hrůzného činu ovšem zůstávaly předmětem diskusí. Lidé v okolí spekulovali, že Zimmermann vraždil ze zoufalství kvůli bídě a ztrátě bytu – prý na něm bylo poslední dobou patrné těžké zoufalství a melancholie. Jiní však tvrdili, že naopak „na něm nebylo nic neobyčejného pozorovat“ a jeho skutek nechápali.

Závěr byl jasný: Augustin Zimmermann jednal v pomatení smyslů a plné odpovědnosti si možná ani nebyl vědom.

Trestní stíhání v klasickém smyslu neproběhlo, neboť pachatel zločinu byl po smrti. Úřady však případ důkladně prošetřily a uzavřely jako rozšířenou sebevraždu (otec zavraždil své děti a následně spáchal sebevraždu). Matka Františka nebyla z ničeho obviněna – naopak se stala politováníhodnou obětí celé tragédie.

Tělo Augustina Zimmermanna nebylo nikdy oficiálně pohřbeno – v očích církve i společnosti to byl sebevrah a vrah, který si nezasloužil spočinout v posvěcené půdě. Podle záznamů neměl vůbec žádný pohřeb a místo jeho posledního odpočinku zůstalo utajeno. S velkou pravděpodobností bylo jeho tělo zakopáno potají někde u zdi Olšanských hřbitovů (právě tam se tehdy často pochovávali lidé, kteří zemřeli vlastní rukou nebo spáchali zločin).

Zatímco otce nečekal ani hrob ani rozloučení, čtyři zavražděné děti se dočkaly velkolepého pohřbu. Tragédie vyvolala neobyčejnou vlnu solidarity a soustrasti napříč celou společností. Dokonce i bývalý císař Ferdinand V. Dobrotivý (žijící v ústraní na Pražském hradě) se rozhodl osobně pomoci. Když slyšel o „vraždě čtyř nevinných andílků“, projevil svému přízvisku Dobrotivý čest: zaslal vdově Františce vysokou částku peněz s příkazem, aby z ní bylo „vykonáno vše k řádnému pochování zavražděných dětí“.

Ferdinand tak zaplatil veškeré náklady na pohřeb i na zřízení hrobu. Pomoc nabídli také další – po Praze se pořádala sbírka a přispíval bohatý i chudý. Mnozí Pražané Františce darovali oděvy, jídlo a jiné potřebné věci, aby v té hrůze tolik nestrádala. Během jediného dne přišla tato žena o manžela i všechny děti. Vlna soucitu a podpory, která se zvedla, jí byla alespoň malou útěchou.

Původně byl pohřeb naplánován již na 31. října 1861 a uvažovalo se dokonce, že budou pohřbeny děti spolu s otcem (zprvu snad nebylo jisté, zda otec přežil – některé prvotní zprávy uváděly datum pohřbu pro pět těl). Nakonec se však od společného pohřbu upustilo a obřad se konal v pátek 1. listopadu 1861 odpoledne pouze pro děti.

Konal se na Olšanech – tehdy zvaných ještě „Volšany“ – které byly hlavním pražským pohřebištěm. Účast prý byla obrovská. Podle Národních listů šly v průvodu tisíce lidí.

Díky štědrému daru Ferdinanda Dobrotivého mohl být obřad opravdu důstojný: čtyři sourozenci byli uloženi do společného hrobu v jednom hrobě na Olšanském svatém poli za účasti kněží a za hudebního doprovodu. Mladá maminka Františka stála nad hrobečkem svých dětí zdrcená žalem a všichni přítomní s ní plakali.

Náhrobek pro děti zajistila obec Žižkov společně s pražskými dobrodinci. Kámen a kříž daroval významný kameník a sochař Karel Möldner. Ten vytvořil i drobnou sošku klečícího andělíčka, který se modlí na vrcholu náhrobku – symbol nevinných dětských duší. Hrob byl nakonec vyzděn na Olšanech v oddělení 9 a označen pamětní deskou se jmény dětí. Původní nápis na kamenné desce (dnes již značně zašlý) nesl toto poselství:

„Zde odpočívají v Pánu Augustin, Václav, Maria a Antonín, dítky, které 27. října 1861 s otcem Augustinem Zimmermannem na vrchu Žižkově násilnou smrtí život svůj dokonaly.“

Zatímco čtyři nejmenší Zimmermannovy děti spočinuly společně v olšanském hrobě, jejich matka Františka zůstala na světě sama. Rána, která ji postihla, byla nepochybně zničující – během jediné neděle ztratila všechny potomky i manžela. Podle záznamů Františka Zimmermannová přežila tragédii o deset let. Žila tedy zhruba do svých 50 let (†1871), ale o jejím dalším osudu se ví jen málo.

Snad stále živořila v Praze – zemřela v září 1871 na tuberkulózu. Podle farního zápisu měla být pohřbena „na hřbitově volšanským“, tedy pravděpodobně také někde na Olšanech. Její konkrétní hrob se však nedochoval ani není znám – zřejmě šlo o chudý hrob bez náhrobku, který časem zanikl.

A co nejstarší syn František Sýkora (který unikl osudu sourozenců)? Ten byl v době vraždy desetiletý a po masakru se ocitl bez rodiny. Přestože to mohl být pro Františku poslední důvod k životu, podle všeho už se o syna osobně nestarala – nejspíš byl svěřen do výchovy příbuzným nebo umístěn do sirotčince či jiné opatrovnické péče.

Matka byla fyzicky i duševně zlomená a možná ani neměla prostředky se o chlapce postarat. Další stopy Františčina prvorozeného syna mizí – jeho další osudy se nepodařilo dohledat.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zimmermannovy_d%C4%9Bti

https://tvvona.wordpress.com/2009/04/22/781831-vrazda-na-zizkove/

https://www.extra.cz/zavrazdil-je-a-pak-i-sebe-zimmermannovy-deti-spocinuly-na-olsanskych-hrbitovech

Augustin Zimmermann, Zuzana Kultánová,2016, ISBN: 978-80-7473-421-2

https://web.archive.org/web/20201207032140/https://zizkov-kpz.webnode.cz/zajimavosti/

https://www.zivotpozivote.cz/profil-zimmermannovy-deti-513/