Článek
Stojím v kuchyni, je úterý podvečer. Chci rychle usmažit cibulku pod maso. Slyším tiché šourání papučí. Už je tady. Zdeněk se postaví těsně za mě. Cítím jeho dech na krku. Nedívá se na mě, dívá se na mé ruce. „Takhle se pořežeš,“ pronese klidným, profesorským tónem. „Zdenku, krájím cibuli třicet let. Ještě jsem se nepořezala,“ odpovím a snažím se, aby se mi netřásl hlas. „No jo, ale držíš ten nůž křečovitě. A ty kousky jsou moc velké. Takhle se to neorestuje rovnoměrně. Musíš využít kolébku nože, podívej…“ Sahá mi na ruku. Chce mi vzít nůž a ukázat mi to. V tu chvíli mám chuť tím nožem mrštit do dřezu a utéct. „Nech mě být!“ vyjeknu. Zdeněk se zatváří ublíženě. „Jani, já ti chci jen poradit. Děláš to zbytečně složitě. Kdybys mě poslouchala, měla bys to hotové za polovinu času.“ Odejde do obýváku, ale já vím, že poslouchá. Že hodnotí, jestli jsem si jeho radu vzala k srdci. Z vaření se vytratila radost. Zůstal jen stres.
Inženýr lidských duší (a myčky nádobí)
Dřív takový nebyl. Tedy, byl pečlivý, byl to inženýr, vedoucí výroby. Ale v práci měl pod sebou padesát lidí, které mohl komandovat. Doma chtěl mít klid. Před půl rokem šel do důchodu. Jeho svět se smrsknul na náš byt 3+1. A já jsem se stala jeho jediným podřízeným. Najednou má čas sledovat procesy. A optimalizovat je. Vezměte si takovou banalitu, jako je myčka nádobí. Naskládám tam talíře, hrnky, příbory. Zapnu ji. Za deset minut přijdu do kuchyně a myčka je otevřená. Zdeněk v ní máchá rukama a všechno přeskládává. „Co to děláš?“ „To jsi tam naházela jak vidlemi,“ kroutí hlavou. „Ten velký talíř bránil trysce v rotaci. A misky musíš dávat šikmo, jinak se v nich drží voda. Takhle by se to neumylo. Plýtváš vodou i elektřinou.“ Připadám si jako malá holka, která nic neumí. Jako bych celých těch třicet let, co vedeme domácnost, žila v omylu a špíně, dokud nepřišel on, aby mi otevřel oči.
Parkování pod dohledem
Nejhorší je to ale v autě. Řídím ráda a myslím, že dobře. Nikdy jsem neměla nehodu. Ale jet se Zdeňkem je očistec. Sotva sedneme do auta, začne to. „Máš nízko zrcátko.“ „Podřaď si, dusíš motor.“ „Proč brzdíš? Ta zelená tam ještě bude.“Minulý týden jsme jeli k doktorovi. Parkoviště bylo plné, uviděla jsem jedno volné místo. Bylo trochu užší, ale s mým malým autem bych se tam vešla. Začala jsem couvat. „Stůj!“ vykřikl Zdeněk, až jsem dupla na brzdu a málem si vyrazila zuby o volant. „Co se děje? Přejela jsem kočku?“ vyhrkla jsem vyděšeně. „Ne, ale najíždíš si špatně. Takhle to tam nedáš. Musíš si nadjet víc doleva a pak to stočit.“ „Zdenku, já to tam dám. Mám parkovací senzory.“ „Senzory jsou pro blbce, co neumí řídit. Vylez, já to tam dám.“ Lidé na chodníku se otáčeli. Cítila jsem, jak rudnu. „Nevylezu. Já řídím.“ „Tak si ale neodři disk. Já tě varoval.“ Zaparkovala jsem. Perfektně. Rovně. Myslíte, že mě pochválil? „No, měla jsi štěstí. Ale stálo to za starou belu, máš to křivě,“ zhodnotil můj výkon a vystoupil.
Kolíčky musí ladit
Vrcholem všeho bylo včerejší prádlo. Věšela jsem na balkoně trička. Bylo hezky, zpívala jsem si u toho. Zdeněk přišel s cigaretou. Chvíli mě mlčky pozoroval. „Proč dáváš ty kolíčky na ramena?“ zeptal se. „Aby to drželo?“ „Jani, přemýšlej u toho trochu. Když to dáš na ramena, udělají se tam ‚boule‘ a pak to musíš žehlit. Když to chytneš v podpaží za švy, tak se to nedeformuje. Je to fyzika.“ Pak přistoupil k šňůře a začal sundávat už pověšená trička a věšet je znovu. „Správně“. Dívala jsem se na něj a v tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Bod zlomu: Koš s prádlem
Vzala jsem ten plastový koš na prádlo, ve kterém ještě zbývalo pár mokrých věcí. Měla jsem chuť mu ho nasadit na hlavu. Místo toho jsem s ním vší silou práskla o zem. Plast prasknul, mokré ponožky se rozletěly po balkoně. Zdeněk se lekl, cigareta mu vypadla z pusy. „Co blázníš? Jsi hysterická?“ „Nejsem hysterická! Jsem dospělá svéprávná žena!“ křičela jsem tak, že to museli slyšet sousedi tři patra pod námi. „Dělám to prádlo třicet let! Vařím třicet let! A nikdo si nikdy nestěžoval! Jestli se ti nelíbí, jak to dělám, tak to dělej sám! Všechno! Od A do Z!“ Zdeněk se na mě podíval tím svým klidným, blahosklonným pohledem, který mě vytáčí k nepříčetnosti. „No tak, klid. Já ti jen ukazuju, jak to dělat efektivněji. Nemusíš hned vyvádět. To je ta tvoje menopauza.“
Život s dozorcem
Odešla jsem do ložnice a zamkla se. Už s ním nemluvím. On to nechápe. Chodí po bytě, vaří si kávu (určitě efektivně) a tváří se, že já jsem ta divná, ta přecitlivělá. Ale já už nemůžu dál. Mám pocit, že se dusím. Že každý můj pohyb je pod mikroskopem. Že ať udělám cokoliv, přijde „inspekce“ a najde chybu. Ztrácím sama sebe. Začínám se bát dělat běžné věci, abych neudělala chybu. Když krájím chleba, třesou se mi ruce. Mám ho ráda, ale život s dozorcem, který si myslí, že snědl Šalamounovo hovno, se stává nesnesitelným. Zvažuju, že odjedu na chalupu. Sama. Jenže se bojím, že až se vrátím, najdu v bytě nalepené štítky s návodem, jak správně splachovat záchod.
