Článek
Začalo to v úterý večer. Karel dvakrát kýchl. Okamžitě zpozorněl. V očích se mu objevil výraz raněné laně. „Něco na mě leze, Jano. Cítím to v kostech. To bude zlé,“ prohlásil tragickým hlasem a svalil se na gauč. Do hodiny to vypadalo, že sepisuje závěť. Donutil mě najít teploměr. 37,1 °C. „Zvýšená teplota,“ zašeptal. „To je začátek konce. Tělo bojuje. Musím okamžitě do postele.“ A tak začal týdenní teror. Karel si vzal dovolenou (i když pracuje z domova a mohl by jen ležet u notebooku) a proměnil naši ložnici v lazaret. Zatemněná okna, hromady použitých kapesníků všude kolem postele (koš je přece moc daleko), na nočním stolku pět druhů léků, sprejů a vitamínů. Já jsem se stala vrchní sestrou. „Jani? Janiiii!“ ozývalo se z ložnice každých dvacet minut. „Co potřebuješ, Karle?“ „Uvaříš mi čaj? Ale ne ten ovocný, ten bylinkový. A dej tam hodně medu. A citron. Ale ne horký, ať mě to nepálí v krku.“ „Jani? Můžeš mi naklepat polštář? Tlačí mě.“ „Jani? Podej mi ovladač, spadl mi na zem a já se nemůžu předklonit, motá se mi hlava.“ S každým jeho zasténáním ve mně rostla bublina vzteku.
Měření po deseti minutách
Nejhorší byla jeho obsese teploměrem. Měřil se snad stokrát denně. „Už to stoupá!“ vykřikl vítězoslavně ve středu odpoledne. Přiběhla jsem. „Kolik máš?“ „37,4. Vidíš? Říkal jsem ti, že to není sranda. Jsem v jednom ohni.“ Chtělo se mi křičet. Chtělo se mi říct mu, že 37,4 má naše dcera, když se trochu víc proběhne venku, a rozhodně u toho neumírá. Místo toho jsem mu donesla studený obklad na čelo, protože si stěžoval, že mu „třeští hlava“. Když jsem mu přinesla silný slepičí vývar, který jsem táhla tři hodiny, ofrňoval se. „Je to moc slané. To mi podráždí krk,“ zakňoural a odstrčil talíř. „Nemáš tam radši piškoty?“ Musela jsem se jít vydýchat na balkon, abych ho neudusila polštářem.
Vzpomínka, která bolí
Proč mě to tak vytáčelo? Není to tím, že bych neměla empatii. Je to tím, co se stalo před měsícem. Tehdy jsem lehla já. Skutečná chřipka. Horečky 39, zimnice, bolest celého těla, kdy vás bolí i vlasy na hlavě. Ležela jsem v posteli a drkotala zuby. Karel přišel z práce. Stoupl si do dveří ložnice a podíval se na mě. „Ty jsi ještě v pyžamu?“ zeptal se překvapeně. „Karle, je mi strašně. Mám devětatřicet,“ hlesla jsem. „Aha. Hm. A co bude k večeři? V lednici nic není.“ Nevěřila jsem vlastním uším. „Já nevím. Objednej si pizzu. Nebo si namaž chleba. Já nemůžu vstát.“ Karel si povzdechl, jako bych mu právě oznámila, že jsem nabourala auto. „No, tak já něco vymyslím,“ řekl tónem mučedníka. Za hodinu přišel znovu. „Hele, nemám čisté košile. Nepochlapíš se? Zítra mám důležitou poradu.“ Nepochlapíš se. S horečkou 39 jsem vstala, vzala si Paralen a šla jsem žehlit. Potila jsem se u toho, točila se mi hlava, musela jsem se držet prkna. Karel seděl u televize, jedl tu pizzu (mně nenabídl, prý „nemoci se má hladovět“) a ani ho nenapadlo mi pomoct. „Dobrý, ale ten límeček jsi mohla vzít líp,“ zhodnotil mou snahu, když jsem padla zpátky do postele.
Bod zlomu: Pomeranč
Zpátky do přítomnosti. Je pátek. Karel „trpí“ už čtvrtý den. Teplotu nemá, ale prý je „celkově slabý“. Přijdu z práce. Jsem unavená. Cestou jsem nakoupila (dvě tašky), vyzvedla dceru z kroužku, zaplatila složenky. Vejdu do ložnice. Karel leží, sleduje fotbal. Kolem něj spoušť. Obaly od sušenek, kapesníky. „Jani, konečně jsi doma,“ řekne vyčítavě. „Mám hroznou chuť na pomeranč. Oloupeš mi ho? Já mám tak slabé prsty, že to nezvládnu.“ V tu chvíli to ve mně prasklo. Dívala jsem se na toho stokilového chlapa, který má sílu na to, aby o víkendu kácel stromy na chatě, ale teď „nemůže oloupat pomeranč“, protože má rýmu. Vzala jsem ten pomeranč. „Víš co, Karle?“ řekla jsem klidným, ale ledovým hlasem. „Když jsem já měla devětatřicet, žehlila jsem ti košile. Ty tady ležíš se zvýšenou teplotou a děláš ze mě služku. Máš ruce. Máš nohy. Pomeranč si oloupej sám. A až to doděláš, ty kapesníky si odnes do koše. Já končím.“ Otočila jsem se a odešla.
Zázračné uzdravení
Víte, co se stalo? Neumřel. Když zjistil, že servis skončil, najednou zázračně ožil. Za hodinu vstal, došel si do kuchyně pro jídlo (sám!) a večer už seděl v obýváku a normálně fungoval. Ale ve mně zůstala hořkost. Ten pocit nespravedlnosti nezmizel. Proč my ženy musíme být ty silné, ty nezničitelné, které fungují i s horečkou, s menstruačními bolestmi, s migrénou? Proč se od nás očekává, že „zatneme zuby“ a postaráme se o rodinu, zatímco chlap má právo se složit při prvním zakašlání? Karel mi teď vyčítá, že jsem byla „krutá“ a že jsem neměla pochopení pro jeho stav. Prý muži prožívají nemoc jinak. Já si ale myslím, že to není o biologii. Je to o bezohlednosti. A bojím se dne, kdy budu opravdu potřebovat pomoc, protože teď už vím, že se jí od svého muže nedočkám.
