Článek
Je 6:13 ráno, sobota 8. ledna 2005. Padesátiletý australský potápěč Dave Shaw stojí po pás ve studené vodě malého jezírka na severu Jihoafrické republiky – nenápadné vodní hladiny, pod níž se otvírá zatopená jeskyně zvaná Bushman’s Hole.
Shaw si naposledy utahuje masku a pak podává ruku svému kolegovi Donu Shirleymu. „Za dvacet minut se uvidíme,“ ujistí tiše Shawa svého partnera a odráží se od skalnaté stěny. Za okamžik mizí v temné svislé šachtě jeskyně.
Shaw se vydává do extrémní hloubky přibližně 270 metrů pro ostatky potápěče, který se v Bushman’s Hole ztratil téměř před deseti lety. Na helmě má připevněnou videokameru, jež zaznamenává každý jeho pohyb v chladné hlubině.
Pod nohama se mu propadá kolmá jeskynní studna, ústící do obří zatopené dutiny kdesi hluboko pod ním. Do podobné hloubky se na celém světě potopilo jen několik lidí – a nikdo z nich se přitom nepokusil vynést z takového místa lidské tělo. Dave Shaw se potápění začal věnovat až po svých čtyřicátých narozeninách, ale v komunitě potápěčů si rychle získal respekt. Povoláním byl dopravní pilot u aerolinií Cathay Pacific a ve volných chvílích se zaměřil na extrémní jeskynní ponory.
Od poloviny 90. let uskutečnil přes tři sta ponorů, z nichž mnohé patřily k nejhlubším na světě. V říjnu 2004 přijel do Jihoafrické republiky, aby se spustil na dno zatopeného závrtu Bushman’s Hole a posunul hranice hlubinného potápění s dýchacím přístrojem typu rebreather.
Dne 28. října 2004 Shaw dosáhl v Bushman’s Hole hloubky přes 270 metrů – šlo o nový rekord s uzavřeným dýchacím okruhem (rebreatherem) v této jeskyni. V naprosté tmě na dně podvodního dómu tehdy nečekaně zahlédl siluetu lidského těla. Leželo na zádech na písčitém povrchu, s pažemi nataženými vzhůru k hladině.
Průzračná voda odhalila, že kolem torza jsou dosud upevněné potápěčské láhve a postroj výstroje. Hlava i ruce už byly za ta léta obnažené na kost, ale potápěčská maska stále pevně držela na lebce. Shaw okamžitě pochopil, o koho jde – dvacetiletý jihoafrický potápěč Deon Dreyer se v Bushman’s Hole ztratil při ponoru roku 1994.
Od té doby po něm marně pátraly týmy potápěčů i stroje. Dreyer při cvičném sestupu náhle ztratil vědomí asi v padesáti metrech hloubky a klesl do propasti; kolegové ho nestihli zachytit.
Následně Theo Dreyer, otec zmizelého mladíka, zajistil pátrání pomocí malé dálkově ovládané ponorky z těžařské firmy De Beers – stroj na dně nalezl jen Deonovu potápěčskou helmu s připevněnou svítilnou, po těle nebylo ani stopy.
Rodiče Theo a Marie Dreyerovi se postupně smířili s tím, že synovy ostatky navždy zůstanou hluboko pod zemí. U jezírka instalovali pamětní desku a Bushman’s Hole začali brát jako Deonův symbolický hrob. Když Shaw o deset let později Dreyerovo tělo náhodně objevil, instinktivně se ho pokusil vyzvednout.
Připlaval blíž, pevně obejmul dlouho pohřešovaného potápěče a pokusil se ho odlepit od bahnitého dna – ale tělo se ani nepohnulo. Dreyerovy láhve a postroj byly částečně zahrabané v sedimentu a nešly vytáhnout.
Shaw si rychle uvědomil, že v téměř třísetmetrové hloubce při takovém úsilí nebezpečně překračuje plánovaný čas pobytu na dně. Rozhodl se neriskovat život. Připevnil ke zmizelému potápěči vodicí šňůru ze své cívky, aby ho při příštím pokusu dokázal snadno znovu najít, a zahájil pomalý výstup k hladině.
Cestou vzhůru se zhruba ve 120 metrech setkal se svým partnerem Donem Shirleym, který mu plaval naproti jako první článek podpory. Shaw ukázal Shirleymu na podvodní psací tabulce stručný vzkaz: „270 m – našel tělo.“ Shirley pod vodou přikývl a stiskl Shawovi ruku na znamení uznání. V Bushman’s Hole se dosud nikdo nepotopil tak hluboko – a zároveň tím neodhalil osud pohřešovaného kolegy.
Zatímco většina potápěčů by nalezené tělo nechala v podvodní jeskyni navždy, Shaw takové omezení neuznával. Chtěl rodině vrátit syna – a zároveň uskutečnit nejhlubší vyzvednutí těla v dějinách potápění. Shaw se po rekordním říjnovém ponoru rozhodl, že nález nenechá ležet ladem. Krátce poté kontaktoval rodinu Dreyerových a nabídl, že se pokusí Deonovy ostatky dostat na povrch. Theo a Marie Dreyerovi souhlasili a byli připraveni být u toho.
Začala se tak chystat výprava s cílem uskutečnit nejhlubší záchranný ponor v historii potápění. Shaw a Don Shirley sestavili tým špičkových potápěčů z několika zemí. Do akce se pod vodou zapojilo přes deset lidí.
Mezi nimi bylo sedm jihoafrických specialistů na hlubinné ponory, které Shirley osobně vybral, a také několik policejních potápěčů – účast policie byla nutná, jelikož šlo o nakládání s lidskými ostatky. Úkolem podpůrných potápěčů bylo rozmístit se v různých hloubkách a pomáhat s transportem vaku s tělem směrem vzhůru.
Plán počítal s tím, že Shawa při výstupu z největší hloubky jako první zachytí Shirley kolem 220 metrů. Shaw měl mezitím na dně vložit nalezené tělo do speciálního vaku a v této hloubce ho předat Shirleymu. Shirley by pokračoval výš, kde čekali další potápěči připravení náklad převzít a postupně jej dopravit na hladinu – mnohem dříve, než by se mohl vynořit sám Shaw, vázaný zdlouhavou dekompresí.
K šetrnému vyproštění ostatků nechal Shaw zhotovit speciální transportní vak. Spolu s manželkou Ann navrhl lehký hedvábný pytel se stahovacími šňůrami, dostatečně dlouhý, aby pojal postavu i s připevněnými ploutvemi na nohou.
Odborníci odhadovali, že po deseti letech ve vodě mohou být Deonovy ostatky křehké a hrozí, že by se při manipulaci rozpadly – vak tomu měl zabránit. S Donem Shirleym proto nacvičovali balení těla nanečisto. Při tréninkovém ponoru v menší hloubce dělal Shirley figuranta a vše proběhlo hladce během několika minut. Celá akce byla naplánována na leden 2005, kdy v oblasti panuje léto a nejlepší podmínky. Na břehu jezírka vyrostlo zázemí pro tým potápěčů, technickou podporu a také pro manžele Dreyerovy, kteří přijeli přihlížet.
Mezi účastníky akce byl i dokumentarista Gordon Hiles, odhodlaný celý průběh zachytit kamerou. Hiles zkonstruoval pro malou videokameru speciální pouzdro a připevnil ji Shawovi na lehkou lezeckou přilbu. Shaw sice nebyl zvyklý potápět se s helmou (silnou ruční svítilnu běžně nosil v dlani a kabel od baterie měl obtočený kolem ramene, aby se nikde nezachytil), nový systém si ale vyzkoušel tři dny před akcí při aklimatizačním ponoru do 150 metrů a neměl s ním problémy.
Večer před ponorem se tým sešel k závěrečné poradě na farmě poblíž jeskyně. Shaw na ní znovu zdůraznil, že bezpečnost má přednost před splněním úkolu. Každý člen týmu se má soustředit na svůj vlastní ponor a v případě potíží se postarat sám o sebe. „Když budete mít problém, nechte mě tam. Lepší na konci dne jeden mrtvý než dva,“ řekl Shaw ostatním otevřeně. S Donem Shirleym měl i soukromou dohodu: pokud by Shaw v hlubině uvízl, Shirley se ho vydá hledat jen tehdy, kdyby od něj dostal jasný signál.
Jinak ne. Před celým týmem pak Shirley prohlásil, že pokud by snad došlo k nejhoršímu a on nebo Shaw tam dole zůstanou, nepodnikne se žádná další záchranná operace na jejich vyzdvižení. Nikdo nechtěl, aby Bushman’s Hole stála život dalšího člověka navíc. Za úsvitu 8. ledna 2005 se Dave Shaw jako první noří do zatopené jeskyně.
Sestupuje rychle – lano, napnuté ode dna až k povrchu, mu prokluzuje mezi prsty a během jedenácti minut dosáhne Shaw dna jeskyně v přibližné hloubce 270 metrů. Je to o minutu a půl rychleji, než plánoval. Okamžitě zamíří k místu, kde zanechal tělo Deona Dreyera při předchozím ponoru. Brzy kuželem své svítilny v ostré tmě znovu nachází bezvládnou postavu na dně. Shaw rozevírá připravený vak a poklekne vedle Deonových ostatků.
Začíná závod s časem. I když má ve směsi, kterou dýchá, vysoký obsah helia, ohromná hloubka na něj musí působit jako narkotikum – pravděpodobně cítí otupělost, jako by v sobě měl několik sklenic alkoholu. Musí pracovat rychle a přesně, zároveň však opatrně. Opatrně vsouvá ztuhlé tělo do vaku. Po deseti letech ve vodě se v něm však nahromadily plyny, takže mrtvé tělo má nečekaný vztlak a samovolně se vznáší vzhůru.
Shaw volnou rukou přidržuje nadnášený trup a snaží se shrnout vak přes Deonovy nohy. V té chvíli odkládá stranou svou ruční svítilnu – potřebuje obě ruce, aby mohutné tělo do pytle dostal.
Když se pak natáhne po odloženém světle, zjistí, že do kabelu od baterie se zamotaly smyčky vaku. Během okamžiku se do spleti šňůr zamotá i on sám. Shaw se pokouší uvolnit, trhá za smyčky a tápavě se snaží odplést vlastní výstroj, ale situaci tím jen zhoršuje.
Rostoucí stres a námaha ho nutí dýchat rychleji a rychleji, v uzavřeném okruhu přístroje se mu začne hromadit oxid uhličitý. Po několika minutách marného zápasu Dave Shaw ztrácí vědomí. Jeho tělo zůstává nehybně ležet na dně vedle Deonova. Don Shirley se v dohodnutém čase – zhruba třináct minut po Shawově zanoření – vydává za ním do hloubky. Přibližně v 220 metrech, kde se měli setkat, se rozhlédne dolů.
Už zdálky vidí Shawovo světlo hluboko pod sebou a zaráží ho, že jasný bod svítí na jednom místě a nestoupá vzhůru. Zpod světla navíc nestoupají žádné bubliny. Je to špatné znamení: v tu dobu už měl Shaw zahájit výstup a při tom upouštět přebytečný plyn ze svého obleku a přístroje – k hladině by tak stoupaly zřetelné řetízky bublinek. Teď ale v temnotě pod Shirleym nehybně září jediný bod a všude kolem je ticho.
Shirley zachovává chladnou hlavu. Shaw mu nedal žádný signál k zásahu, ale nehybné světlo v 270metrové hloubce téměř jistě znamená vážný problém. Shirley se přesto rozhodne klesnout ještě hlouběji, aby zjistil, co se dá dělat. Počítá s tím, že Davea dole možná najde bez známek života, přesto mu chce alespoň připnout lano k výstroji pro pozdější vyzdvižení těla. Klesá tedy dál.
V necelých 250 metrech náhle uslyší prasknutí – obrovský tlak vody právě rozdrtil elektronickou součást jeho dýchacího přístroje. Jde o pokročilou řídicí jednotku rebreatheru, která automaticky dohlíží na správnou hladinu kyslíku ve směsi.
Bez ní musí Shirley okamžitě přejít na nouzový režim: ručně hlídat a dodávat kyslík do dýchacího okruhu. V takové situaci a hloubce je zřejmé, že pokud by pokračoval ještě níž, riskuje smrt.
Shirley si uvědomuje, že kdyby se pokusil klesnout až k Shawovi, pravděpodobně tam zůstane s ním. Otočí se tedy a začne sestup brzdit a měnit ve výstup. Čeká ho přes deset hodin pomalé dekomprese – nemůže už pro Davea nic udělat. Po pár minutách stoupání mizí i to jediné světélko někde v temnotě pod ním. Na hladině zatím netuší, co se dole odehrálo.
Přibližně po půl hodině od zahájení ponoru se k výstupu podle plánu chystají dva podpůrní potápěči, Mark Andrews a Dušan Stojakovič, kteří čekali v hloubce 150 metrů. Když se ve stanoveném čase Shaw ani Shirley neobjevili, rozhodli se neotálet a zahájili návrat.
Ještě v hloubce na psací tabulku vyhotovili zprávu pro hladinu: že se s Davem ani Donem nesetkali a místo nich zahlédli jen jedno nehybné světlo hluboko pod sebou. Tabulku připevnili ke komunikačnímu lanku vedoucímu k hladině a poslali ji nahoru.
Zpráva dorazí k vedoucí akce Mariettě van Schaikové, která dohlíží na průběh ponoru ze břehu. Hluk a zmatek na břehu však způsobí nedorozumění – van Schaiková si nápis „1 světlo dole“ špatně vyloží jako „žádná světla dole“. Má za to, že ani Shaw, ani Shirley už nejsou k nalezení. Prakticky zároveň se u hladiny vynořují i dva policejní potápěči, kteří byli připraveni převzít vyzdvižené tělo – nyní ale vyplavali s prázdnýma rukama.
Během několika vteřin se precizně naplánovaná akce mění v krizovou situaci. Na břehu zavládne šokované ticho. Po chvilce se z hloubky ozve zachrastění plastové lahve připevněné ke komunikačnímu lanku – dorazila další tabulka. Tentokrát ji poslal sám Don Shirley a k hladině ji vynesl potápěč Stephen Sander. Na tabulce stojí strohá věta: „Dave se nevrátí.“
Z jejího rubu se podpůrný tým dozvídá i Shirleyho upravený dekompresní plán. Van Schaiková pocítí úlevu – znamená to, že Shirley žije. Zároveň ale vidí, že Don se potopil velmi hluboko a bude potřebovat veškerou péči, aby se dostal na hladinu bez vážných následků. Původní cíl akce – vyzdvižení Deonových ostatků – je v tu chvíli zapomenut. Teď jde o záchranu Dona Shirleyho.
Shirley vyčerpávající ponor přežije, trvalé následky si však odnese – přetlakové poškození vnitřního ucha mu natrvalo naruší rovnováhu a donutí ho podstoupit dlouhou rehabilitaci. Přesto se později k potápění dokáže vrátit. V dalších dnech se už nikdo na dno Bushman’s Hole nepotápí. Potápěči nechávají všechna lana i vybavení na místě a soustředí se na péči o kolegy po náročných ponorech.
Po třech dnech, 11. ledna 2005, se výprava rozhodne opatrně vytáhnout veškeré natažené lano zpět na hladinu. Předpokládá se, že na konci lan zůstanou jen prázdné cívky a lahve. Když však potápěči zvolna navíjejí hlavní sestupovou šňůru, čeká je nečekaný nález: na konci lana se objevuje silueta dvou spojených těl. Dave Shaw a Deon Dreyer visí zamotaní do kabelu Shawovy svítilny. Obě těla se uvolnila ode dna a díky vztlaku vystoupala blíže k hladině.
Nakonec se tak naplní původní cíl mise. Shaw svým způsobem dokončil, co začal – Deonovy ostatky dostal ven, ovšem za cenu vlastního života. Potápěči opatrně dopraví těla Shawa i Dreyera na břeh a předají je úřadům k ohledání a následně rodinám.
Dreyerovi po deseti letech konečně dostávají možnost pohřbít svého syna. Shawova manželka Ann a jejich děti alespoň nemusejí žít v nejistotě – Daveovo tělo nezůstalo navždy ztracené v podzemní propasti, ale vrátilo se domů.
Ze Shawovy helmy potápěči sejmou videokameru s kompletní nahrávkou ponoru. Záznam potvrdí to, co zkušený tým už tuší: Shaw v extrémní hloubce uvízl zamotaný do lan a vyčerpal se marným zápasem. Kamera zachytila, jak se potápěč opakovaně pokouší uvolnit tělo i sebe, až nakonec klečí na dně bez známek života.
O patnáct let později vznikne o celé události dokumentární film Dave Not Coming Back (v češtině uváděný jako Dave se nevrátí), na němž se podílí i Don Shirley a který využívá autentické záběry z oné riskantní akce.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Dave_Shaw
https://www.dive-scuba.com/dave-shaw-incident/
https://www.outsideonline.com/outdoor-adventure/water-activities/raising-dead/
https://www.youtube.com/watch?v=PQjaLhbVRr0
