Článek
Marlon Brando bere kostku másla. Devatenáctiletá Maria Schneiderová netuší proč – v původním scénáři Posledního tanga v Paříži o ní nebylo ani slovo. Režisér Bernardo Bertolucci se totiž s Brandem ráno domluvil na improvizaci: do připravované scény znásilnění zakomponují detail s máslem, aniž to předem proberou s mladou herečkou.
Schneiderová se o záměru dozvídá těsně před klapkou. Později vzpomíná, že reagovala šokem a vztekem. „Když mi to řekli, popadl mě amok a házela jsem vším kolem. Nikdo nemůže nutit herce dělat něco, co není ve scénáři. To jsem ale tehdy nevěděla. Byla jsem moc mladá,“ řekla po letech. Brando se ji snaží uklidnit slovy, že „je to jen film“.
Ve chvíli, kdy kamera začne běžet, však Maria Schneiderová pláče skutečné slzy. Přesto scénu dokončí. Hranice byla překročena a filmová historie získává svou nejskandálnější scénu dekády.
Když Poslední tango v Paříži (1972) vstoupí do kin, rozdělí publikum i kritiku. Odvážně explicitní erotické scény vyvolávají povyk cenzorů. V katolické Itálii je Bertolucci obviněn z obscénnosti a film dočasně zakázán – kopie putují do trezoru a režisér dostane podmíněný trest.
Jinde vzbuzuje snímek senzaci a zájem. Z devatenáctileté Francouzky Schneiderové se přes noc stává celosvětový sex symbol. Ona sama se ale stydí a trpí. V rozhovorech otevřeně přiznává, že nečekaná sláva a pověst „nemravné nymfičky“ ji zaskočily.
„Neměla jsem ráda ten lechtivý obraz, který si o mně lidé udělali po Posledním tangu,“ říká. Setkává se i s nepříjemnými reakcemi na ulici nebo v letadle – cizí lidé na ni pokřikují oplzlé narážky, jako by nebyla člověk, ale veřejný objekt. Schneiderová se v důsledku toho cítí neustále pronásledovaná a izolovaná.
Sex symbolem proti své vůli
Korzet filmové star, do kterého ji Poslední tango v Paříži uvrhlo, je jí brzy těsný. Schneiderová odmítá nabídky na další odvážné role a rozhodne se radikálně změnit směřování kariéry. Za žádných okolností už nehodlá točit nahé scény. Další filmovou roli proto přijme v existenciálním dramatu Povolání: reportér (1975) legendárního režiséra Michelangela Antonioniho.
Hraje tu po boku Jacka Nicholsona mlčenlivou cestující dívku – bez explicitních scén, daleko od provokativní sexuality Tanga. Film má úspěch u kritiky a ukazuje, že Schneiderová dokáže zaujmout hereckým výkonem, nejen kontroverzí. Mladá herečka přesto zůstává ostražitá.
Po zkušenosti z natáčení s Bertoluccim nikomu úplně nedůvěřuje. V zákulisí evropského filmu má navíc pověst rebela: otevřeně mluví o své bisexualitě, šokuje bohémským chováním a novináři ji líčí jako „zlou holku“ francouzského filmu.
Krátce po premiéře Antonioniho filmu se Schneiderová pokouší žít normální život mimo dusivý evropský bulvár. Odjíždí do Los Angeles a na čas se usadí v Hollywoodu. Podepisuje smlouvu s vyhlášeným agentem Paulem Kohnerem a zvažuje své další kroky.
Odmítne několik nabídek na komerční snímky – instinktivně se brání dalšímu škodlivému nálepkování. Jenže ani oceán nepřináší Schneiderové klid. Psychické následky brzké slávy a traumatického zážitku ji provázejí i za mořem. Místo nové kapitoly přichází strmý pád.
Drogy a odchod z natáčení
Druhá polovina sedmdesátých let se pro Marii Schneiderovou nese ve znamení úniku. Ten hledá především v návykových látkách. Otevřeně přiznává, že v té době konzumuje alkohol a marihuanu, později přechází na kokain, LSD a nakonec heroin.
Opakovaně si zahrává s předávkováním – několikrát se ocitne v bezvědomí a probudí se až ve chvíli, kdy ji záchranáři vezou do nemocnice. Těmito krizovými momenty jako by nevědomky volala o pomoc. Ve dvaceti dvou letech se nervově zhroutí přímo uprostřed roztočeného filmu.
Píše se rok 1975 a Schneiderová v Římě natáčí thriller The Babysitter v produkci Carla Pontiho. Během práce ale náhle opustí plac a dobrovolně se nechá přijmout na tamní psychiatrickou kliniku. Důvodem není hereččina vlastní diagnóza, nýbrž solidarita: její tehdejší partnerka, americká fotografka Joan Townsendová, je v témže ústavu hospitalizována s těžkou duševní nemocí.
„Zavřeli ji tam, a tak jsem musela jít za ní – ze solidarity,“ vysvětlí Schneiderová novinářům svůj nečekaný krok. Natáčení filmu tím samozřejmě utrpí a producenti ji musejí nahradit jinou herečkou. Pikantní příběh o hvězdě, která se nechala zavřít do blázince z lásky, brzy plní titulky médií po celém světě.
V následujících letech Schneiderová ztratí pověst spolehlivé herečky. Roku 1977 ji legendární režisér Luis Buñuel obsadí do svého filmu Ten tajemný předmět touhy, ale Schneiderová je během natáčení pro neshody a neprofesionální přístup propuštěna.
O dva roky později pak Schneiderová sama odchází z natáčení skandálního snímku Caligula, kde původně přijala menší úlohu. Projekt producenta Boba Guccioneho ze světa antického Říma se totiž stále více zvrhává do pornografických scén, s nimiž nechce mít Schneiderová nic společného. Svým odchodem těsně před dokončením si znovu vyslouží pověst „problémové“.
Koncem 70. let je tak Maria Schneiderová pro filmové producenty rizikovým jménem. V kuloárech se o ní říká, že utíká od rozdělané práce, a po sérii skandálů o ni velká studia ztrácejí zájem. Herečka navíc stále bojuje se závislostmi a její osobní život připomíná volný pád.
Zlom přichází kolem roku 1980. Schneiderová později vypráví, že v nejtěžší fázi hluboké krize potkala jakéhosi pomyslného „anděla strážného“ – blízkého přítele, který jí pomohl postavit se znovu na nohy a skoncovat s drogami. Po deseti letech chaotického bohémského života tak vstupuje do nové dekády střízlivá, s čistým štítem. „Od té doby už jsem do žíly nic nepíchla,“ prohlásí později hrdě. Vrací se také k herectví, tentokrát už za jiných podmínek.
Návrat a boj za herečky
V osmdesátých letech žije Maria Schneiderová střídmějším životem mimo dosah bulvárních rubrik. Usazuje se zpět ve Francii a znovu pravidelně hraje menší role ve filmu i televizi. Ačkoli už neúčinkuje v hollywoodských trhácích ani provokativních artfilmech, pracuje například s režiséry Philippem Garrelem či Bertrándem Blierem.
Také nachází nový hlas jako zastánkyně práv herců a hereček. Otevřeně mluví o nerovném zacházení v branži, kritizuje praktiky mocných režisérů a producentů a apeluje na lepší pracovní podmínky zejména pro mladé herečky. V rozhovorech se vrací ke své trpké zkušenosti z natáčení Posledního tanga v Paříži – varuje před zneužíváním důvěry a tlaku na herečky, aby dělaly věci, s nimiž nesouhlasí. Stává se tak pro řadu žen v oboru předčasným symbolem boje za respekt a hranice při filmové práci.
Schneiderová pokračuje v herecké dráze prakticky až do konce života, i když spíš v nenápadných projektech. Občas ztvární roli ve francouzském televizním seriálu, jindy se objeví v krátkém filmu. Velký comeback už nečeká – svou kariéru bere smířeně a s nadhledem. Když je ale příležitost, ráda se zapojí do zajímavých tvůrčích počinů.
V roce 2001 například přijíždí do Karlových Varů, kde na tamním filmovém festivalu účinkuje v experimentálním pohybovém představení inspirovaném němým filmem. Divoké večírky a skandály však již nevyhledává.
Pozdní uznání
Když francouzský ministr kultury Frédéric Mitterrand v červenci 2010 přijde předat Marii Schneiderové insignie Řádu umění a literatury, herečka má slzy v očích – tentokrát dojaté a šťastné. Po mnoha bouřlivých dekádách přichází oficiální pocta od země, kde se kdysi cítila zavržená i nepochopená.
Mitterrand označuje Schneiderovou za „svébytný obraz dnešní ženy“ a vyzdvihuje její přínos filmovému umění. Schneiderová, tehdy 58letá, vypadá při ceremonii spokojeně a smířeně. Žije znovu v rodné Paříži, obklopená přáteli a dlouholetou partnerkou, a ačkoliv zdraví jí už neslouží, usmívá se.
Štěstí Marie Schneiderové netrvá dlouho – umírá 3. února 2011 ve věku 58 let na rakovinu. Její příběh však ve filmu a kultuře žije dál. Po hereččině smrti se znovu otevře diskuse o kontroverzním natáčení Posledního tanga v Paříži.
Režisér Bertolucci – dlouhá léta dotazům vyhýbavý – v roce 2016 veřejně přizná, že scénu s máslem skutečně vymysleli s Brandem za hereččinými zády, aby zachytili její nepředstíranou reakci.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Maria_Schneider_(actress)
https://www.bbc.com/culture/article/20250402-maria-schneider-how-last-tango-in-pariss-infamous-explicit-scene-undid-its-female-star
https://www.theguardian.com/film/2016/dec/04/last-tango-in-paris-director-says-maria-schneider-butter-scene-not-consensual
https://www.thenewdaily.com.au/entertainment/celebrity/2016/12/06/maria-schneider-last-tango
https://www.independent.ie/style/celebrity/tangos-toll-on-maria/26413522.html
https://www.newyorker.com/culture/personal-history/remembering-maria-schneider-the-star-of-last-tango-in-paris
