V Terezíně hrál Gogola, v Osvětimi prošel selekcí. Komunisté pak Františku Miškovi brali půl platu

Na podzim roku 1944 stál pětadvacetiletý František Miška v řadě vyděšených vězňů před důstojníkem SS v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Čekal na rozhodnutí při selekci: podle jeho vzpomínky nacistický lékař Josef Mengele s ledovým klidem určoval osud příchozích.

Jeho vysoké holínky se leskly, jako by patřily do operety, ne do tábora smrti. Když přišel Miškův okamžik, zachraptěl jediné slovo: „dělník“. Mengele zvedl ruku v rukavici a pokynul doprava – mezi ty, které nečekala okamžitá smrt v plynové komoře, ale práce. Miška tak prošel prvním osudovým sítem v Osvětimi. Netušil, že ho na cestě ke svobodě čekají ještě měsíce utrpení, pochody smrti a nekonečné hodiny hladu a strachu.

Jak se mladý pražský herec do Osvětimi dostal? František Miška se narodil roku 1919 v Praze v židovské rodině a už od studentských let tíhnul k divadlu. Jako středoškolák založil amatérský soubor Mladí lidé – spolu s budoucími známými osobnostmi, například spisovatelem Pavlem Tigridem nebo básníkem Jiřím Ortenem.

Do dospělosti ale vstupoval ve stínu nacistické okupace. Krátce po 15. březnu 1939, kdy německá armáda obsadila zbytek Čech a Moravy, se Miška zapojil do odporu po svém: vylepoval v Praze protinacistické plakáty. Gestapo ho dopadlo ještě téhož roku. Ve dvaceti letech tak okusil kruté prostředí pankrácké věznice, kde strávil pět a půl měsíce.

Po pěti a půl měsících se dostal ven, ale jeho jméno už figurovalo v seznamech židovské obce. Na podzim roku 1941 přišla další rána: Miškovi dorazilo povolání do tzv. Aufbaukommanda – stavebního komanda. Nacisté se rozhodli zřídit v Terezíně uzavřené židovské ghetto a potřebovali, aby ho sami židovští vězni připravili.

Miška patřil mezi 342 mladých židovských mužů, které Židovská obec na nátlak úřadů vybrala a vyslala do Terezína dříve než ostatní. Oficiální propaganda cynicky hlásala, že „Vůdce daroval Židům město Terezín, kde budou moci spokojeně žít a pracovat“.

Realita prvního transportu 24. listopadu 1941 tomu zprvu mohla zdánlivě odpovídat: členové Aufbaukommanda dostali za úkol provést stavební úpravy v opuštěných terezínských kasárnách, stavět dřevěné pryčny a připravit kuchyně. Byli přitom ujišťováni, že se mohou po Terezíně volně pohybovat a o volných dnech jezdit domů za rodinami. Jakmile však dorazili, stali se prvními vězni nového ghetta.

Zpočátku měli členové komanda dost jídla a práce je příliš nevyčerpávala. Brzy se ale začala ukazovat pravá povaha terezínského „darovaného města“. Miška vzpomínal na den, kdy jeden z mladíků prohodil přes zeď kasáren dopis – snad chtěl poslat vzkaz ven. Stráže však psaní zachytily.

Obávaný dozorce, oberscharführer Berge, pak nechal nastoupit celé komando a teatrálně prohlásil, že pokud se dotyčný pisatel sám přihlásí, dostane milost. Jeden hoch se skutečně dobrovolně přiznal. „Za tři dny toho chlapce před zraky nás všech na apelplacu oběsili,“ popsal po letech Miška, jak krutě byli vězni z počátečních iluzí vyvedeni. Tehdy všem definitivně došlo, že pobyt v Terezíně nebude žádná idylická odměna, ale boj o přežití.

Navzdory každodenní dřině, stísnění a strachu se František Miška v Terezíně upnul k jediné věci, kterou mu nemohli vzít: k divadlu. Podnítil vznik malého ochotnického kroužku a spolu s dalšími nadšenci udržoval v ghettu kulturní život. Nacisté část kulturních aktivit v ghettu tolerovali a zároveň ji využívali k propagandistickému obrazu Terezína.

Skupina vězňů kolem Mišky toho využila. Talentovaný vězeň Gustav Schorsch, jen o pár let starší než Miška, začal vyučovat zájemce základy divadelního projevu a brzy padlo rozhodnutí nastudovat i celou hru. Volba padla na klasickou ruskou komedii Ženitba od Nikolaje Gogola – možná jako únik do světa ironických námluv daleko od kruté reality.

František Miška v inscenaci účinkoval a do provizorního hlediště v ghettu si našly cestu desítky vděčných diváků. V terezínských barácích tehdy zněl smích nad Gogolovou satirou, zatímco za zdmi neustále visela hrozba deportací na Východ.

V ghettu se Miška také setkal s řadou výrazných osobností české kultury, které tam byly uvězněny. Patřil mezi ně například populární spisovatel Karel Poláček nebo operní pěvec, režisér a hudební skladatel Karel Berman.

I oni se zapojili do terezínských kulturních aktivit – Berman organizoval hudební vystoupení, Poláček přispíval do tajných časopisů. Pro mladého Františka Mišku znamenaly tyto kontakty mnoho; dodávaly mu inspiraci a sílu nepřipustit otupění ducha ani tváří v tvář všudypřítomnému strachu.

Terezín však byl jen přestupní stanicí. Nacisté od léta 1942 pravidelně sestavovali transporty, které z ghetta odvážely tisíce lidí do neznáma – většinou do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Také Mišku navzdory veškerému odhodlání a štěstí neminul tento osud. Po téměř třech letech života v Terezíně dostal na podzim 1944 předvolání do transportu.

Dne 28. září 1944 byl František Miška s dalšími vězni namačkán do dobytčího vagonu a odvezen pryč z „pevnosti“ – netušili, že jedou vstříc nejhoršímu. Po dvou dnech jízdy sevřené v temnotě vagonu se transport ocitl v Polsku. Přes bránu s cynickým nápisem „Arbeit macht frei“ pak prošel také vězeň číslo B-13610, František Miška.

Osvětim byla jiný svět. „Osvětim byla s Terezínem nesrovnatelná. V Osvětimi panoval obrovský hlad a nikdo nevěděl, co se s ním stane,“ vzpomínal Miška později. V táboře smrti poprvé skutečně viděl, co nacisté chystali pro miliony evropských Židů – z komínů krematorií stoupal denně dým a jen ti zasvěcení tušili, co přesně znamená.

František brzy pochopil, že jedinou nadějí je udržet se při síle a nenechat se zlomit. Jedl všechno, co se dalo sehnat navíc, a občas i riskoval. V Osvětimi se podle svých slov dokonce odvážil krást brambory a jednou drze promluvil s esesáckým dozorcem o hladu vězňů.

Když se odvážil to udělat poprvé, čekalo ho šokující překvapení: dostal dva velké krajíce chleba navíc. Při příštím pokusu ho ale místo chleba zasáhly dvě prudké facky a pohoršené varování. Podobná troufalost se mohla trestat kulkou – Miška však měl štěstí, že vyvázl „jen“ s bitím. I díky takové drzosti a vůli se udržel naživu v prostředí, kde každý den znamenal boj o holé přežití.

Přežil tíživé období Vánoc, které pro mnohé spoluvězně představovalo poslední dny života. Na počátku roku 1945 už bylo zřetelně slyšet dunění fronty blížící se Rudé armády. Německé vedení tábora se rozhodlo své „dílo“ zahladit a nařídilo evakuaci Osvětimi.

V lednu 1945 vyhnali strážní zbývající tisíce vězňů z baráků a donutili je vydat se pěšky na západ před postupujícími Sověty. Miška se ocitl v tzv. pochodu smrti: kolony vysílených, polonahých lidí se vlekly sněhem a mrazem, zatímco dozorci stříleli každého, kdo vysílením upadl nebo se snažil utéct z řady. Po cestě padal hustý sníh.

Řada zmučených spoluvězňů trpěla halucinacemi – někteří náhle padli do závějí, protože v bílé peřině viděli měkkou postel a chtěli si odpočinout. Kdo se zastavil, už se nezvedl. František Miška tyto mrazivé pochody přežil. Se skupinou vězňů prošel peklem několik týdnů: přes koncentrační tábor Gross-Rosen, Bolkenhain, Rychnov u Jablonce nad Nisou a nakonec až do saského koncentračního tábora Buchenwald.

V Buchenwaldu se Miška dočkal osvobození. V dubnu 1945 tábor zachvátil chaos – s příchodem americké armády Němci uprchli a přeživší vězni se po letech ocitli mimo ostnaté dráty. Františkovi Miškovi bylo teprve 25 let a vážil zlomek někdejší váhy, ale přežil.

Jako jeden z mála českých Židů unikl vyhlazení a mohl se vrátit domů. Když se v květnu 1945 dostal zpět do Prahy, zjistil, že většina jeho rodiny takové štěstí neměla. Milovaná maminka zahynula v Osvětimi, stejně tak většina příbuzných; z blízké rodiny přežila jedině teta z matčiny strany, která se Františka po válce ujala.

Už několik měsíců po návratu do vlasti stál František Miška opět na jevišti. Rozhodl se pokračovat tam, kde ho válka přerušila – u divadla. V září 1945 nastoupil jako herec do Městského divadla v Kladně. Bylo mu tehdy 26 let a neměl formální herecké vzdělání ani dlouhou profesionální praxi. Přesto si díky nadšení a talentu rychle získal respekt.

V kladenském angažmá vydržel dva roky a právě tam potkal svou budoucí ženu, herečku Ludmilu Píchovou. Brzy se však vrátil do rodné Prahy: od roku 1947 přestoupil do souboru Realistického divadla a jeho hvězda stoupala. Poválečný československý film mu nabídl hned několik příležitostí před kamerou.

Paradoxně už v roce 1946 hrál Miška dvě zcela protikladné role spjaté s dobou okupace – ve filmu Muži bez křídel ztvárnil krutého příslušníka gestapa, zatímco v dramatu Nadlidé si zahrál odbojáře, který neváhá riskovat život proti nacistům.

V roce 1947 ho režisér František Čáp obsadil dokonce do hlavní role hudebního filmu Muzikant. Miška tak ve filmu částečně zúročil své vlastní válečné zážitky, ať už při hraní nacistického padoucha, nebo hrdiny vzdoru. Přesto zůstávala jeho prvořadou doménou divadelní práce.

Realistické divadlo na pražském Smíchově, kde František Miška koncem 40. let působil, však procházelo bouřlivými změnami. Po komunistickém převratu v únoru 1948 dolehla nová politická atmosféra i na divadelní soubory. V Miškově tehdejším působišti vypukly konflikty – podle pamětníků tam panovala dusná atmosféra plná intrik.

Herecký kolektiv údajně tyranizovala manželka ředitele, Soňa Neumannová (dcera známého komunistického básníka S. K. Neumanna), a udavačství a ideologické spory rozložily soubor natolik, že ředitel Jan Škoda raději rezignoval. František Miška se v té době rozhodl změnit působiště. Přijal nabídku od režiséra Oty Ornesta a v roce 1950 přešel do souboru Komorního divadla, jednoho z Městských divadel pražských. Tím začala jeho dlouhá etapa na této prestižní pražské scéně.

V Městských divadlech pražských Miška strávil následující dvě desetiletí jako herec a později také režisér. Hrál po boku předních osobností své generace – mezi kolegy měl například Jaroslavu Adamovou, Rudolfa Hrušínského či Irenu Kačírkovou. Od poloviny 60. let se začal stále více věnovat režii a v roce 1965 se dokonce stal kmenovým režisérem celé scény. Na jeho práci i život však brzy dolehly další dějinné otřesy.

Když v srpnu 1968 přijela do Československa okupační vojska, František Miška byl shodou okolností zrovna na dovolené v Jugoslávii. Srpnová okupace ukončila pražské reformní jaro i řadu uměleckých svobod – a Miška stál před rozhodnutím, zda se vrátit do nesvobodné země, nebo zůstat venku.

Už několik týdnů předtím dostal přitom lákavou zahraniční nabídku: divadlo v německém Düsseldorfu mu nabídlo místo hostujícího režiséra pro nadcházející sezónu. Po letech budování kariéry doma se tak před ním otevřela možnost působit na Západě. Přijmout pozici v Německu nyní znamenalo prakticky emigrovat – oficiálně vycestoval s vízem a vědomím československých úřadů, ale po okupaci se už do Prahy nevrátil. Na podzim 1968 zahájil František Miška nové angažmá v düsseldorfském divadle jako režisér.

Jeho první inscenací v Německu byla symbolicky opět Ženitba – stejná Gogolova hra, kterou kdysi jako vězeň hrál v Terezíně. Teď ji na Západě inscenoval s profesionálním souborem a slavila úspěch. Miškovi se brzy hrnuly další nabídky z německých a švýcarských scén.

V 70. letech působil jako hostující režisér v divadlech ve Wuppertalu, Münsteru či Hamburku. Ačkoli pracoval v západním Německu, formálně zůstal československým občanem a spolupracoval přes agenturu Pragokoncert – ta zajišťovala „vývoz“ tuzemských umělců do ciziny. To ovšem mělo svou cenu: Miška dostával za stejnou práci nižší honoráře než jeho němečtí kolegové a polovinu výdělku mu pravidelně strhával československý stát.

Navzdory těmto nevýhodám zůstal v zahraničí dlouhodobě. Roku 1983 přijal jmenování uměleckým šéfem městského divadla v lázeňském Baden-Badenu. V této prestižní funkci setrval až do roku 1996.

Po pádu komunismu a téměř třiceti letech v cizině se František Miška nakonec přece jen vrátil nastálo domů. V roce 1996, kdy mu bylo už 77 let, přijal nabídku vést příbramské divadlo, později Divadlo Antonína Dvořáka, jako ředitel a umělecký šéf. Současně se svou manželkou Ludmilou založil a z vlastních prostředků podporoval První pražské studentské divadlo – scénu určenou mladým začínajícím hercům. Na rodnou zemi nikdy nezanevřel. Zemřel 15. února 2017 v Praze ve věku 97 let.

Zdroje:

https://www.pametnaroda.cz/cs/miska-frantisek-1919

https://prazsky.denik.cz/zpravy_region/frantisek-miska-terezin-nebyl-dar-vudce-ale-zastavka-na-ceste-do-osvetimi-20191123.html

https://www.divadelni-noviny.cz/zemrel-frantisek-miska

https://prazsky.denik.cz/volny-cas/ve-veku-97-let-zemrel-divadelnik-frantisek-miska-20170215.html

https://www.kdu.cz/aktualne/archiv/2017/zemrel-rytir-ceske-kultury-herec-a-reziser-frantis

https://www.csfd.cz/tvurce/28758-frantisek-miska/prehled/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Mi%C5%A1ka