Článek
Freddie Nanda Oversteegenová (provdaná Dekker-Oversteegenová) se narodila 6. září 1925 ve vesnici Schoten nedaleko Haarlemu v Nizozemsku. Dětství prožila v prostých poměrech – rodina žila na obytné lodi a později ve stísněném bytě, kde spávala na slamníku vyrobeném její matkou.
Rodiče se brzy rozešli a obě dcery, Freddie a o dva roky starší Truus, vychovávala jejich matka Trijn. Ta byla přesvědčenou komunistkou a obě dívky odmalička vedla k sociální zodpovědnosti a soucitu s trpícími. Když bylo Freddie sedm let a v Německu právě nastupoval k moci Adolf Hitler, musela přenechat vlastní postel uprchlíkům, které její matka ubytovala.
Trijn Oversteegenová se totiž nebála pomáhat pronásledovaným: už ve 30. letech poskytovala útočiště židovským uprchlíkům, politickým vězňům či dalším ohroženým lidem prchajícím z hitlerovského Německa.
Navzdory vlastní chudobě dokonce s dcerami vyráběla hračky pro děti strádající ve Španělské občanské válce. „Maminka nás vedla k pomoci potřebným a sama šla příkladem. Naučila nás, že když je třeba někomu pomoci, musíme pro to leccos obětovat,“ vzpomínala Freddie v pozdějších rozhovorech.
Když nacisté vtrhli v květnu 1940 do Nizozemska, rodina spálila většinu svých radikálních knih a tiskovin – věděli, že jako komunisté jsou v nebezpečí. Už před okupací se však Oversteegenovy dcery samy zapojily do drobného odporu. Jako dvanáctileté a čtrnáctileté roznášely v Haarlemu protinacistické letáky, lepily výstražné nálepky přes německé náborové plakáty a pomáhaly ukrývat pronásledované osoby.
Vstup do odboje
Jednoho dne roku 1941 zaklepal na dveře Oversteegenovic domácnosti neznámý muž s kloboukem. Byl to velitel místní odbojové skupiny Raad van Verzet (Rada odporu) Frans van der Wiel, který si všiml odvážné pouliční činnosti obou děvčat. Přišel s nezvyklou prosbou: požádal matku, zda by se její dcery mohly připojit k odboji.
Argumentoval tím, že dvě nenápadné dívky podezřívá ze spolupráce s odbojem jen málokdo. Matka Trijn souhlasila – sama byla připravena obětovat pro správnou věc vše, dokonce i dětství svých dcer. Dívky tehdy netušily, co přesně je čeká, ale byly ochotné udělat, co bude třeba. Van der Wiel jim sdělil, že projdou jistým druhem vojenského výcviku a budou pomáhat sabotáží a diverzními akcemi.
„Až později nám řekl, co přesně budeme muset dělat: ničit mosty a železniční tratě,“ vzpomínala Truus. „Řekly jsme, že to rády budeme dělat. ‚A naučit se střílet… střílet nacisty,‘ dodal. Pamatuji si, jak má sestra odpověděla: ‚No, to jsem ještě nikdy nedělala.‘“ Freddie bylo v té době pouhých 14 let a s copánky vypadala ještě mladší.
Její drobná postava a dětská tvář se ukázaly být nečekanou výhodou – mohla působit jako nenápadná spojka či pozorovatelka, aniž by vzbudila podezření. Začala spolu s Truus fungovat jako kurýrka: na kole převážela vzkazy, zbraně či kradené doklady pro ohrožené Židy. Již v roce 1941 se obě sestry zapojily do žhářské akce – podpálily nacistický sklad, přičemž flirtovaly se strážemi, aby odlákaly jejich pozornost.
Krátce nato byly v improvizované střelnici (zřízené prý ve sklepě na brambory) zasvěceny i do používání zbraní. Poprvé v životě držely pistoli – dospívaly ze dne na den ve válečné bojovnice. Matka jim na cestu do ilegality dala jediné pravidlo: „Hlavně zůstaňte lidmi“. Tato slova si Freddie opakovala i v nejtemnějších okamžicích, kdy musela potlačit soucit a jednat jako voják.
Sabotáže a odvážné atentáty
Ozbrojený odboj v sukních byl v Nizozemsku spíše výjimečný – většina žen pomáhala spíše podpůrně jako spojky či pečovatelky. Ale Freddie a Truus brzy dokázaly, že i dospívající dívky mohou být pro okupanty smrtící hrozbou.
Spolu s několika dalšími členy odbojové buňky prováděly sabotáže: kladly nálože k mostům a železničním tratím, podkopávaly spojení nepřítele. Podílely se také na odvážných akcích, při nichž v převleku pomáhaly převážet židovské děti do bezpečí.
Zřejmě nejkontroverznější kapitolou jejich odbojové činnosti se však staly likvidace kolaborantů a nacistů. Od léta 1941 dostaly sestry nabídku zapojit se do přímých akcí „odstranění“ vybraných cílů – a ony přijaly.
Tato premiéra proběhla formou „útoku na kole“ – Truus později vyprávěla, že seděla za řídítky a její sestra z místa za ní vypálila na německého důstojníka. Jindy číhaly na označené kolaboranty nebo důstojníky u jejich domů či v temných uličkách.
Nejodvážnější akce trojice mladých odbojářek využívaly ženský půvab jako zbraň. Freddie a Truus zpočátku operovaly samy, od roku 1943 se však k nim přidala ještě Jannetje Johanna „Hannie“ Schaftová – bývalá studentka práv s ohnivě rezavými vlasy.
Právě tato trojice se pustila do riskantní taktiky: začaly za soumraku navštěvovat bary a kavárny, kam chodili němečtí důstojníci a nizozemští kolaboranti za zábavou. Útlé dívky v šatech a s rtěnkou na rtech zde hrály roli volných a vstřícných společnic, čekaly trpělivě, až se některý z cílů opije a ztratí obezřetnost. Jakmile se vyhlédnutý důstojník chytil na jejich koketní úsměvy, přicházela jejich chvíle.
Freddie nebo Truus přistoupila k vybranému muži a tiše mu zalichotila. „Nechtěl byste se trochu projít? Třeba k lesu…?“ navrhla mu některá z dívek sladce. Omámený muž – polichocen vidinou milostného dobrodružství – obvykle nadšeně souhlasil a vykročil s dívkou do tmy, nic netuše o nastražené pasti. Za městem v lesíku na ně už čekal člen odboje s pistolí v ruce.
Freddie se těchto léček účastnila nejčastěji jako krytí. Držela se opodál, dělala „strážného anděla“ své sestře a pozorovala okolí, aby je nikdo nevyrušil. Po útoku pomáhala zahladit stopy. „U tohohle jsem být nechtěla,“ popsala jasně své pocity, když musela asistovat u zakopávání těla sváděného důstojníka. „Řekli nám pak, že mu svlékli šaty, aby nešel identifikovat. Myslím, že v tom lese leží dodnes.“
Pro citlivou dívku, kterou matka celý život vedla k lidství, to musely být otřesné chvíle – ale přemohla v sobě odpor. Věděla, že válka je krutá a vyžaduje kruté prostředky. „Musely jsme to udělat,“ komentovala později tyto akce. „Bylo to nutné zlo – zabíjet ty, kteří zradili dobré lidi.“
Kolik mužů tímto způsobem trojice mladých žen zlikvidovala, se nikdy přesně nevyčíslilo. Freddie a Truus odmítaly o svých „úlovcích“ mluvit otevřeně.
Noční můry a výčitky
Když v květnu 1945 válka skončila, bylo Freddie Oversteegenové pouhých 19 let. Zažila toho víc než většina lidí za celý život. Místo ulehčení ji však čekal další, v mnohém těžší zápas – boj s vlastními vzpomínkami a svědomím.
Freddie se po osvobození ocitla v koloběhu všedního života, ale vnitřně jako by zůstávala v lesích s pistolí v ruce. Trpěla nespavostí a prudkými záchvěvy úzkosti, které se rodina snažila tišit. Dlouho nedokázala o svých zážitcích mluvit nahlas mimo úzký rodinný kruh.
Zatímco extrovertní Truus se s traumaty vyrovnávala tvůrčím způsobem – jako malířka a sochařka vtělovala své vzpomínky do umění – Freddie hledala únik v přijetí zdánlivě obyčejné role manželky a matky. „Vyrovnala jsem se s tím tak, že jsem se vdala a měla děti,“ prohlásila s nadhledem v jednom z mála otevřených rozhovorů.
Freddie se krátce po válce provdala za Jana Dekkera, inženýra z místní ocelárny. Stala se z ní Freddie Dekker-Oversteegenová a během dalších let porodila tři děti a vytvořila jim láskyplný domov.
Přesto se obě sestry shodovaly, že zabíjení pro ně bylo nepřirozené a ničivé. „Nám se to zabíjení nezamlouvalo – ono se to nezamlouvá nikomu, pokud není skutečný zločinec,“ prohlásila Truus otevřeně. „Byl to šok, bylo to těžké a pamatuji si, že jsme potom plakaly,“ líčila Truus chvíli, kdy Freddie poprvé zastřelila člověka.
Vláda Nizozemska nakonec přece jen ocenila obě sestry po téměř 70 let od konce války. V dubnu 2014 jim sám premiér Mark Rutte udělil Mobilizační válečný kříž – vyznamenání za hrdinské činy v odporu. „Je to akt historické spravedlnosti,“ prohlásil Rutte při dekorování 88leté Freddie a 90leté Truus onou bronzovou hvězdou na oranžovo-fialové stuze.
V Haarlemu po Freddie pojmenovali ulici, vznikla Národní nadace Hannie Schaftové (které Freddie léta působila v radě) a nizozemské učebnice dějepisu dnes její příběh řadí po bok nejodvážnějších činů domácího odboje.
Poslední léta života strávila Freddie v pečovatelském domě ve městečku Driehuis nedaleko Haarlemu, kde se o ni starala rodina. Dožila se úctyhodných 92 let. Zemřela 5. září 2018 – jen den před svými 93. narozeninami – na následky srdečních infarktů, které ji sužovaly ke sklonku života. Odešla tak jako poslední žijící členka slavné odbojové trojice žen; její sestra Truus zesnula již v roce 2016 rovněž ve věku 92 let.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Freddie_Oversteegen
https://www.dutchnews.nl/2014/04/resistance_sisters_honoured_al/
https://www.vice.com/cs/article/devadestileta-dama-ktera-zabijela-nacisty/
https://www.theguardian.com/world/2018/sep/23/freddie-oversteegen-dutch-teenager-who-resisted-nazis
https://www.washingtonpost.com/local/obituaries/freddie-oversteegen-dutch-resistance-fighter-who-killed-nazis-through-seduction-dies-at-92/2018/09/16/7876eade-b9b7-11e8-a8aa-860695e7f3fc_story.html
https://www.echo24.cz/a/SuzpM/svadela-nacisty-strilela-je-z-bicyklu-vyhazovala-dynamitem-mosty-zemrela-slavna-holandanka
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/freddie-oversteegen-nizozemsko-zemrela_1809180932_mat
