Článek
Itálie, jaro 1960. Na place vzniká film, který má natrvalo změnit poválečné italské kino, Rocco a jeho bratři režiséra Luchina Viscontiho. Příběh chudé jihoitalské rodiny, která se stěhuje za prací do Milána, se točí kolem dvou bratrů zamilovaných do téže ženy: citlivého Rocca, kterého hraje mladičký Alain Delon, a jeho staršího bratra Simona, boxera sklouzávajícího do světa zločinu, kterého ztvárnil Renato Salvatori. Ženou mezi nimi je Nadia, bývalá prostitutka snažící se o nový začátek, roli dostala francouzská herečka Annie Girardot.
Ve filmu Simone nedokáže odpustit, že se Nadia sblížila s jeho bratrem. V jedné z nejotřesnějších scén spolu se svými kumpány přepadne Rocca a Nadiu, nechá bratra zadržet a Nadiu znásilní. K vraždě dojde až později: zatímco Rocco zápasí v ringu, Simone vyhledá Nadiu, která se vrátila k prostituci, odmítne ho a on ji ubodá.
Je to jeden z nejbrutálnějších obrazů italského poválečného filmu. Visconti jej natočil s neúprosnou, téměř dokumentární chladností, kamera nic neschovává a hudba Nina Roty jen podtrhuje hrůzu okamžiku. Alain Delon hraje bratra, jehož život Simoneho násilí nenávratně poznamená. A přesně tahle dvojice, herec a herečka, kteří spolu na place vytvořili jeden z nejděsivějších obrazů násilí na ženě v dějinách filmu, se do sebe během natáčení skutečně zamilovala.
A právě v týdnech, kdy film vznikal, mezi Salvatorim a Girardotovou vzplanula opravdová vášeň. Jemu bylo něco přes pětadvacet, jí osmadvacet let. On byl fešák se svalnatou postavou bývalého plavčíka, ona temperamentní Pařížanka s neotřelým šarmem. Šlo o okamžitou přitažlivost, jako blesk z čistého nebe, po kterém následovala pohlcující, téměř dravá zamilovanost.
Lidé ze dvou světů
Než se ale potkali na place Viscontiho velkofilmu, měl každý z nich za sebou úplně jinou cestu k herectví. Annie Suzanne Girardot se narodila 25. října 1931 v Paříži. Vychovávala ji sama matka, porodní asistentka z Normandie. Dcera se zprvu chystala jít v matčiných šlépějích a studovat porodnictví, nakonec ale zamířila na prestižní pařížskou konzervatoř na Rue Blanche.
Po jejím absolvování s nejvyšším vyznamenáním v roce 1954 ji přijali přímo do souboru Comédie-Française. Film ji zprvu příliš nelákal, přesto debutovala už o rok později, a než přišel Rocco a jeho bratři, hrála hlavně ve francouzských temných kriminálních dramatech po boku hvězd typu Jeana Gabina, většinou ženy pochybné morálky a nejasné budoucnosti. Až role Nadii jí ale otevřela cestu k opravdové mezinárodní slávě.
Renato Salvatori, vlastním jménem Giuseppe, se narodil 20. března 1934 v toskánské Seravezze. Než se stal hercem, pracoval jako kameník v místním mramorovém lomu, kde dělal i jeho otec, přivydělával si jako číšník a v létě jako plavčík na pláži v Forte dei Marmi. V roce 1951 uspěl jako sedmnáctiletý na konkurzu, kde ho objevil režisér Luciano Emmer a obsadil ho do filmu Dívky z Piazza di Spagna.
Následovala série rolí sladkého, pohledného mladíka po boku Dina Risiho ve filmech jako Chudí, ale krásní a jeho pokračování, dokud ho režiséři jako Francesco Rosi, Roberto Rossellini či Vittorio De Sica nezačali obsazovat i do vážnějších dramat, včetně De Sicovy Dvě ženy po boku Sophie Loren, natočené shodou okolností ve stejném roce jako Rocco a jeho bratři.
Svatbu měli 6. ledna 1962, necelé dva roky po premiéře filmu. Ještě téhož roku se jim narodila dcera Giulia. Annie se tehdy z lásky přestěhovala za mužem do Itálie a svou vlastní kariéru na čas takřka odložila, aby byla především manželkou a matkou.
Novináři té doby psali o páru jako o jednom z nejkrásnějších a nejvášnivějších v evropském filmu, mladá francouzská hvězda a italský fešák, které svedl dohromady jeden z nejambicióznějších filmů své doby. Navenek to vypadalo jako pohádka, dva mladí, krásní a úspěšní herci, kteří se našli přesně ve chvíli, kdy spolu na place předstírali tu nejtemnější verzi lásky, jakou si lze představit.
Girardot se prvních měsíců manželství držela role oddané ženy po italském způsobu, učila se jazyk, přizpůsobovala se rodinným zvyklostem a cestovala za mužem po natáčeních, kdykoli to šlo.
Realita ale byla podstatně komplikovanější. Podle knihy La Mémoire de ma mère, kterou napsala jejich dcera Giulia Salvatori na základě matčiných vzpomínek a útržků rozhovorů z posledních let jejího života, manželství postupně provázelo stále intenzivnější domácí násilí.
Renato svou ženu žárlivě kontroloval, sledoval, s kým se stýká, když spolu netočili stejný film, a když Annie odjela natáčet do zahraničí sama, dokázal se objevit u ní v pařížském bytě a v návalu vzteku jí tam rozbít vybavení bytu. Giulia v knize popisuje, jak jako dítě zažívala naprosto odlišné chování rodičů podle toho, jestli byli spolu na jednom natáčení, nebo každý zvlášť.
V druhém případě přijížděl otec do Paříže nečekaně a scény žárlivosti byly na denním pořádku. Podle pozdějších svědectví musela mít Annie kvůli násilí ze strany manžela dokonce rekonstruovaný horní ret, následek jednoho z útoků, které jí poznamenaly tvář. Pár se nakonec rozešel, k formálnímu rozvodu ale nikdy nedošlo, zůstali manželé na papíře až do jeho smrti.
Zatímco se jejich soukromý život propadal do čím dál temnějších vod, Salvatoriho profesní kariéra po Roccovi paradoxně dál stoupala. Stal se jedním z nejžádanějších charakterních herců evropské kinematografie šedesátých a sedmdesátých let, objevil se ve slavném politickém thrilleru Z Costy-Gavrase i v Pontecorvově Queimadě po boku Marlona Branda, natočil Stav obležení, Flic Story, Rosiho Ctihodné mrtvoly nebo Bertolucciho Lunu.
Navenek tedy zůstával úspěšným, žádaným hercem, kterého si podle vlastních slov vážili i tak nároční režiséři jako Costa-Gavras. Pod povrchem se ale prohluboval jeho vztah s alkoholem, který mu postupně ničil zdraví i schopnost pracovat tak intenzivně jako dřív.
Na počátku osmdesátých let se pokusil o zásadní obrat. V roce 1984 přijal místo v kabinetu italského ministra dopravy, kde měl na starosti vnější vztahy, a k herectví se už prakticky nevrátil. Byla to snaha muže, který si podle svého okolí uvědomoval, že jeho tělo dál nezvládá tempo, jaké mu filmový průmysl a jeho vlastní zvyky nasadily, a snažil se najít klidnější, stabilnější místo v životě.
Jenže roky pití si na jeho těle vybraly krutou daň v podobě jaterní cirhózy, která ho postupně zcela vyřadila ze hry. Zemřel 27. března 1988 v Římě, týden po svých čtyřiapadesátých narozeninách.
I přes roky odloučení, i přes násilí, které jí způsobil, zůstala Annie Girardot sama o vztahu s Renatem vždy mluvila tak, že šlo o lásku, která ji naučila milovat i bát se zároveň. Po zbytek života se prý ke své roli Nadii v Roccovi a jeho bratrech ráda vracela jako k jedné z klíčových zastávek své kariéry, navzdory tomu, jak bolestně se s postavou, kterou tehdy hrála, nakonec propletl i její vlastní osud.
Girardot sama žila ještě dalších třiadvacet let po jeho smrti. Její kariéra po Roccovi nabrala obrovské obrátky, natočila přes sto padesát filmů, třikrát získala francouzskou Cenu César, za role ve filmech Doktorka Françoise Gaillandová, Bídníci a Pianistka, a stala se jednou z nejobsazovanějších hereček francouzského poválečného filmu.
V posledních letech života ji ale postihla Alzheimerova choroba, která ji postupně připravila i o vzpomínky na kariéru, kterou tak dlouho budovala. Zemřela 28. února 2011 v Paříži ve věku devětasedmdesáti let.
Jejich společná dcera Giulia se o matku v posledních letech její nemoci starala a právě z jejích vzpomínek později vznikla kniha, díky které se veřejnost dozvěděla, jak temná byla ve skutečnosti realita za oponou jednoho z nejslavnějších milostných příběhů italsko-francouzské kinematografie.
Zdroje:
https://www.purepeople.com/article/annie-girardot-obligee-de-se-faire-refaire-la-bouche-apres-des-violences-conjugales-ce-celebre-acteur-qui-l-a-brisee_a499182/1
https://www.programme-tv.net/news/cinema/252223-rocco-et-ses-freres-france-5-et-annie-girardot-rencontra-renato-salvatori/
https://www.festival-cannes.com/en/f/rocco-e-i-suoi-fratelli/
https://www.theguardian.com/film/2011/mar/01/annie-girardot-obituary
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1988-03-29-mn-139-story.html
https://www.rueduconservatoire.fr/article/annie-girardot-promo-1954/
https://it.wikipedia.org/wiki/Renato_Salvatori
