Článek
Marta Orellanová si ve svých devíti letech hrála s ostatními dětmi v guatemalském sirotčinci, když se z rozhlasu ozvalo: „Orellana do ošetřovny. Orellana do ošetřovny.“ Zvědavě odběhla na ošetřovnu, kde na ni čekali čtyři lékaři, které dosud neviděla - tři vysocí cizinci světlé pleti, pravděpodobně Američané, a jeden Guatemalec.
Připravovali si injekční stříkačky a lahvičky s nějakým roztokem. Dívce poručili, aby si lehla na lůžko a roztáhla nohy. Marta se zastyděla a vyděšeně sevřela kolena. Guatemalský lékař ji okamžitě uhodil přes tvář. Holčička se rozplakala a uposlechla.
„Udělala jsem, co mi řekli,“ vzpomínala Marta o desítky let později. Netušila, že právě tohle ponížení a bolest, které ten den v roce 1946 zažila, byly součástí rozsáhlého tajného pokusu, jenž poznamená životy stovek lidí - a že pravdu se dozví až za více než šedesát let.
Počátkem roku 1947 informovaly The New York Times, že úmyslně nakazit zdravé lidi syfilidou kvůli vědeckému zkoumání by bylo „eticky nemožné“. V té době ale přesně takový výzkum v tichosti probíhal pod vedením americké veřejné zdravotní služby. Ve spolupráci s guatemalskými úřady a lékaři se rozeběhl experiment, jaký neměl obdoby - a který měl zůstat utajen.
Americká vláda měla obavy z pohlavních chorob mezi vojáky, kteří se po druhé světové válce vraceli domů. Nově objevený penicilin sice uměl syfilis vyléčit, ale vědci chtěli zjistit, zda by malé množství léku podané brzy po nákaze dokázalo nástup nemoci úplně zabránit.
Američtí výzkumníci také zkoušeli další preparáty, například arsenový přípravek zvaný orvus-mapharsen, a hledali spolehlivější diagnostické testy na pohlavně přenosné nákazy. Odvážet takový výzkum za hranice podle všeho usnadnilo dvě věci: předchozí pokusy v USA nebyly úspěšné - a podmínky v chudé středoamerické zemi nabízely přístup k mnoha zranitelným lidem s minimální veřejnou kontrolou.
Infekce místo očkování
První pokus o podobné experimenty proběhl už roku 1943 ve věznici v Terre Haute v americké Indianě. Tamní vězni se tehdy mohli přihlásit dobrovolně: za účast dostali pár set dolarů a příslib milosrdnějších trestů. Vědci je pak při sledovaném experimentu záměrně vystavovali Neisserově kapavce, avšak k překvapení lékařů se nedařilo vězně touto pohlavní chorobou spolehlivě nakazit.
Infekce se v kontrolovaných podmínkách nešířila tak „úspěšně“, jak autoři projektu doufali, a studie v Indianě skončila bez jasných výsledků. Pro další fázi zvolil tým vedený Dr. Johnem C. Cutlerem mnohem agresivnější metody - a přesunul se za americké hranice.
Volba padla na Guatemala City, kde se díky jednání Panamerického sanitárního úřadu otevřely dveře do státních věznic, kasáren, psychiatrických léčeben a dokonce i sirotčinců. Tři sta lůžek v jedné z guatemalských nemocnic bylo vyhrazeno jen pro tento tajný výzkum.
Cutler, ambiciózní lékař americké veřejné zdravotní služby, sem přijel s přímou zkušeností z Terre Haute a s pocitem, že v Guatemale může experimentovat důkladněji a drzeji. Místní úřady byly vstřícné.
V polovině čtyřicátých let procházela Guatemala krátkým obdobím demokratických reforem a tamní lékaři a politici věřili, že moderní medicínský výzkum pomůže pozvednout zaostalé zdravotnictví v zemi. Ministerstvo zdravotnictví vedl Dr. Luis Galich, který také patřil k těm, kdo americkému týmu poskytli v nové nemocnici zázemí i dostatek nic netušících „pacientů“.
Od roku 1946 tak v Guatemale odstartovala utajená studie, v níž výzkumníci záměrně šířili syfilis, kapavku a měkký vřed mezi vybranými skupinami obyvatel. Podle dochovaných záznamů Američané infikovali nejméně 1 308 mužů, žen a dětí.
Celkem se studie „dotkla“ více než pěti tisíc osob - do tohoto čísla se započítávají i lidé, na nichž byly prováděny pouze diagnostické testy, odběry krve či míšní punkce. Nikdo z účastníků studie nedal informovaný souhlas.
Většina ani nevěděla, že se stala součástí experimentu. A co je klíčové: ačkoli lékaři zkoumali použití penicilinu, valná část nakažených Guatemalců se od nich nedočkala žádné léčby.
Prostitutky, injekce a smrt pacientky Berty
Experiment měl dvě fáze. Tou méně invazivní bylo celoplošné testování v terénu: američtí a guatemalští zdravotníci objížděli chudinské školy, dětské domovy, léčebny a kasárna, kde stovkám lidí odebírali krev a vzorky tkání, aby zjistili, jak jsou v populaci rozšířené pohlavní choroby a jak přesné jsou dostupné testy.
Mnohem drastičtější byla druhá fáze - záměrné nakažení vybraných jedinců pohlavními nemocemi. Zpočátku se Cutlerův tým snažil postupovat „přirozenou“ cestou: vědci zaplatili několika prostitutkám nakaženým syfilidou či kapavkou, aby měly pohlavní styk s vybranými vězni a vojáky. Doufali, že nákaza se takto rozšíří podobně jako v reálném životě.
Když ale ani to nezajistilo dostatečný počet infekcí, přešli lékaři k přímým zákrokům. Do těl svých pokusných osob zaváděli bakterie způsobující syfilis a kapavku injekčně, pomocí různých sér a suspenzí. Mužským vězňům nanášeli infekční materiál přímo na genitál, někdy jim předtím lékařským nástrojem drobně poranili sliznici žaludu, aby se nákaza snáz uchytila.
Další metodou byla injekce bakterie Treponema pallidum přímo do páteřního kanálu - jehlou vpíchnutou pod týlní kost do míšního moku. U psychiatrických pacientů docházelo i na krajně bolestivé zákroky: lékaři jim roztírali infekční směs do otevřených ran na ruce nebo na zádech, případně na oční spojivku. Nakaženy byly také některé guatemalské prostitutky, které pak výzkumníkům sloužily jako „živé nosiče“ nákazy.
Z archivních materiálů vyplývá, že pokusné osoby byly různého věku od zhruba deseti do sedmdesáti let. Mezi oběťmi jsou vedle dospělých vězňů a vojáků také dospívající mládež a mentálně postižení pacienti. Dívky z národního sirotčince v hlavním městě podstupovaly opakované gynekologické prohlídky a krevní testy - a dosud není zcela jasné, zda i ony byly některé úmyslně infikovány.
Marta Orellanová, která v tomtéž sirotčinci vyrůstala, později uvedla, že po jednom takovém zákroku u ní našli pozitivní syfilis a doživotně si nesla zdravotní následky. „Nikdy mi neřekli, co se mnou dělají, nikdy jsem nedostala šanci říct ne,“ prohlásila o svém dětském traumatu. Tři ze čtyř jejích dětí se narodily s příznaky syfilidy.
Naprostý cynismus experimentu dokládá případ pacientky guatemalské psychiatrické léčebny, dochovaný ve výzkumných protokolech. Zaznamenává příběh anonymní ženy, kterou dokumenty označují pouze křestním jménem Berta. V únoru 1948 Berta obdržela injekci se syfilitickým roztokem do paže.
Během několika týdnů se jí kolem vpichu vytvořily hnisavé vředy a kožní léze, žena ztrácela váhu a byla zesláblá. Až po třech měsících, když se nemoc naplno rozvinula, dostala opožděně první dávku penicilinu. Ještě v srpnu 1948 ji však doktor Cutler znovu použil pro „vědecké účely“: 27. srpna zapsal do deníku, že Berta vypadá, jako by měla zemřít - a přesto do jejího těla téhož dne vpravil další infekce.
Podle archivního záznamu jí vložil hnis s bakterií kapavky do obou očí, znovu do genitálního traktu a do konečníku. O čtyři dny později Berta zemřela. Její smrt nijak nevyšetřovala policie ani úřady. Byla jednou z mnoha bezejmenných obětí v experimentu, který měl zůstat utajen.
Odhalení po desítkách let
Dr. John Cutler po ukončení guatemalského projektu pokračoval ve službách amerického zdravotnictví. Později se ironicky stal jedním z vedoucích lékařů experimentu v Tuskegee na americkém Jihu - dalšího nechvalně proslulého pokusu, při němž lékaři od roku 1932 desítky let úmyslně neléčili skupinu černošských pacientů se syfilidou, aby mohli zkoumat přirozený průběh choroby.
Tato studie byla odhalena a ukončena v roce 1972, vyvolala obrovský skandál a vedla k reformám lékařské etiky v USA. Cutler sám ovšem vyvázl bez postihu a ještě v 90. letech veřejně obhajoval postupy z Tuskegee. Na experiment v Guatemale se v Americe v té době dávno zapomnělo - nebo přesněji, věděla o něm jen hrstka zasvěcených.
Cutler si po odchodu do penze uložil všechny poznámky, zprávy a fotografie z Guatemaly do archivu Pittsburské univerzity, kde působil jako profesor. Pro jistotu ale svá privátní dokumentační alba zapečetil s tím, že přístup povoluje jen „vážným badatelům“. Sám zemřel v roce 2003, aniž by byl kdokoli za zločiny z Guatemaly volán k odpovědnosti.
Veřejnost se o utajeném experimentu dozvěděla náhodou. Historická pravda vyšla najevo až roku 2010, kdy americká historička medicíny Susan Reverbyová narazila v archivech na Cutlerovy spisy. Reverbyová zkoumala dokumenty k případu Tuskegee a v pozůstalosti Johna Cutlera objevila složky popsané „Guatemala, 1946-48“.
Pochopila, že drží v rukou podrobné důkazy o daleko hrůznějším pokusu, než jakým byl Tuskegee. V létě 2010 předala kopie dokumentů bývalému řediteli amerického Střediska pro kontrolu nemocí (CDC), dr. Davidu Sencerovi. Ten neprodleně informoval vedení CDC i Bílý dům. Ještě než Susan Reverbyová stihla své zjištění zveřejnit v odborném článku, rozhodla se americká vláda celou věc oficiálně přiznat a omluvit se.
Dne 1. října 2010 vpodvečer zazvonil v prezidentském paláci v Guatemale telefon z Washingtonu. Prezident USA Barack Obama osobně volal svému guatemalskému protějšku, prezidentu Álvaru Colomovi, aby mu vyjádřil „hlubokou lítost nad tím, co se stalo, a požádal o odpuštění“. Ve stejný den vydalo společné prohlášení americké ministerstvo zahraničí a ministerstvo zdravotnictví.
Tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonová a ministryně zdravotnictví Kathleen Sebeliusová v něm odsoudily „tak naprosto zavrženíhodný a neetický výzkum“ a ujistily, že podobné jednání již nemůže znovu nastat.
Ve Spojených státech byla zároveň z podnětu prezidenta ustavena bioetická komise, která tragický příběh detailně prošetřila a v následujícím roce vydala zprávu nazvanou příznačně „Ethically Impossible“ (česky „Eticky nemožné“).
Závěry komise byly zdrcující: pokus v Guatemale označila za „do očí bijící porušení základních etických principů“, které by už v době svého uskutečnění - krátce po norimberských procesech s nacistickými lékaři - mělo být pro každého vědce naprosto nepřípustné.
Omluva bez spravedlnosti
Guatemalská vláda jmenovala vlastní vyšetřovací komisi v čele s viceprezidentem. Její zpráva, nazvaná „Souhlas s poškozením“, vyšla v roce 2011 a nebrala si servítky. Experiment označila za vědomý zločin proti lidskosti, motivovaný nejen vědeckými ambicemi, ale též rasismem a pohrdáním obyvateli chudé země.
Na rozdíl od americké strany také žádala odškodnění obětem. „Co mě zasáhlo nejvíc, byla skutečnost, jak malou hodnotu tehdy ti lidé pro americké lékaře měli. Brali je jako věci, na kterých mohou beztrestně zkoušet svoje nápady,“ komentoval závěry guatemalský lékař Carlos Mejía, člen vyšetřovací komise.
Ani po zveřejnění těchto zpráv se však postižené rodiny žádné skutečné spravedlnosti nedočkaly. V USA sice proběhla veřejná diskuse, ale spíše akademického rázu. Politici odsoudili historické selhání, ale konkrétní pomoc obětem nenavrhli. Americká vláda nakonec uvolnila pouze necelé dva miliony dolarů na podpůrné zdravotnické programy v Guatemale - například na prevenci HIV a posilování etiky výzkumu.
Přímé odškodnění postižených rodin ale Washington odmítl vyplatit. Skupina obětí se pokusila domoci náhrady škod soudní cestou. V roce 2012 podali pozůstalí a několik žijících účastníků experimentu hromadnou žalobu na vládu USA. Federální soud ji však s lítostí smetl ze stolu s odůvodněním, že nelze žalovat americký stát za činy spáchané na cizí půdě před tak dlouhou dobou.
Další právníci zkusili žalovat některé americké univerzity a nadace, které prý výzkum v 40. letech nepřímo podporovaly. Ani tyto snahy ale neuspěly. Soukromé instituce účast na guatemalském experimentu popřely a soudy případ zastavily.
Marta Orellanová, onen devítiletý sirotek, na kterém lékaři v roce 1946 bezcitně experimentovali, se pravdu o původu svých celoživotních zdravotních potíží dozvěděla teprve ve stáří. „Skoro celý život jsem nevěděla, co mi to vlastně udělali. Ať jim Bůh odpustí,“ řekla v rozhovoru v roce 2011.
Další dva muži, kteří jako mladí vojáci dostali v Guatemale od Američanů pohlavní chorobu, dnes trpí demencí, bolestmi a opakovanými infekcemi. Jejich děti a vnuci bojují s následky vrozené syfilidy.
„Můj otec neuměl ani číst a zacházeli s ním jako se zvířetem. Byl to ďábelský experiment,“ prohlásil hořce syn jednoho z postižených, bývalého guatemalského vojáka.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/John_Charles_Cutler
https://bioethicsarchive.georgetown.edu/pcsbi/node/654.html
https://www.govinfo.gov/content/pkg/GOVPUB-PR-PURL-gpo15717/pdf/GOVPUB-PR-PURL-gpo15717.pdf
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3828982/
https://www.gvsu.edu/cms4/asset/F51281F0-00AF-E25A-5BF632E8D4A243C7/reverby_normal_exposure_and_inoculation.syphilis.guatemala_2011.pdf
https://www.theguardian.com/world/2011/jun/08/guatemala-victims-us-syphilis-study
https://www.theguardian.com/world/2010/oct/01/us-apology-guatemala-syphilis-tests
https://www.theguardian.com/world/2011/aug/30/guatemala-experiments
https://www.reuters.com/article/business/healthcare-pharmaceuticals/us-apologizes-for-syphilis-experiment-in-guatemala-idUSTRE6903RZ/
https://abcnews.com/WN/us-apologizes-std-study-infected-guatemalans-syphilis-1940s/story?id=11779633
https://www.pbs.org/newshour/health/us-apologizes-for-60-year-old-unethical-syphilis-study-in-guatemala
https://www.bmj.com/content/341/bmj.c5494
https://www.oah.org/process/crafts-the-hidden-us-experiments-in-guatemala/
