Článek
Dívám se na tu pozvánku, která leží na mém kuchyňském stole jako toxický odpad. „Karolína (26) a Marek (52) si dovolují oznámit…“Marek. Můj druhý manžel. Chlap, se kterým jsem žila od Karolíniných dvanácti let do jejích dvaadvaceti. Chlap, který ji učil řídit auto. Chlap, kterému na Den otců kreslila přáníčka, protože její biologický otec o ni nejevil zájem. A teď? Teď s ním spí. A chce si ho vzít. Cítím se, jako by mi někdo vrazil nůž do zad a pak s ním ještě otočil. Nejde o žárlivost, jak si oni myslí. Jde o pocit absolutního znechucení a selhání mateřského instinktu. Jak jsem mohla nevidět, co se mi děje přímo před nosem?
Strejda Marek, co byl vždycky „fajn“
S Markem jsme se rozvedli před čtyřmi lety. Nebylo to dramatické. Prostě nám to přestalo klapat, vyprchala vášeň, stali se z nás spolubydlící. Rozešli jsme se vcelku přátelsky. Karolína to tehdy nesla těžce. S Markem měla skvělý vztah. Byl pro ni ten „cool“ nevlastní táta, který jí dovolil to, co já zakazovala. „Mami, ale Marek říkal, že můžu…“ slýchala jsem doma denně. Když jsme se rozvedli, Karolína už bydlela sama. Přišlo mi normální, že se s ním občas vídá. „Jdu s Markem na kafe, potřebuju poradit s autem,“ říkala mi. „To je fajn, že spolu vycházíte,“ odpovídala jsem naivně. Byla jsem ráda, že neztratila mužský vzor. Ani ve snu mě nenapadlo, že zatímco já jsem ráda za otcovský vzor, ona v něm vidí něco úplně jiného.
První varovné signály
Zpětně vidím ty momenty, které mě měly varovat. Loni na Vánoce se oba stavili u mě (každý zvlášť, jak jsem si myslela). Marek přinesl Karolíně drahý parfém. Až moc drahý na „bývalého otčíma“. Když ho rozbalila, podívala se na něj pohledem, který nepatří dceři. Zčervenala. A on se na ni usmál tím svým svůdnickým úsměvem, kterým kdysi dostal mě. „Vy jste se domluvili?“ zeptala jsem se podezřívavě. „Ale ne, Jani, prostě vím, co má Kája ráda,“ mávl rukou Marek.
Pak přišel ten víkend na Šumavě. Karolína mi řekla, že jede s partou kamarádů. Marek mi náhodou týden předtím říkal, že jede na chatu na Šumavu. Dva plus dva jsem si spočítala až později. Když se vrátila, zářila. „Mami, já jsem tak šťastná. Mám někoho, kdo mi fakt rozumí. Je starší, zralejší…“ „To je dobře, miláčku. Hlavně ať je na tebe hodný,“ řekla jsem. Jaká ironie.
„Mami, musíme ti něco říct“
Před měsícem přišli. Spolu. Marek ji držel kolem pasu. Už jen to gesto mi zvedlo tep na sto padesát. To nebyl otcovský stisk. To bylo majetnické gesto milence. „Jano, posaď se,“ řekl Marek tím svým klidným, hlubokým hlasem, který jsem kdysi milovala a teď se mi z něj ježí chlupy. „My jsme spolu,“ vypálila Karolína a hrdě vystrčila ruku s prstýnkem. Zírala jsem na ně. Vteřiny ubíhaly. Můj mozek odmítal tu informaci zpracovat. „Prosím?“ vypravila jsem ze sebe. „To je vtip?“ „Není,“ řekl Marek. „Milujeme se. Vím, že je to pro tebe nezvyklé, ale srdci neporučíš. Karolína je dospělá žena.“
„Nezvyklé?!“ vybuchla jsem. „Marku, ty jsi ji viděl v rovnátkách! Učil jsi ji násobilku! Kupoval jsi jí první podprsenku, proboha! To ti nepřipadá… úchylné?“ Karolína vyskočila. „Nepoužívej taková slova! Marek je úžasný chlap. To, že tys ho nedokázala ocenit, neznamená, že já nemůžu. Ty prostě žárlíš! Nemůžeš snést, že si vybral mě a ne tebe!“
Hnus, který rozvrátil rodinu
Vyhodila jsem je. Křičela jsem, plakala, vyhrožovala. Marek se choval až děsivě klidně. „Až se uklidníš, ozvi se. My se brát budeme, ať tam jsi, nebo ne.“ Od té doby jsem s dcerou nemluvila. Jen mi přišla ta pozvánka. Svatba je za tři týdny.
Moje okolí je v šoku. Moje matka (babička Karolíny) se z toho zhroutila a skončila na kapačkách. „Jak se na to mám dívat?“ pláče do telefonu. „Mám jít na svatbu své vnučky, kde si bere mého bývalého zetě?“
Právně je to čisté. Nejsou příbuzní. Ale morálně? Cítím se zrazená na všech frontách. Marek pro mě přestal existovat jako člověk. Vidím v něm predátora, který si léta „pěstoval“ mou dceru, čekal, až dospěje, a pak ji sbalil. Je mu padesát dva. Jí je dvacet šest. A Karolína? Ta je zaslepená. Vidí v něm zralého muže, zajištěného, který ji „chápe“. Nevidí, že si bere chlapa, který jí před deseti lety dělal svačiny do školy.
Dilema matky
Stojím před nejtěžším rozhodnutím života. Pokud na tu svatbu nepůjdu, ztratím dceru navždy. Bude to brát jako konečné odmítnutí. Pokud tam půjdu, budu muset sledovat, jak se líbají před oltářem. Budu muset gratulovat svému exmanželovi k tomu, že si bere mé dítě. Budu se muset tvářit, že je to normální, zatímco se mi bude chtít zvracet. Všichni se na mě budou dívat. „To je ta matka, co neudržela chlapa, tak jí ho přebrala dcera.“
Zatím ta pozvánka leží v koši. Roztrhaná na dva kusy. Stejně jako moje srdce.
