Vyhodili tři muže z okna Pražského hradu z výšky patnácti metrů. Přežili a začala třicetiletá válka

Pražský hrad, 23. května 1618. Dveře druhého patra Ludvíkova křídla Pražského hradu se prudce otevírají. Do zasedací místnosti královské české kanceláře vtrhává skupina ozbrojených protestantských šlechticů. Vede je hrabě Jindřich Matyáš Thurn, významný člen stavovské opozice.

U dlouhého stolu tu ještě před chvílí pracovali tři muži: dva královští místodržící – Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu – a s nimi sekretář Filip Fabricius. Teď náhle čelí nezvané delegaci poddaných, která přišla účtovat.

Thurnův hlas zní nečekaně formálně. Předčítá nadepsaný list papíru, „poněvadž stavové jsou v tom vskutku přesvědčeni, že oba páni mají za rušitele Majestátu považováni být,“ prohlašuje královské úředníky za zrádce. Označí je za „nepřátele obecného dobrého a odbojníky království českého“.

Přítomní katoličtí místodržící – Martinic se Slavatou – tomu zprvu nemohou uvěřit. Podle dochovaných svědectví byli na okamžik jako opaření. Vzápětí pochopí, že nejde o divadlo: Thurn a ostatní protestanti myslí ortel vážně. Oba překvapení úředníci padají na kolena a začnou úpěnlivě prosit o život.

Prosby nepomáhají. Někteří šlechtici z Thurnovy družiny se chopí Martinice. Starý nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka, třetí královský místodržící, je při tomto střetu ušetřen – buď v místnosti vůbec není, nebo jej rebelové záměrně nezahrnuli mezi odsouzence.

Terčem jejich hněvu jsou jednoznačně Martinic se Slavatou, dva vysocí úředníci známí svým nekompromisním katolickým postojem. Martinic je nyní držen několikerýma rukama a vlečen k otevřenému oknu. Za okamžik má být rozsudek naplněn.

Násilná scéna v hradní kanceláři nevznikla z ničeho nic. Předcházela jí léta narůstajícího napětí mezi českými protestantskými stavy a katolickou vládnoucí mocí Habsburků. Kořenem sporu byl císařem Rudolfem II. zaručený Majestát z roku 1609 – listina zajišťující náboženské svobody nekatolíkům v Českém království.

Stavové se opírali také o ujednání, že na královských panstvích smějí svobodně zřizovat své kostely a školy. Když však Rudolfův nástupce, stárnoucí císař Matyáš, přenechal správu českých zemí svým katolickým místodržícím, začaly se množit konflikty.

Rozbuškou se stal spor o dva nově postavené protestantské chrámy mimo královská města – v severočeském Hrobě a v Broumově. Tyto kostely vyrostly na půdě patřící katolickým institucím (broumovskému klášteru a pražskému arcibiskupství) a katoličtí představitelé je odmítli strpět. Pražský arcibiskup dokonce nechal kostel v Hrobě roku 1617 rovnou zbořit.

Protestantští stavové namítali, že církevní majetky jsou v Čechách podřízeny koruně a vztahuje se na ně Majestát, který takové stavby umožňuje. Matyášovi úředníci v Praze – právě Slavata s Martinicem – však stáli na straně katolické vrchnosti. V roce 1618 potvrdili zákaz protestantských bohoslužeb v těchto sporných kostelích. České evangelické šlechtě tím vyslali jasný signál, že sliby náboženské tolerance nebudou dodrženy.

Stavovská opozice se mezitím organizovala. V březnu 1618 svolali její předáci zemský sněm do Prahy a sepsali stížnost na místodržící pro porušení Majestátu. Když stížnost ani po opakovaných urgencích nenašla zastání u stárnoucího císaře Matyáše, rozhodli se někteří radikální šlechtici pro riskantní řešení.

Pod vedením hraběte Thurna vznikl plán zasáhnout přímo proti císařským zástupcům v Čechách. Nešlo o spontánní výbuch hněvu, ale o předem uvážený krok – Thurn a spol. chtěli vyvolat otevřený konflikt s Vídní a byli připraveni Habsburky v českých zemích svrhnout.

Když se 23. května 1618 brzy ráno schylovalo k dalšímu jednání zemského sněmu, Thurn shromáždil několik desítek odhodlaných mužů a zamířil s nimi ke Pražskému hradu. Stejně jako husitští předkové před dvěma stoletími hodlali i nyní čeští rebelové vyhodit nenáviděné úředníky z okna.

Jaroslav Bořita z Martinic padá volným pádem z hradební zdi. Ve zlomku vteřiny, než se propadne do prázdna, ještě prý stihne zakřičet latinskou modlitbu: „Jesu, Maria, miserere mei!“ („Ježíši, Maria, smilujte se nade mnou!“) Tělo katolického místodržícího letí zhruba z patnáctimetrové výšky a dopadá do příkopu podél hradu. Když ale rozčilení vzbouřenci nahlédnou dolů z okna, čeká je šok. Martinic se hýbe a sténá – pád ho nezabil.

Dalším vyhozeným je Vilém Slavata. Vzpírá se, takže s ním mají větší práci. Podle jedné zprávy se stačil zachytit okenního rámu a na okamžik zůstal viset nad hlubinou, než mu kdosi přerazil prsty úderem zbraně. Vzápětí i Slavata mizí v obalu prachu a kamení, jak jeho tělo udeří o zeď. Při pádu si těžce poraní hlavu o římsu a dole zůstává ležet v bezvědomí.

Z okna kanceláře je vzápětí vystrčen i třetí muž – písař Filip Fabricius, který u jednání pouze zapisoval. Ten údajně před vyhozením zoufale volá o milost a podle dobových záznamů nedopadne zdaleka tak těžce jako jeho páni. Za několik vteřin je ticho, a rebelové v místnosti zůstávají sami. Tři královští úředníci, odsouzení k smrti, právě proletěli oknem.

Očekávaný okamžitý smrtící účinek se však nekoná. Všichni tři muži pád přežili. Martinic utrpěl pohmožděniny, Slavata vážné zranění hlavy a Fabricius vyvázl relativně lehce. Jak je možné, že nikdo nezemřel po tak vysokém pádu na kamenný podklad příkopu?

Katolická strana to považuje za boží ochranu a jasný zázrak. Sám Jaroslav Bořita z Martinic se v prvních minutách po dopadu dokázal zvednout na nohy. Dosedl blízko hradní zdi a záhy ho našli lidé z okolí. Ujala se ho Polyxena z Lobkovic z nedalekého lobkovického paláce.

Slavata v bezvědomí mezitím ležel opodál. I jeho se posléze podařilo odnést do bezpečí. Zachránění katolíci si okamžitě vykládají své přežití jako projev zvláštní milosti Panny Marie, patronky Českých zemí, k níž se Martinic v pádu modlil. Zpráva o „andělech, kteří zachytili místodržící“, se brzy roznesla mezi pražskými katolíky.

Protestantská verze téhož zázraku je prozaičtější. Mezi lidmi se začne šířit, že dole v příkopu byla hromada odpadků nebo hnoje, která pád ztlumila. Vůdce stavů Václav Budovec z Budova posměšně poznamenává, že pod okny leželo „mnoho odpadu, papíru a jiného smetí“ – žádný zásah nebes.

Co přesně se tehdy v hradním příkopu nacházelo, není úplně jasné ani po staletích. Strmý svažitý terén pod okny mohl částečně zbrzdit pád – místo přímého dopadu se těla sklouzla po svahu. Své udělaly i objemné vrstvy dobového oděvu, které posloužily jako jakýsi polštář. Jisté je, že zranění Martinic a Slavata se dokázali poměrně rychle vzpamatovat a uniknout dalšímu nebezpečí.

Podle některých zpráv totiž několik stavovských střelců neváhalo a začalo po ležících mužích z okna pálit z pistolí. Tato improvizovaná exekuce však selhala stejně jako samotný pád – výstřely žádný rychlý konec nepřinesly.

Martinic i Slavata nakonec Prahu opustili ještě téhož dne. Jaroslav Bořita z Martinic využil pomoci své zachránkyně Polyxeny z Lobkovic k dokonalému úniku. Nechal si ostříhat vlasy, vousy si začernil střelným prachem a oblékl si staré ošklivé šaty, aby ho nikdo nepoznal. V přestrojení pak za bílého dne prošel hradní stráží a zamířil do svého paláce na Hradčanech.

Tam prý radostně poskakoval před užaslou manželkou, aby jí dokázal, že je celý, a neprodleně se vydal na cestu za císařem. Ve Vídni si na rebelii osobně stěžoval Matyáši a císařskému dvoru. Zraněný Vilém Slavata byl mezitím odvezen přes jižní Čechy do bezpečí, zřejmě až do Pasova. I on zmizel z dosahu stavů a vyhledal azyl u spojenců Habsburků. A písař Fabricius?

Ten se zázračnému přežití možná divil nejvíc – z okna letěl jen proto, že prý při jednání pronesl k protestantům několik nevhodných poznámek. Byl z trojice nejméně zraněn, a tak dostal za úkol co nejrychleji informovat samotného císaře. Bez otálení se tedy vydal směrem k Vídni s první zprávou o dramatických událostech v Praze.

Pražská defenestrace 1618 vešla do dějin jako předehra ničivého konfliktu, ale pro její přímé aktéry to byl teprve začátek boje. Ve chvíli, kdy Martinic, Slavata a Fabricius prchali z dosahu svých pronásledovatelů, už v Praze fakticky převzali moc zástupci stavů. Ještě 23. května vytvořili prozatímní vládu – direktorium o třiceti členech z řad vysoké šlechty, rytířů a měst.

Tento sbor nahradil dosavadní královskou radu a začal činit rozhodnutí jménem celého království. Stavové vyslali posly pro pomoc k evangelickým spojencům v cizině a současně začali svolávat vlastní vojsko na obranu proti očekávané odvetě katolických Habsburků. Defenestrace tak plynule přešla v otevřené stavovské povstání – ozbrojenou vzpouru proti císařské moci.

Císař Matyáš Habsburský zatím bezmocně sledoval vývoj z Vídně. Nemocný a bezdětný panovník přenechával stále více pravomocí svému nástupci, fanaticky katolickému arcivévodovi Ferdinandovi Štýrskému. Když Matyáš v březnu 1619 zemřel, stal se Ferdinand II. novým českým králem i císařem, odhodlaným povstání v Praze nemilosrdně potlačit.

Českému stavovské státu nezbývalo než se bránit. V létě 1619 se odbojníci rozhodli k zásadnímu kroku: sesadili Ferdinanda z českého trůnu a zvolili si za krále svého protektora, protestantského kurfiřta Fridricha Falckého. Mladý Fridrich, jenž byl zetěm anglického krále a vůdcem Protestantské unie v Německu, nabídku přijal.

Koncem roku 1619 tak v Čechách zasedl nekatolický panovník, a konflikt se internacionalizoval – proti katolickým Habsburkům zde otevřeně stanula aliance evangelických států. Evropou se začaly šířit zprávy, že v srdci kontinentu vzplála náboženská válka.

V roce 1620 se válka skutečně rozhořela naplno. Katolická Liga vedená bavorským vévodou vyslala na pomoc císaři Ferdinandovi vojska, stejně tak Španělé podpořili habsburského bratrance z Vídně. České stavovské armádě a jejím spojencům (německým protestantům z Falce a dále uherským rebelům sedmihradského knížete Bethlena Gábora) začala docházet podpora i finance.

Osudová bitva přišla na podzim. 8. listopadu 1620 stanulo nedaleko Prahy, na návrší zvaném Bílá hora, asi třicet tisíc stavovských vojáků proti stejně velké císařsko-ligistické armádě. Boj netrval ani dvě hodiny. Zkušené katolické pluky v čele s generálem Tillym drtivě zvítězily.

České vojsko se dalo na útěk a Fridrich Falcký – posměšně přezdívaný „zimní král“ pro svůj krátký pobyt na trůně – ještě téhož dne uprchl z Prahy. Stavovské povstání tímto krachem po dvou a půl letech skončilo.

Následovala krutá odplata. Habsburská moc se vrátila do Prahy a s ní i vyhození místodržící. Jaroslav Bořita z Martinic i Vilém Slavata se v průběhu roku 1621 vracejí z vyhnanství a opět zaujímají své vysoké posty v české správě. Zato vůdci stavovského odboje stanuli před soudem jako rebelové. Císař Ferdinand II. nechal exemplárně popravit 27 šlechticů a měšťanů, kteří se v letech 1618–1620 postavili proti Habsburkům.

Dne 21. června 1621 se na Staroměstském náměstí v Praze konala veřejná exekuce, která v české historii neměla obdoby. Mezi odsouzenými byl i starý Václav Budovec z Budova – právě ten šlechtic, který po defenestraci zlehčoval přežití Martinice a Slavaty řečmi o hromadě hnoje.

Teď stál s ostatními na popravišti. Kat Jan Mydlář Budovcovi sťal hlavu a pověsil ji pro výstrahu na městské bráně. Katoličtí místodržící, kteří defenestraci unikli, tak nakonec přihlíželi krvavému konci svých protivníků.

Pro České království znamenala porážka stavů zásadní obrat. Země přišla o velkou část svých politických a duchovních elit – mnozí byli popraveni, další odešli do exilu. Majetek odsouzenců připadl vítězům. Slavata s Martinicem patřili k těm, kdo na pobělohorských konfiskacích pohádkově zbohatli.

Vilém Slavata během několika let nashromáždil obrovský majetek; dobové prameny uvádějí, že ve sklepeních svého pražského paláce ukládal „několik tun zlata“ z kořisti. Jaroslav Bořita z Martinic byl už roku 1621 znovu jmenován karlštejnským purkrabím a postupně dosáhl nejvyšších zemských funkcí (v letech 1638–1649 zastával úřad nejvyššího purkrabího Pražského hradu).

Císař Ferdinand II. odměnil i písaře Fabricia – roku 1623 jej povýšil do šlechtického stavu s přídomkem „z Hohenfallu“, což v překladu z němčiny znamená „z vysokého pádu“. Z bezelstné kancelářské síly se tak i díky výjimečné příhodě stal rytíř a zámožný statkář.

Dramatický akt vyhození z okna se stal pro katolickou moc doslova požehnáním v přestrojení. Defenestrace zabrala jako spoušť konfliktu, který Habsburkům poskytl záminku k upevnění vlády nad českými zeměmi. Po vítězství na Bílé hoře zrušil císař Ferdinand všechny dosavadní svobody nekatolíků dané Rudolfovým Majestátem.

Začala násilná rekatolizace a germanizace, jež proměnila České království na další tři století. České stavy, kdysi hrdí spoluvládci země, ztratily většinu svých pravomocí a majetků. Tisíce rodin odešly do exilu kvůli víře. Osudné vyhození místodržících z oken Pražského hradu se tak nakonec stalo symbolem pádu celého předbělohorského Českého království.

A nejen to – právě pražská defenestrace z května 1618 bývá dodnes připomínána jako jiskra, která zažehla ničivou třicetiletou válku. Dekády konfliktu, jež následovaly, uvrhly velkou část Evropy do chaosu a zpustošení. Tento příběh tří „leteckých“ úředníků, kteří zázračně přežili svůj pád, se tak stal vstupní kapitolou jedné z největších tragédií evropských dějin.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%A1_defenestrace_(1618)

https://www.prahakrizemkrazem.cz/hradni-vyhazov-aneb-tri-letajici-hradni-funkcionari/

https://nasregion.cz/zachranila-slavatu-a-martinice-panna-marie-186328/

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/prazska-defenestrace/r~8ca5f7de5e5911e8a6db0cc47ab5f122/

https://www.reflex.cz/clanek/historie/86309/treti-prazska-defenestrace-vedla-ke-straslive-tricetilete-valce-proc-leteli-martinic-a-borita-z-okna.html

https://www.britannica.com/event/Defenestration-of-Prague-1618

https://www.vhu.cz/en/treti-prazska-defenestrace-a-zacatek-tricetilete-valky/

https://strednicechy.rozhlas.cz/druha-prazska-defenestrace-vsichni-tri-urednici-pad-z-20-metru-prezili-9052871

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/vypukla-druha-prazska-defenestrace-151958

https://edu.ceskatelevize.cz/video/3584-prazska-defenestrace