Článek
Vždycky jsem byla ta zodpovědná. Ta starší sestra, která měla úkoly hotové v pátek odpoledne, zatímco Petr je dělal v neděli večer s pláčem. Ta, co si z kapesného šetřila na kolo, zatímco Petr všechno utratil za sladkosti a hračky, které ho za týden omrzely. Myslela jsem, že věkem se to srovná. Že dospěje. Že ve třiceti už bude mít rozum. Jak strašně jsem se mýlila.
Byl sychravý listopadový večer, když Petr zazvonil u mých dveří. Přinesl láhev vína, což bylo podezřelé samo o sobě – obvykle chodil s prázdnou a odcházel s plným žaludkem. „Ségra, mám bombu,“ začal hned ve dveřích, oči mu svítily. „Konečně vím, co budu dělat. Rozjíždím e-shop s výběrovou kávou. Mám dodavatele, mám doménu, všechno. Jen mi chybí kapitál na první skladové zásoby.“
Sliby chyby a psí oči
Poslouchala jsem ho a chtěla jsem mu věřit. Petr se protloukal od jedné práce k druhé, nikde nevydržel déle než půl roku. Představa, že by se konečně postavil na vlastní nohy, byla lákavá. Nejen pro něj, ale pro celou rodinu, hlavně pro naši mámu, která ho pořád dotovala z důchodu. „Kolik potřebuješ?“ zeptala jsem se opatrně. „Padesát tisíc. Jen padesát. Do tří měsíců ti to vrátím i s úroky, přísahám. Jani, prosím. Jsi moje jediná naděje. V bance mi nepůjčí, víš, jak to mám s tou exekucí z mládí…“
Váhala jsem. Těch padesát tisíc byla moje „železná rezerva“, kterou jsem měla doma v obálce na horší časy. Jsem rozvedená, živím dceru na vysoké, každá koruna se počítá. Ale byl to bratr. Můj malý brácha. „Dobře,“ vzdychla jsem a šla do ložnice pro úspory. „Ale sepíšeme to.“ „Jasně, cokoliv! Jsi nejlepší!“ objímal mě. Nakonec jsme nic nesepsali. „To mi nevěříš? Jsme jedna krev!“ řekl dotčeně, když jsem vytáhla papír a tužku. A já, hloupá, měkká sestra, jsem mu těch padesát tisíc v hotovosti vrazila do ruky jen na čestné slovo.
Ticho po pěšině
První měsíc byl plný nadšení. Petr mi posílal odkazy na loga, mluvil o druzích kávy z Etiopie. Byla jsem pyšná. Druhý měsíc se odmlčel. „Mám toho moc, naskladňujeme, platím dodavatele hotově, je to frmol,“ psal mi strohé SMSky. Třetí měsíc, kdy měl přinést první splátku, nezvedal telefon.
Začala jsem být nervózní. Blížilo se placení pojistky na auto a já věděla, že bez té rezervy budu v minusu. Volala jsem mámě. „Ale Janičko, nebuď na něj tak hrr,“ bránila ho hned. „Petřík se snaží. Podnikání není jednoduché. Dej mu čas, přece ho nebudeš dusit, když se konečně našel.“ Cítila jsem se jako ten zlý dráb, co chce zničit bratrův sen. Tak jsem mlčela a čekala.
Instagramová facka
Minulý týden to prasklo. Byla jsem v práci, měla jsem pauzu na oběd a bezmyšlenkovitě projížděla Facebook. Vyskočila na mě fotka od Petrovy nové přítelkyně, kterou má asi dva měsíce. Byli na ní oba. V plavkách. Se skleničkami s paraplíčkem. Za nimi tyrkysové moře a palmy. Lokalita: Marsa Alam, Egypt.Popisek: „Zasloužený relax s mým miláčkem. ❤️ #dovolena #milujuho #podnikatel“
Zatmělo se mi před očima. Zatřásly se mi ruce tak, že jsem si polila halenku kávou. Zatímco já si odpouštím kadeřníka, abych vyšla s penězi, on si za mých padesát tisíc, které jsem mu dala na ruku, koupil zájezd! Okamžitě jsem mu volala. Nebral to. Napsala jsem mu zprávu: „Okamžitě mi to zvedni, nebo volám policii.“
„Jsi materialistka!“
Zavolal zpátky asi za hodinu. V pozadí šumělo moře. „Co blázníš, ségra? Co se děje?“ hlas měl klidný, uvolněný. „Co se děje? Ty jsi v Egyptě! Za moje peníze na kafe! Okamžitě mi je vrať!“ křičela jsem do telefonu tak, že se po mně kolegové otáčeli.
A tehdy to přišlo. Ta reakce, která mě bolí víc než ta ztráta peněz. „Prosím tě, uklidni se,“ řekl otráveně. „Byl jsem ve stresu, potřeboval jsem vypnout, abych měl energii na ten start. Byla to výhodná nabídka na last minute, platil jsem to cash na pobočce, nešlo to odmítnout. Přece mi nezávidíš týden u moře?“ „Závidím?! Petře, ty jsi mi ukradl úspory!“ „Neukradl, půjčil. Vrátím ti to. Až se to rozjede. Ty sedíš na penězích, máš vlastní byt, dobrou práci, a děláš scény kvůli pár korunám? Jsi obyčejný hamoun, Jano. Místo abys bráchovi přála, že je konečně šťastný, tak jen počítáš prachy. Rodina si má pomáhat, ne si vyčítat každou korunu.“
Rodina rozdělená penězi
Položila jsem to. Brečela jsem vzteky na záchodě v práci asi dvacet minut. Nejhorší na tom je, že máma stojí na jeho straně. „Neměla jsi na něj tak křičet, Jani,“ řekla mi do telefonu, když jsem jí to volala. „Víš, že má Petr slabší nervy. On ti to vrátí. Třeba po stovkách, ale vrátí. Proč jsi taková tvrdá? Vždyť jste sourozenci.“
Takže výsledek? Jsem bez padesáti tisíc. Jsem za tu zlou, nepřejícnou sestru, co nepřeje bratrovi štěstí a dovolenou. Petr se vrátí opálený a odpočatý a vsadím se, že žádný e-shop s kávou nikdy nevznikne. Ty peníze už nikdy neuvidím, protože papír nemám a svědomí on nemá.
Cítím obrovskou křivdu. Pomohla jsem, a byla jsem za to potrestána. A nejvíc mě děsí poznání, že pokrevní pouto je pr některé lidi jen bianko šek, který mohou zneužívat do nekonečna.
