Článek
Ve skutečnosti onu větu pronesl polský důstojník Witold Pilecki – muž, který se za druhé světové války dobrovolně nechal zavřít do koncentračního tábora v Osvětimi, aby podal svědectví o tamních hrůzách. O několik let později, v roce 1948, tatáž slova polomrtvý Pilecki šeptal své ženě při její poslední návštěvě – poté, co i po měsících brutálního mučení odmítl zradit své druhy.
Witold Pilecki (1901–1948) je právem považován za jednoho z největších polských hrdinů druhé světové války. Jeho životní příběh zní spíše jako neuvěřitelný filmový scénář než jako osud obyčejného člověka – čest, nezdolná vůle a odvaha bojovat proti zlu z něj navždy učinily symbol morálních hodnot. Dodnes inspiruje další generace obránců svobody a připomíná, že zlu se nemá ustupovat.
Narodil se 13. května 1901 daleko od svobodného Polska – v hluboké ruské Karelii, kam byla jeho šlechtická rodina nuceně vystěhována po potlačení polského Lednového povstání v letech 1863–1864. Vyrůstal na patriotických hodnotách. Jeho dědeček strávil sedm let ve vyhnanství na Sibiři za účast ve zmíněném povstání.
Matka malému Witoldovi vyprávěla o hrdinství i tragédiích polských vlastenců a vedla ho k lásce k vlasti. Ještě jako chlapec se proto přidal k tajné skautské organizaci, kde v podzemí pěstoval ideály odvahy a vlastenectví.
Už jako velmi mladý stanul se zbraní v ruce. Během první světové války a následné polsko-sovětské války v letech 1919–1920 se Pilecki v řadách polské armády postavil bolševické invazi do nově vzniklého polského státu. Za statečnost v boji byl dvakrát vyznamenán Křížem za chrabrost. Po válce zůstal sloužit v armádě jako kavalerista.
Když v září 1939 nacistické Německo přepadlo Polsko, byl mobilizován coby velitel jezdecké čety. Se svými muži kladl houževnatý odpor – během zářijové kampaně zničili sedm německých tanků a sestřelili několik letadel. Přesto polská armáda tlaku nepřítele neodolala.
17. září 1939 vpadl do země i Sovětský svaz, a bránící se Polsko tak bylo rozdrceno ze dvou stran. Pileckého jednotka byla nakonec obklíčena a musela se rozpustit. Zoufalá obrana skončila kapitulací. Část polských vojáků padla, část byla zajata, někteří uprchli. Začala temná noc nacistické okupace.
Witold Pilecki ovšem odpor nevzdal. Hned v listopadu 1939 se v ilegalitě podílel na založení jedné z prvních polských odbojových organizací – Tajné polské armády (Tajna Armia Polska). V rámci ní organizoval ozbrojené skupiny nejen ve Varšavě, ale i v dalších městech. Už tehdy se ukázal jeho smysl pro konspiraci a odhodlání riskovat vše.
V roce 1940 se polský odboj začal dozvídat první znepokojivé zprávy o koncentračních táborech, zejména o novém táboře u městečka Osvětim. Šuškalo se o nelidských podmínkách, o mučení a vraždění. Většina lidí té zvěsti odmítala uvěřit – tak krutá realita byla mimo představivost. Witold Pilecki se však rozhodl udělat něco nemyslitelného: na vlastní žádost proniknout do Osvětimi a podat odtud zprávu světu.
Podzim 1940, Varšava. U zdí činžáků stojí řady shrbených polských mužů – gestapo je v ulicích a každého, koho sebere, nakládá na korbu nákladního vozu. Lidé stojí s očima sklopenýma, pažby samopalů je nutí k mlčení. Většina tuší, že se možná už nikdy nevrátí domů. Esesmani křikem a ranami bičů popohánějí zástupy zajatců vpřed.
V jedné skupince stojí nenápadný třicátník s hnědým kabátem. Na rozdíl od ostatních nesklání hlavu, neprosí. Čeká. Čeká, až ho zatknou. Jmenuje se Tomasz Serafiński – tak alespoň zní jméno na falešných dokladech, které u sebe má. Ve skutečnosti je to Witold Pilecki, dobrovolný vězeň právě začínající svou misi.
Po dvou dnech tvrdých výslechů a bití v gestapácké věznici byl Pilecki převezen do koncentračního tábora Auschwitz. Dostal číslo 4859 a stal se jedním z mnoha bezprávných vězňů, odsouzených k pomalé smrti prací, hladem a nemocemi. Hned od prvních chvil sdílel osud ostatních: veřejné apely (nástupy), nekonečné hodiny stání na mrazu, bití a ponižování, hlad a nelidskou dřinu v táborových dílnách a kamenolomu.
Přežil epidemii tyfu i zápal plic – jen proto, aby byl hned vzápětí donucen sledovat další umírání. Každý den v táboře byl zápasem o holé přežití. „Na apelu museli být všichni. Běda, když někdo chyběl… Kápové vytáhli chybějícího z řady a skoro pokaždé ho veřejně umlátili k smrti,“ vzpomínal později Pilecki. Osvětim nebyla obyčejným vězením – byla to pekelná továrna na smrt.
Navzdory všudypřítomné hrůze se Pilecki nevzdal. Začal jednat. V táboře navazoval tajné kontakty s ostatními vězni, dělil se s nimi o kousek chleba a budoval kolem sebe síť důvěry. Organizoval odbojovou skupinu – později známou jako Svaz vojenské organizace (ZOW) – tvořenou malými pětičlennými buňkami, které si vzájemně pomáhaly a udržovaly mezi vězni morálku.
Současně skupina sbírala důkazy o nacistických zločinech: počty mrtvých, metody mučení a vraždění, zprávy o plynových komorách a zrůdných lékařských pokusech na vězních. Pilecki vše potají zapisoval a pašoval zprávy ven – ukryté v prádle uprchlých vězňů nebo předávané podplaceným dozorcům. Vylíčil hladomor, masové popravy, příjezdy židovských transportů a jejich likvidaci v plynových komorách, krematoria chrlící denně tuny popela.
Tyto zprávy putovaly přes táborovou odbojovou síť do Varšavy a odtud dál na Západ. Díky Pileckého odvaze se ke spojencům dostaly první podrobné informace o tom, co se děje uvnitř nacistických vyhlazovacích táborů. Svět tehdy ještě pochyboval – ale Pilecki už věděl.
Witold věřil, že když se světu podaří předat pravdu, přijde pomoc. Doufal v útok domácího odboje na tábor, v letecký nálet spojenců nebo jakoukoli akci, která by zastavila vraždění. Jenže plány na osvobození Osvětimi byly nakonec shledány neproveditelnými. Západní spojenci se k žádnému útoku neodhodlali – mnozí politici a vojáci Pileckého zprávám zpočátku ani nevěřili.
Britské velení odmítlo bombardovat tábor (mimo jiné i ze strachu, že bomby zabijí i vězně). A Rudá armáda, která se v létě 1944 přiblížila k Osvětimi na dosah, neprojevila o osud vězňů sebemenší zájem. Plynové komory tak zatím dál plnily svou ďábelskou kvótu.
Pilecki pochopil, že pokud má někoho přesvědčit k záchranné akci, musí se dostat ven živý a podat svědectví osobně. Rozhodl se uprchnout. Na jaře 1943 se mu naskytla příležitost: byl přidělen na noční směnu práce mimo hlavní tábor. Spolu s dalšími dvěma vězni přemohl přiděleného esesáckého strážce, prořízl ostnaté dráty na okraji areálu a pod rouškou tmy z Auschwitzu uprchl. Nacisté spustili štvanici – při útěku byl Pilecki postřelen a pronásledován se psy v patách.
Několik hodin se skrýval v mokřadech a plazil se lesem, s krvácející rukou a vyčerpáním na pokraji vědomí. Nakonec se mu však podařilo dostat se až na bezpečné území, kde mu pomohli polští sedláci. Po 947 dnech strávených v Osvětimi byl volný.
Po návratu do Varšavy Pilecki sepsal podrobnou zprávu o fungování Osvětimi a předal ji spojencům. Tento dokument, známý dnes jako Witoldův raport, byl budíčkem pro svět: spojenecké vlády byly nuceny čelit nepředstavitelné realitě systematické genocidy v srdci Evropy. Pilecki ve své zprávě líčí děsivé skutečnosti strohým, věcným jazykem, a přece z každé řádky prosakuje hrůza a soucit.
„Mám popsat pokud možno suchá fakta… Ale člověk přece není ze dřeva, natož z kamene. Nebyli jsme z kamene. Často jsme kameni záviděli,“ stojí v jednom z nejpůsobivějších odstavců raportu. Navzdory všem snahám tohoto statečného muže však svět reagoval pomalu a váhavě. Pileckého informace mnozí zpočátku zpochybňovali, a útok, který mohl zastavit průmyslové vraždění, nikdy nepřišel včas. Osvětim pokračovala ve své hrůzné práci až do osvobození v lednu 1945.
Witold Pilecki mezitím bojoval dál. V srpnu 1944 vypuklo Varšavské povstání proti nacistům a Pilecki v něm samozřejmě nemohl chybět. Jako kapitán Zemské armády velel jednotce, která bránila severní část centra Varšavy – patřili k těm, kteří kladli odpor nejdéle. Povstání však nakonec po dvou měsících krvavých bojů podlehlo přesile. Varšava byla v troskách a Pilecki padl do zajetí. Zbytek války strávil jako vězeň v německých zajateckých táborech, odkud byl vysvobozen až v dubnu 1945 spojeneckými vojsky.
Většina polských vojáků, kteří bojovali po boku spojenců, tehdy volila život v exilu – návrat domů znamenal návrat do nesvobody. Pilecki však váhal jen krátce. Rozhodl se vrátit. V květnu 1945 se připojil v Itálii k 2. polskému armádnímu sboru a ještě téhož roku, v říjnu 1945, se tajně vrátil do komunisty ovládaného Polska.
Doma na něj nečekalo vděčné přivítání, nýbrž nová totalita. Místo klidného rodinného života tak začala další, tentokrát tichá válka – boj proti domácímu komunistickému režimu.
Pilecki opět dělal to, co uměl nejlépe: díval se, poslouchal a zapisoval. V roce 1946 navázal spojení s polskou exilovou vládou a začal budovat zpravodajskou síť, jež shromažďovala informace o tom, co Sověty dosazená moc dělá s polskými vlastenci. Cílem této tajné organizace (krycí název NIE – „Niepodległość“, Nezávislost) bylo připravit se na případné povstání proti očekávané sovětské okupaci.
Už v té době se k Pileckému donesla varování, že je v hledáčku režimu. Začátkem roku 1946 navíc exilová vláda vydala rozkaz ukončit ozbrojený odpor – odbojáři se měli rozejít domů nebo odejít na Západ. Pilecki mohl utéct. Mohl si zachránit život i rodinu. Ale to by nebyl Pilecki – uprchnout a mlčet pro něj nepřipadalo v úvahu. „Mlčet a utéct by byla zrada,“ prohlásil. Zůstal tedy v Polsku, přestože věděl, jakému riziku se vystavuje. Jeho osud se tím zpečetil.
Dne 8. května 1947 byl Witold Pilecki ve Varšavě zatčen agenty Ministerstva veřejné bezpečnosti (polská komunistická tajná policie, obdoba československé StB). Okamžitě putoval do nechvalně proslulého vězení na ulici Rakowiecké – a do jámy lvové. Následovalo peklo, které si dnes lze jen stěží představit. Pilecki byl dlouhé měsíce opakovaně vyslýchán a brutálně mučen.
Vyšetřovatelé mu lámali kosti, trhali nehty – tělo bývalého vojáka systematicky drtili v naději, že zlomí i jeho duši. Chtěli jména jeho spolupracovníků, chtěli doznání ke smyšleným zločinům. Pilecki mlčel. Nic a nikoho neprozradil. „Už nemohu žít. Vyřídili mě…,“ pošeptal manželce při jedné z posledních návštěv. „Osvětim proti tomu byla hračka“. Slova, která se zdají nemožná, byla náhle holou realitou.
V březnu 1948 proběhl s Pileckým vykonstruovaný soudní proces. Obvinili ho ze špionáže pro západní velmoci, z velezrady a dokonce z přípravy atentátů – paradoxně na představitele stalinistického režimu, pro který byl trnem v oku už jen svou morální autoritou.
Žádné skutečné důkazy samozřejmě neexistovaly - rozsudek byl předem dán. Pilecki u soudu statečně hájil svou čest a v emocionální závěrečné řeči se vysmál absurdním obviněním – věděl však, že svůj život už nezachrání. Dne 15. května 1948 byl ve věku 47 let odsouzen k trestu smrti zastřelením.
Rozsudek vykonali komunisté o deset dní později, 25. května 1948, v areálu varšavské věznice Mokotów. Popravčí rána padla do týla – stejnou metodou, jakou NKVD likvidovala tisíce dalších vlastenců. Witold Pilecki zemřel se vztyčenou hlavou. Jeho poslední slova zněla: „Ať žije svobodné Polsko!“
Tělo hrdiny bylo zahrabáno kamsi do anonymní jamy. Pileckého jméno bylo na celá desetiletí vymazáno z historie – komunistický režim v Polsku je zakázal a vzpomínka na něj měla navždy zmizet. Až o mnoho let později, po pádu komunismu, mohl tento příběh znovu vyjít na světlo.
V roce 1990 byl Witold Pilecki soudně rehabilitován a spolu se svými spolubojovníky prohlášen za nevinného. Postupně vyšly najevo detaily jeho činů a svět zůstal ohromen: jméno Pilecki se ocitlo v učebnicích dějepisu a v Polsku se mu dostalo oficiálních poct, které mu náležely.
V roce 1995 byl in memoriam vyznamenán Řádem Polonia Restituta a o deset let později obdržel nejvyšší polské vyznamenání, Řád Bílé orlice. Z odpadlíka a „špiona“ podle komunistické propagandy se tak definitivně stal národní hrdina. Dnes je Witold Pilecki všeobecně považován za jednoho z největších polských hrdinů 20. století.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Witold_Pilecki
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/witold-pilecki-poprava-historie-polsky-odbojar-osvetim_2305251209_afo
https://www.forum24.cz/witold-pilecki-prezil-hruzy-osvetimi-popravili-ho-komuniste
https://www.bbc.com/travel/article/20250113-the-man-who-volunteered-for-auschwitz
https://hmd.org.uk/resource/witold-pilecki/
https://www.auschwitz.org/en/education/e-learning/podcast/story-of-witold-pilecki-co-founder-of-resistance-in-auschwitz
https://berlin.instytutpileckiego.pl/en/about/patron
