Článek
Matthäus Hetzenauer se narodil 23. prosince 1924 v alpské vesnici Brixen im Thale v Tyrolsku. Pocházel z chudé rodiny farmáře a dětství trávil prací na rodném statku. V horském kraji bylo běžné pomáhat na polích a zároveň od malička chodit na lov. Hetzenauerův otec byl vášnivý lovec, který syna vedl ke střelbě na vysokohorskou zvěř. Mladý Matthäus tak již jako teenager uměl zacházet s puškou a měl mimořádnou mušku – schopnost, která mu později zachránila život a katapultovala ho mezi elitu armádních odstřelovačů.
V osmnácti letech dostal povolávací rozkaz do německé armády. Bylo září 1942 a rakouské Tyrolsko byl součástí nacistické Třetí říše. Hetzenauera přidělili k horským jednotkám Wehrmachtu – Gebirgsjäger – a základní výcvik prodělal u náhradního praporu 140 v Kufsteinu.
Po úvodní pěchotní přípravě ho armáda na čas uvolnila zpět na rodnou farmu, ale netrvalo dlouho a musel znovu do služby. Od března 1943 mladý voják absolvoval další školení u horských jednotek, zaměřené na obsluhu minometu.
Byl drobné postavy a zprvu jen řadový granátník, ale brzy se ukázalo, že vyniká přesností střelby. Velitelé rozpoznali jeho talent a rozhodli, že nejlepší využití bude mít jako ostrostřelec. Wehrmacht v té době zřizoval specializované kurzy pro odstřelovače a Hetzenauer dostal šanci projít odborným výcvikem.
Na jaře 1944 nastoupil do odstřelovačské školy na vysokohorském cvičišti Seetaler Alpe ve Štýrsku. Od března do července 1944 tam patřil k nejmladším frekventantům kurzu pro budoucí snipery německých horských jednotek.
Po čtyřech měsících intenzivního tréninku byl devatenáctiletý Hetzenauer připraven k nasazení. Ještě v létě 1944 byl převelen k 3. horské divizi Wehrmachtu (3. Gebirgsjäger Division). V této jednotce, složené převážně z rakouských vojáků, nastoupil ke 7. rotě 144. horského pluku. Z venkovského mládence se stal vycvičený odstřelovač – čekal ho přesun na východní frontu, kde se Wehrmacht zoufale snažil zadržet postup Sovětů.
Na frontě v Karpatech a na Slovensku
Hetzenauer dorazil na frontu v době, kdy německá vojska ustupovala z východní Evropy. Jeho divize byla vržena do obranných bojů v Karpatech, na území dnešní Ukrajiny a Slovenska. Tam mladý odstřelovač rychle zužitkoval lovecké reflexy z Alp. V hustých lesích a horském terénu číhal na postupující sovětské vojáky, trpělivě vyhledával cíl a jednou ranou ho srážel k zemi.
Využíval dvě různé pušky – legendární opakovačku Mauser Karabiner 98k s šestinásobným zaměřovacím dalekohledem a modernější poloautomatickou pušku Gewehr 43 vybavenou čtyřnásobným puškohledem. Karabina 98k byla jeho oblíbená zbraň pro přesnost na dlouhou vzdálenost, zatímco samonabíjecí Gew 43 používal při rychlé akci na kratší dostřel.
V září a říjnu 1944 se 3. horská divize účastnila krvavých ústupových bojů v Karpatsko-dukelském průsmyku a východním Slovensku. Hetzenauer měl za úkol zdržovat nepřítele přesnou palbou. Právě v ten čas začal strmě narůstat počet jeho úspěšných zásahů. Každý jeden potvrzený zásah znamenal jednoho vyřazeného vojáka nepřítele. Vojenské hlášení evidovalo pouze ověřená zneškodnění, a těch měl postupně na kontě desítky, potom stovky.
Podle poválečných údajů zastřelil do jara 1945 celkem 345 nepřátelských vojáků. Sám později odhadoval, že skutečný počet mohl být okolo pěti set, protože ne každý zásah bylo možné oficiálně potvrdit. I oficiálních 345 ale stačilo, aby se stal nejúspěšnějším odstřelovačem německé armády za druhé světové války.
Pro srovnání – žádný jiný střelec Wehrmachtu tak vysokého počtu nedosáhl a ani mezi Spojenci jich mnoho nebylo. Pouze sovětská armáda se mohla pochlubit několika snipery s podobnou či vyšší bilancí. V kontextu celé války se tak Hetzenauer zařadil mezi nejnebezpečnější odstřelovače své doby.
Jeho neuvěřitelná úspěšnost neunikla pozornosti nepřítele. Sovětští velitelé dobře věděli, že proti nim operuje mimořádně schopný sniper, a pokoušeli se ho zneškodnit. Pro sovětské pěšáky byly německé odstřelovačské týmy postrachem – a dvacetiletý Tyrolan patřil k těm nejobávanějším.
Sám Hetzenauer později vzpomínal na tři zlatá pravidla, která musel dodržovat, aby přežil a uspěl: dobře se maskovat, neminout cíl a nemít se soupeřem žádné slitování. V bojové vřavě roku 1944 se těmito zásadami řídil dokonale. Pohyboval se neviděn a jeho střely létaly neomylně. Sovětská armáda kvůli němu ztratila stovky mužů – během necelého roku vyřadil Hetzenauer svými ranami ekvivalent dvou rot.
Těžké zranění
Na podzim 1944 se fronta přiblížila k slovenským horám a boje zuřily den co den. Hetzenauer často operoval sám nebo ve dvojici s dalším odstřelovačem. V listopadu už měl na kontě přes dvě stovky zásahů a sovětské jednotky se ho snažily vypátrat a eliminovat. Dne 6. listopadu 1944 postihlo mladého střelce první vážné zranění. Zatímco vyčkával ukrytý v terénu, dopadla poblíž něj salva dělostřeleckých granátů. Jedna exploze ho zasáhla tlakem a úlomky do hlavy.
Hetzenauer utrpěl těžký úraz lebky – otřes mozku a tržné rány – a musel být neprodleně odnesen z předních linií do polního lazaretu. Vojenské lékařské záznamy uvádějí, že šlo o zhmoždění lebky způsobené výbuchem.
Vojín Hetzenauer měl štěstí v neštěstí – přes povážlivé zranění přežil a po několika týdnech léčby se dokázal vrátit ke své jednotce. Jeho rekonvalescenci urychlil fakt, že válka se blížila k rozhodující fázi a každého zkušeného odstřelovače bylo na frontě potřeba. Koncem roku 1944 se tedy opět zapojil do bojů. Německé síly v té době sváděly úporné střety v severním Maďarsku a na území Slovenska, kam pronikala Rudá armáda.
Hetzenauer znovu zaujal pozice na kopcích a lesnatých svazích Tater, odkud kryl ústup vlastních jednotek. Navzdory prodělanému zranění si udržel chladnou přesnost. Každý den na frontě mohl být jeho poslední, ale on i nadále spoléhal na pečlivé maskování a trpělivou střelbu na jistotu. Stihl ještě rozšířit svůj počet zásahů o další desítky, než přišel samotný závěr války.
Rytířský kříž za 345 zásahů
Dne 17. dubna 1945, tři týdny před koncem války v Evropě, se Matthäus Hetzenauer dočkal nejvyššího německého vyznamenání za statečnost. Tehdy dvacetiletý gefreiter (svobodník) byl vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže. Návrh na udělení podal velitel 3. horské divize generálporučík Paul Klatt.
V doporučení uvedl, že Hetzenauer svými mimořádnými střeleckými úspěchy vyřadil z boje ekvivalent dvou nepřátelských rot, a to „bez ohledu na vlastní bezpečnost i neutuchající nepřátelskou palbu“. Jednalo se o výjimečné ocenění – v celé německé armádě za druhé světové války získali Rytířský kříž pouze dva odstřelovači. Kromě Hetzenauera to byl už jen Friedrich Pein, další výtečný střelec původem z Rakouska.
Matthäus Hetzenauer v době dekorování Rytířským křížem sloužil na Slovensku, kde jeho jednotka bránila území v okolí Bratislavy a v pohoří Malých Karpat. Vyznamenání převzal z rukou nadřízených důstojníků v poli – frontová situace tehdy už neumožňovala slavnostní ceremonie v zázemí.
Pro mladého odstřelovače to byl vrchol vojenské kariéry. Ve dvaceti letech měl na hrudi Železný kříž I. i II. třídy, zlatý odstřelovačský odznak za více než 60 ověřených zásahů a nyní i Rytířský kříž, nejvyšší možné vyznamenání za statečnost a zásluhy. Krátce po 17. dubnu 1945 už jeho jméno znali i generálové německé armády. Nikdo však netušil, že se schyluje k událostem, které mladému vojákovi převrátí život doslova naruby.
Na konci dubna 1945 se fronta definitivně zhroutila a německá vojska v regionu začala kapitulovat. Hetzenauer a jeho spolubojovníci ustupovali na západ, aby se vyhnuli zajetí Sověty, ale obklíčení se nedokázali vymanit. V prvních květnových dnech, už po oficiální kapitulaci Německa, padl i nejlepší odstřelovač Wehrmachtu do rukou Rudé armády.
Radost z čerstvě obdrženého Rytířského kříže rázem vystřídala nejistota a boj o holý život. Pro Sověty byl zajetí tak proslulého střelce cenným úlovkem. Hetzenauer věděl, že v zajateckém táboře ho nečeká nic lehkého.
Pět let v sovětském zajetí
Spolu s tisíci dalších německých zajatců byl Hetzenauer transportován daleko na východ. Ocitl se v některém z pověstných sovětských zajateckých táborů, které měly blízko k nechvalně známým gulagům. Podmínky v nich byly kruté – nedostatek jídla, tvrdá dřina a nelítostné klima.
Z téměř tří milionů německých vojáků, kteří se na konci války dostali do sovětského zajetí, nepřežila asi třetina. Matthäus Hetzenauer patřil k těm, kteří přečkali. O jeho konkrétním osudu v zajetí mnoho nevíme, on sám o těchto letech téměř nemluvil. Jisté je, že ve vězeňském táboře strávil dlouhých pět let.
Snažil se prý udržet při životě díky pevné vůli a také díky tělesné zdatnosti, kterou si zlepšil jako mladý farmář v horách. V lednu 1950 byl po vzájemné dohodě vítězných mocností konečně propuštěn na svobodu. Pětadvacetiletý veterán se vrátil z daleké ciziny domů do Rakouska.
Do rodného Brixenu dorazil vyčerpaný válečný navrátilec s několika sovětskými razítky v dokumentech a se skromným vojenským zavazadlem. Naděje na normální život mu zůstala – na rozdíl od mnoha jeho druhů, kteří se z lágrů nevrátili. Rakousko bylo tou dobou opět samostatnou zemí a snažilo se na válečnou minulost rychle zapomenout. Hetzenauer se ocitl v nové realitě. Z bývalého elitního odstřelovače s Rytířským křížem se stal obyčejný občan a civilista.
Matthäus Hetzenauer se po návratu ihned vrátil k práci na rodné farmě. Oženil se s Marií Beihammerovou, která na něj počkala celých pět let, než ho Sověti propustili. V následujících letech se jim narodily tři děti. Hetzenauer žil poklidně jako hospodář v tyrolském Brixenu, v domě kde dříve hospodařil jeho otec.
Na veřejnosti nevystupoval a své válečné zkušenosti si nechával pro sebe. I když patřil k nejvíce vyznamenaným rakouským veteránům, v obci vystupoval skromně a bez nároků na pocty. Nikdy se nechlubil svojí vojenskou minulostí. Dokonce se traduje, že někteří sousedé dlouhá léta netušili, jakou bilanci má tento tichý sedlák za sebou.
Hetzenauer nepřipomínal veřejně ani to, že má ve sbírce Rytířský kříž. Většinu času věnoval rodině a zemědělství – přesně tomu životu, který by nejspíš vedl, kdyby ho ve dvaceti nevytrhla a nepoznamenala válka.
Teprve v odborné literatuře a mezi vojenskými historiky se postupně začalo objevovat Hetzenauerovo jméno jako symbol fenomenálního odstřelovače. Ještě za jeho života vycházely články bilancující, kolik přesných zásahů dokázal nasčítat tak mladý střelec. On sám se ale médiím vyhýbal. Až do konce života zůstal věrný pověsti mlčenlivého horala. Zemřel 3. října 2004 ve věku 79 let.
Poslední rozloučení proběhlo v Brixenu im Thale za účasti rodiny, místních obyvatel a několika veteránů. Hřbitovní náhrobek nese jméno Matthäus Hetzenauer a připomínku, že zesnulý byl nositelem Rytířského kříže. Jinak je hrob stejně prostý a nenápadný jako život, kterým tento výjimečný voják po válce žil.
Zdroje:
https://de.wikipedia.org/wiki/Matth%C3%A4us_Hetzenauer
https://www.armyweb.cz/clanek/nejlepsi-odstrelovac-wehrmachtu-pribeh-matthause-hetzenauera
https://www.warhistoryonline.com/instant-articles/matthaus-hetzenaue-sniper.html
https://austria-forum.org/af/AustriaWiki/Matth%C3%A4us_Hetzenauer
