Článek
Je neděle, půl jedné. Na stole voní pečená kachna, zelí a dva druhy knedlíků. Strávila jsem přípravou čtyři hodiny. U stolu sedí můj syn Pavel, jeho žena Simona a moje dvě vnoučata – čtrnáctiletý Jakub a dvanáctiletá Ema. „Tak co škola, Kubíku?“ zeptám se a nandávám mu na talíř extra porci masa. Ticho. Jakub má v jedné ruce vidličku, ve druhé mobil. Oči má přilepené k displeji, kde běží nějaké video s uječeným komentářem. „Kubo!“ zvýším hlas. „Co je?“ odsekne, aniž by zvedl hlavu. „Dobrý. Mami, podáš mi pití?“ Podívám se na Emu. Ta si fotí talíř. Ne proto, aby mi pochválila jídlo, ale aby to dala na „storíčko“ s popiskem, který si radši nechci ani domýšlet. Simona, moje snacha, taky ťuká do telefonu. „Musím vyřídit maily, babi, nezlob se,“ prohodí jen tak mimochodem.
Připadám si jako služka v levném penzionu. Jsem tu jen od toho, abych uvařila, nandala, sklidila a pak zase zmizela. Z mých vnoučat se staly zombie. Bezduché schránky, které ožívají jen tehdy, když najdou nabíječku.
Incident s bábovkou
Pohár trpělivosti se plnil dlouho. Minulý měsíc měl Jakub svátek. Upekla jsem mu jeho oblíbenou mramorovou bábovku. Když jsem ji nesla na stůl se zapálenou svíčkou, čekala jsem úsměv. Radost. Jakub měl na uších sluchátka. Velká, bezdrátová, která ho dokonale izolují od světa (a od babičky). Musela jsem na něj zamávat rukou před obličejem, aby si mě všiml. Sundal si jedno sluchátko, otráveně sfouknul svíčku a řekl: „Dík.“ Hned si sluchátko nasadil zpátky. Bábovku snědl, aniž by věděl, co jí. Oči měl upřené na nějakou střílečku. Když odjížděli, našla jsem na gauči drobky a mastné otisky prstů na displeji televize. Žádné „bylo to dobré“, žádné „povídali jsme si hezky“. Cítila jsem se prázdná a zbytečná.
Košík na mobily: Začátek konce
Tento víkend jsem se rozhodla pro radikální řez. Koupila jsem hezký proutěný košík a postavila ho do předsíně na botník. Když dorazili, přivítala jsem je s úsměvem. „Ahoj rodino! Mám pro vás novinku. Dneska máme retro den. Mobily zůstanou tady v košíku. Vyzvednete si je, až pojedete domů.“
Nastalo ticho, které by se dalo krájet. Jakub se zatvářil, jako bych po něm chtěla, aby si uřízl ruku. „To si děláš srandu, ne?“ vyštěkl. „Nedělám, Kubíku. Chci si s vámi povídat. Chci, abychom si zahráli karty. Vzpomínáš, jak jsme hrávali žolíky?“ Ema začala natahovat moldánky. „Ale já tam mám rozdělanou konverzaci s Kájou! Babi, to nejde!“
Podívala jsem se na syna. Čekala jsem podporu. Čekala jsem, že řekne: „Babička má pravdu, aspoň na pár hodin to vydržíte.“Místo toho se Pavel zamračil. „Mami, neblbni. Děti jsou na to zvyklé. Nemůžeš je takhle násilím odpojit. Je jiná doba.“
Hádka o osobní svobodu
„Jaká jiná doba?“ rozčílila jsem se. „Jste u mě na návštěvě jednou za čtrnáct dní! To je pro vás takový problém věnovat mi tři hodiny času a dívat se mi do očí?“ Do diskuze se vložila snacha Simona. Nasadila ten svůj poučující tón, který nesnáším. „Jarmilo, ty to nechápeš. Mobil je jejich osobní prostor. Je to jejich soukromí. Když jim ho vezmeš, narušuješ jejich integritu a pocit bezpečí. Je to forma nátlaku, která v nich může vyvolat úzkost.“
Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Úzkost? Z toho, že budou jíst oběd a mluvit s vlastní babičkou? „Já jim nezabavuji majetek, Simono. Já jen chci, abychom byli rodina, ne banda cizinců připojená na Wi-Fi!“ „Ne, babi!“ křikl Jakub a chytil si mobil pevně k tělu. „Já ti ho nedám. Je můj!“ „Tak se otočte a jeďte domů,“ řekla jsem klidně, i když se ve mně všechno klepalo. „U mě se bude jíst s příborem a konverzací, ne s telefonem v ruce. Moje střecha, moje pravidla.“
Ticho po pěšině
Odjeli. Ani si nezuli boty. Pavel jen práskl dveřmi a řekl, že jsem „hysterická a zaseklá v minulém století“. Kachna zůstala v troubě. Snědla jsem si jedno stehno sama u kuchyňského stolu a tekly mi u toho slzy.
Už je to týden. Volala jsem Pavlovi, abych se zeptala, jestli přijedou tuto neděli. „Nepřijedou, mami,“ řekl chladně. „Děti k tobě nechtějí. Říkají, že je to u tebe jako ve vězení. Dokud nepochopíš, že jim nemůžeš diktovat, co mají dělat se svými věcmi, tak se neuvidíme.“ A zavěsil.
Teď sedím v prázdném domě. Mám klid, po kterém jsem vždycky toužila, když byly děti malé. Ale je to ten hnusný, lepkavý klid samoty. Mám na výběr. Buď ustoupím, omluvím se a budu se dál dívat na to, jak moje vnoučata u mého stolu ignorují mou existenci a žijí ve virtuálním světě. Nebo budu trvat na svém, zachovám si hrdost, ale přijdu o ně úplně. Připadá mi šílené, že kus plastu a skla má větší moc než krevní pouto. Že „právo na mobil“ je důležitější než úcta ke stáří.
