Článek
Stanislav Šárský se narodil 11. října 1939 v Praze. Jen pár týdnů po začátku druhé světové války. Jeho otec byl voják z povolání, a tak se rodina během jeho dětství několikrát stěhovala. Nové byty, nová města, noví spolužáci. Malý Standa si musel zvykat na změny.
K herectví ho nic nepředurčovalo. Vystudoval průmyslovku, strojní obor. Měl z něj být technik. Jenže ho to táhlo jinam. „Když jsem byl na průmyslovce, začal jsem blbnout a hlásit se na soutěže tvořivosti mládeže,“ vzpomínal s humorem. Hrál ochotnické divadlo, mimo jiné v souboru při závodě Kolbenka, a zpíval ve velkém pěveckém sboru, kde dělal i konferenciéra. Už tehdy měl hlas, kterému lidé rádi naslouchali.
Po maturitě se přihlásil na DAMU. A nevzali ho. Později o tom mluvil bez hořkosti a mladým adeptům herectví radil, ať si školu nepřeceňují. „Jestli chceš užít čtyři roky bezvadného studentského života a být v kontaktu s profesí, běž do školy,“ říkal. A připomínal, že i velcí herci začínali jinak. „Štěpánek také neměl žádnou konzervatoř. Musí se chtít.“ Pro mnohé by to byl konec snu. Pro Šárského ne. Nastoupil na vojnu, a ani tam nepřestal hrát. S kamarády založil recitační skupinu Mars – Malý recitační soubor. A po vojně to zkusil znovu. Tentokrát ho přijali.
Na DAMU potkal i svou budoucí ženu Růženu, která studovala loutkářství. O jejich společném životě se ale na veřejnosti mnoho neví. Soukromí si Šárský pečlivě chránil a o rodině mluvil jen málokdy. Na jevišti dával všechno – doma chtěl mít klid. A setkal se tam s pedagogy, kterým byl vděčný celý život. Jeho absolventskou rolí byl Loupežník v Čapkově stejnojmenné hře. V roce 1965 školu dokončil. Ve stejném roce se poprvé objevil i před filmovou kamerou – ve studentském filmu.
Na škole i později ho ovlivnili lidé, kterým zůstal vděčný celý život. Režisér Jiří Krejčík, autor filmu Vyšší princip, a Evald Schorm, jeden z nejvýraznějších tvůrců české nové vlny. Od nich se naučil, že herectví není jen technika, ale i postoj.
První angažmá dostal v Gottwaldově, dnešním Zlíně, v Divadle pracujících. Zůstal tam dvě sezony. Pro začínajícího herce to byla ideální škola. Malé město, velké divadlo, spousta rolí a možnost zkoušet si všechno, co se ve škole naučil. A pak přišla nabídka, která mu změnila život. V roce 1967 nastoupil do Státního divadla v Ostravě. Mladý Pražák přijel do města uhlí a oceli – a zůstal tam navždy srdcem.
Ostravská činohra tehdy patřila k nejzajímavějším v republice. Od konce padesátých let ji vedl režisér Radim Koval, který do Ostravy přinášel české i slovenské novinky a první české inscenace zahraničních autorů. Divadelní historici dodnes považují jeho éru za nejvýznamnější v dějinách souboru. Mladý herec z Prahy přišel přesně ve správnou chvíli.
Debutoval jako Arnoštek ve Vančurově Rozmarném létě. Jenže začátky nebyly jednoduché. Po roce mu hrozila výpověď. Vztahy se šéfem činohry Radimem Kovalem byly napjaté. Místo mu tehdy zachránil ředitel divadla Hamšík. A Šárský s Kovalem nakonec našli společnou řeč. Z napjatého vztahu vyrostla dlouholetá spolupráce.
Koval ho obsazoval do velkých rolí. V roce 1973 hrál v Romeovi a Julii, v roce 1974 hrál Petra v Čapkově Matce., v roce 1978 v Brechtově Kavkazském křídovém kruhu, v roce 1984 v Richardovi II. Režisér Bedřich Jansa ho v roce 1972 obsadil do role rytíře des Grieux v Manon Lescaut po boku Alexandry Gasnárkové. A diváci ho viděli i jako Švandu ve Strakonickém dudákovi.
Pak přišla éra Jana Kačera. Režisér, který v Praze proslavil Činoherní klub a za normalizace musel odejít, přišel do Ostravy v polovině sedmdesátých let. Pro ostravské divadlo to byl obrovský přínos. Kačer svěřil Šárskému role, na které se nezapomíná. Hrál v Ifigenii v Aulidě, v Krysaři, v Pekaři Janu Marhoulovi. A v roce 1985 přišel jeho Othello. Titulní role, o které sní každý herec. O čtyři roky později, v roce 1989 ztvárnil Valmonta v Hamptonových Nebezpečných vztazích v režii Bedřicha Jansy.
O sobě přitom nikdy nemluvil jako o hvězdě. Neměl v životě žádnou vysněnou roli, kterou by si musel zahrát. „Neměl jsem v životě žádnou vysněnou roli, s pokorou jsem přijímal to, do čeho mne obsadili,“ říkal. A k práci přistupoval s neokázalou samozřejmostí. Když se ho někdo zeptal na nějakou novou výzvu, jen pokrčil rameny. „Jaká výzva? To je prostě součást naší práce.“
Nesnášel patos, se kterým se o herectví občas mluví. „Vždycky mne vytáčelo, když někdo říkal, že herectví je řehole,“ přiznal. „Chci to dělat, tak to dělám!“ Pro něj to bylo prosté. „Poslání je jediné: odvádět slušnou poctivou práci.“ A herec podle něj musí mít oči otevřené. „Herectví znamená nasávat ze života úplně všecko.“
Ostrava sedmdesátých a osmdesátých let byla městem dolů, hutí a komínů. Městem tvrdé práce a drsných lidí. Pražák s kultivovaným hlasem by tu mohl působit jako cizinec. Jenže Šárský si k Ostravanům našel cestu. Rozuměl jim. A oni rozuměli jemu. Ostravské publikum bylo podle mnoha herců náročné, ale upřímné. Když se mu představení líbilo, dalo to najevo. A když ne, taky.
Ostrava mu přirostla k srdci. A on jí. Diváci ho milovali, kolegové si ho vážili. Za třicet let v ostravském souboru odehrál kolem sto dvaceti rolí z české i světové klasiky. Shakespeare, Čechov, Gogol, Tyl, Vančura. Byl Learem, králem britským, hrál v Revizorovi, v Třech sestrách. A ještě po letech prohlašoval s hrdostí: „Dobré divadlo se dá dělat pouze v Ostravě.“
Když se ho ale novináři ptali, jestli je vlastně pražský, nebo ostravský herec, odpovídal s humorem. „Hraju v Ostravě a jsem ostravskej herec. Hraju v Praze a jsem pražskej herec. Narodil jsem se v Praze. Tak si vyberte.“ Patřil oběma městům – ale domov našel tam, kde se dělá divadlo naplno.
Pak přišel listopad 1989. Ostravští herci si zvolili nového šéfa činohry – Stanislava Šárského. Funkci zastával od ledna 1990 do srpna 1991. Nebral ji ale jako kariérní postup. „Moc dobře jsem věděl, a taky jsem se to snažil praktikovat, že ta funkce není kariérní, ale služební,“ vysvětloval. Po necelých dvou letech ji předal Michalu Tarantovi a vrátil se k tomu, co miloval nejvíc. K hraní.
Devadesátá léta pro něj byla dobou putování. V roce 1993 odešel do Činoherního studia v Ústí nad Labem, pak na dva roky do pražského divadla Rokoko. Ale Ostrava ho volala zpět. Vrátil se. Pak znovu odešel – od roku 2003 hrál v pražském Švandově divadle, v Divadle pod Palmovkou a později v Moravském divadle v Olomouci. Jenže všechny cesty vedly nakonec zpátky do Ostravy.
Kromě divadla měl ještě jednu velkou lásku. Rozhlasový mikrofon. Od chvíle, kdy v roce 1967 přišel do Ostravy, byl vyhledávaným rozhlasovým hercem. Nahrával rozhlasové hry, četby i literární pořady a v archivu ostravského rozhlasu po něm zůstala spousta nahrávek. Jeho hlas provázel i řadu dokumentárních filmů. Hluboký, klidný a přesný – hlas, kterému divák věřil, ať vyprávěl o historii, přírodě nebo lidských osudech. Byl také výborným řečníkem, recitátorem a konferenciérem.
V roce 2004 dostal na festivalu Poděbradské dny poezie Křišťálovou růži. Říkalo se, že rozhlasový mikrofon miloval. A ta láska byla vzájemná. Sám o práci v rozhlase mluvil s nadšením. „Máme to rádi, protože to vás naučí takové vnitřní sebekontrole,“ vysvětloval. Režisér Tomáš Soldán, se kterým natáčel, na něj vzpomínal: „Přinášel vždycky před mikrofon neuvěřitelnou sílu.“ Jeho poslední velkou rozhlasovou prací bylo zpracování Olbrachtova Nikoly Šuhaje loupežníka. Baladický příběh lásky Nikoly a Eržiky, ve kterém se jeho hluboký hlas mohl naposledy rozeznít naplno.
Diváci ho znali i z televize a filmu. Poprvé si ho výrazněji všimli ve filmu Jiřího Krejčíka Božská Ema z roku 1979, kde hrál lékaře. Pak přišly další role. Učitel v seriálu Jahody na stéble trávy, Šmídek v Tobogánu, velitel gestapa v televizním filmu Herec. Hrál v řadě dílů Bakalářů, v pohádkách O Ječmínkovi a Čerte, drž se svého kopyta!, v Kamenném řádu či v seriálu Co ste hasiči.
Bakaláři, oblíbený televizní cyklus krátkých příběhů ze života obyčejných lidí, mu dali příležitost ukázat se v desítkách různých podob. Jednou byl přísným otcem, jindy úředníkem, lékařem nebo dědečkem. Jeho tvář a hlas se tak dostaly do tisíců domácností.
Mladší diváci si ho nejvíc pamatují ze seriálu Lajna. V komedii z hokejového prostředí ztvárnil staršího Karla Hrouzka a hrál po boku Jiřího Langmajera. Role vtipného, svérázného dědy mu seděla jako ulitá. A téměř v osmdesáti letech tak získal úplně nové publikum. Později se objevil i v kriminálním seriálu Stíny v mlze jako penzionovaný lékař.
Až do vysokého věku si udržel nejen chuť hrát, ale i neuvěřitelnou paměť a energii. Zatímco jeho vrstevníci dávno odpočívali na penzi, on zkoušel nové role, učil se texty a jezdil mezi Prahou a Ostravou. Věk pro něj nebyl důvod přestat. Ještě v 83 letech stál na jevišti. Věk ale nakonec obelstít nelze. Stanislav Šárský zemřel 20. června 2025 ráno v Ostravě. Bylo mu osmdesát pět let.
Zdroje:
https://www.ndm.cz/cz/osoba/1457-sarsky-stanislav.html
https://www.ndm.cz/cz/cinohra/clanek/5731-odesel-herecky-bard-stanislav-sarsky-11-10-1939-20-6-2025.html
https://www.audiolibrix.com/cs/Podcast/Episode/587066/46-stanislav-sarsky-kdyz-se-hraje-tak-to-musi-hrmet-a-zaroven-se-chvet
https://polar.cz/zpravy/ostrava/ostrava-mesto/11000039372/ceny-thalie-vezou-do-ostravy-stanislav-sarsky-a-tomas-savka
https://ostrava.rozhlas.cz/zemrel-stanislav-sarsky-divadelnimu-herci-bylo-85-let-9499225
https://www.divadlo.cz/clanky/zemrel-herec-a-drzitel-ceny-thalie-za-celozivotni-mistrovstvi-stanislav-sarsky/
https://www.denik.cz/film-a-televize/ostrava-ndm-divadlo-stanislav-sarsky-zemrel-cena-thalie-20250620.html
https://cnn.iprima.cz/zemrel-stanislav-sarsky-478085
https://dvojka.rozhlas.cz/ivan-olbracht-nikola-suhaj-loupeznik-pripomente-si-interpretacni-mistrovstvi-8804365
